nekorektně.com

Redakce Nekorektně přeje svým čtenářům klidné, pohodové, ničím (ani Paroubkem) nerušené vánoční svátky. Do Nového roku potom hlavně zdraví, štěstí, svobodu a spokojenost duševní i materiální. V neposlední řadě ovšem také otevřenou mysl a co nejméně socialistických, komunistických, rovnostářských, ekoteroristických i jiných parazitů ve Vaší cestě životem. Této zemi pak hlavně skutečně "reprezentativní" politickou reprezentaci, stabilní vládu bez levicových experimentů a prezidenta, který je osobností a ne jen loutkou kladoucí věnce. Hlavně buďte svoji a nenechte se zlomit.

The Modern self-identification was based on the national model. However, the world has changed, the world has been flattened and we face some attempts of re-establishing of the social order, but still we don’t actually know, through which key we might consider, that’s really happening. We’ve observed, that especially during the 60s, or better to say, from the very beginning of the 60s, we face a situation, in which young people are trying to self-identify with a completely different kind of groups than ever before. Why completely different? Because their very identity is based not on the origin, but on their opinion, and it doesn’t even matter what opinion it is. They started to create these so-called “subcultures”, in which they absolutely globally from America through Europe and Russia to China and Japan cooperate and with which they self-identify often much more than with the country or region of their origin. However it could sound silly, a goth from London suburb would be more fri

V neděli 9. prosince byl uveden v platnost nový jízdní řád, který zároveň sliboval mnoho významných změn, jako například S-Bahn v Praze, zavedení kategorie EuroNight či zrychlení mezinárodní přepravy kvůli zapojení ČR do schengenského prostoru. Propagační letáky ČD už notnou dobu ukazují své úspěchy v modernizaci železniční dopravy jako ve výstavbě koridorů, nákupu nových souprav (Pendolino, City Elephant) či v rekonstrukci starých souprav – na první pohled by se mohlo zdát, že hospodaření ČD je doslova prosperita sama. Jenže hned první den nového jízdního řádu přinesl pouze plno hořkosti a nadávek na adresu drah od rozmrzelých cestujících. V tento den jsem jel (jako ostatně poměrně pravidelně) vlakem EC 109 Comenius z Prahy do Krakowa – a musím podotknout, že navzdory všem proklamovaným prvkům modernity na kolejích ČD jsem měl pocit, že jsem se vrátil do doby, kdy byl člověk rád, že vůbec dojel a nemohl si stěžovat vůbec nijak. Podle mluvčího ČD Ondřeje Kubaly šlo o největší výpadek p

4.12.2007, 14 hodin, Sněmovní ulice. Dva lidé, zřejmě mimopražští turisté, otec s malým synkem, jsou na procházce historickým centrem Prahy a při cestě na Pražský hrad zabloudí do jedné z postranních ulic. Odehraje se mezi nimi následující dialog: Syn: "Tati, proč je tady tolik lidí a co tak strašně hlasitě křičí a pískají?" Otec: "No, víš, to jsou učitelé. Protestují proti vládě za vyšší platy a tak." Syn: "A proč nejsou normálně ve škole a neučí děti, když je úterý?" Otec (bezradně krčí rameny) Tak tohle se sice nestalo, ale klidně by se stát mohlo. Tak jsem se byl podívat na protestu českých učitelů a to co jsem viděl, mi definitivně vzalo špetku pochopení, které jsem pro ně do té doby měl. Problémy českého školství se snažím pochopit. Rozumím tomu, že by mělo být víc peněz na vzdělání, že by se měly nacházet konstruktivní řešení problémů. Že by to měli dělat ti nejkvalitnější lidé. Přece jen jde o vzdělání, tříbení ducha našich budoucích. Bohužel, včer

Nebylo to tak dávno, kdy tehdy ještě premiér Vladimír Špidla hřímal, že socialistické Švédsko je náš vzor a jak zdroje jsou na vybudování čehosi podobného i v České republice. Od té doby se ale hodně změnilo. Ve Švédsku byla Socialdemokraterna (švédská sociálně-demokratická strana, SD) poražena pravicovou koalicí Allians för Sverige (složenou z liberálně-konzervativní strany Moderaterna, sociálně-liberální lidové strany, křesťanských demokratů a centristů), která intenzivně kritizovala neefektivitu švédského sociálního státu, vysoké daně, nekontrolovanou imigraci, protijadernou politiku sociální demokracie a švédský multikulturalismus. Švédsko je zemí, která se z pozice nejbohatší země Skandinávie v roce 1950 dostala do pozice země, kam jezdí všichni z okolí na levný nákup. V důsledku neúměrně vysokých daní a povinné „solidarity s chudými“ odchází každoročně mnoho talentovaných Švédů pracovat do USA, Británie, Norska či Finska. Švédská „solidarita s třetím světem“ způsobila, že podle s

Ve svém minulém článku jsem se zabýval tím, zda střet civilizací nastal či nenastal, co pod ním vidím a jaké jsou patrně jeho příčiny. V tom dnešním bych se rád věnoval dvěma civilizacím, které ohrožují Západ nejvíce, a sice ruské a arabské. Pro začátek bych rád vymezil pojmy „ruská civilizace“ a „arabská civilizace“, protože se neshodují úplně s myšlenkou profesora Huntingtona o bloku „pravoslavném“ a „islámském“. Rusko a arabské země mají jedno důležité specifikum, které je, byť jsou ve zcela odlišných kulturních celcích, sdílené oběma národy, a tím je společná zkušenost mongolského vpádu. Pokud se podíváme na historii Abbásovského chalífátu (s centrem v Bagdádu) a Rusi před vpádem Mongolů, vidíme fakticky standardní společenský vývoj, ne odlišný od toho, který probíhá jinde. Obě země víceméně tolerují cizince, jinověrce, jak už mají jednou ustálené hranice, neprojevují se příliš agresivně. Vpád Mongolů v roce 1240 do Kyjeva a v roce 1258 do Bagdádu však znamenal naprostý šok, zejmé

Líbí se mi píseň "Udavač z Těšína" od Jaroslava Hutky a z hysterického křiku v médiích a na internetových diskuzních fórech mám dojem, že jsem asi jediný v tomto státě. Ale ta písnička je vážně dobrá! Když pominu hudební stránku, minimálně text (který podle mě byl u folkových písničkářů vždy zásadnější, než harmonický doprovod) je řemeslně dobře zvládnutý a vtipný. Tak proč ta šílená dehonestační kampaň, ptám se? Protože Jaroslav Hutka si dovolil něco, co se alespoň v této zemi neodpouští. Sáhl nám na "našeho Jarka", hrdinu, kterého náš národ bezmezně uctívá a miluje, aniž by pořádně věděl proč vlastně. Jak jinak si mám vysvětlit, že například šéfredaktorka pravicového a politicky nekorektního serveru Virtually.cz Jana Dědečková, používá ve svém článku termíny jako "Hutkovy zvratky"? Měl jsem dojem, že vyznavači pravicové platformy by měli hájit svobodu slova za všech okolností. Ale jak je vidno, i ta svoboda slova platí jen pro někoho a otírat se o posvá

Počátkem 90. let 20. století se po zhroucení bipolarity v politických, akademických i vojenských kruzích přemýšlelo, kudy vývoj půjde dál. Kdo bude čí nepřítel? Na koho si dát pozor a s kým se spojit? Má vůbec cenu zbrojit, nebo je všem válkám konec? Přestože zrovna tuto myšlenku válka v Perském zálivu popřela, nikdo moc nevěděl, jaký bude nový světový řád. Dva vynikající američtí politologové, Samuel Huntington a Francis Fukuyama formulovali své – na první pohled – diametrálně odlišné pohledy na budoucnost světového uspořádání. V době, kdy byly knihy Střet civilizací a Konec dějin publikovány vzbudil Fukuyama spíše nadšení a Huntington spíše kritické ohlasy že maluje čerta na zeď a dovoluje si bořit idylku všeobjímající lásky všech se všemi. O patnáct let později zase kritici vytýkali Fukuyamovi, že byl naivní a veleben byl Huntington, kterak dokázal předpovědět problémy navzdory idealistické náladě. Musím přiznat, že osobně jsem byl nejprve velkým zastáncem teorie Fukuyamovy a pozděj

V prvním díle tohoto ekonomicko-politologického cyklu jsem váženému čtenáři představil myšlenku Thomase Friedmana o tom, že „The World Is Flat“. Tato skutečnost je mnohem významnější, než jak se jeví při jejím pouhém konstatování, neboť uvědomíme-li si, v čem se svět za posledních dvacet let zásadně změnil, můžeme většinu těchto jevů označit právě jako „zploštění“. První jev, o němž bych chtěl v dnešním článku pojednat, je zploštění hierarchického uspořádání ve společnosti. Trh s nástupem postindustriální (informační) éry přišel na to, že klasický způsob administrace firem, které se zpravidla orientovaly na výrobní sektor, nikoliv sektor služeb, a sice vertikální hierarchie, nefunguje, jak by měl a nepodává dostatečné výkony. Bylo to právě koncem 80. let, kdy Microsoft se svým MS-DOSem a Windows porazil ve vývoji operačních systémů IBM se systémem OS/2 – tento jev zdánlivě nevýznamný, neboť takových porážek a výher je historie ekonomie plná, ovšem znamenal do značné míry revoluci. Šlo

Představme si amerického manažera, který nechce trčet v odpolední zácpě na Manhattanu a tak zavolá na asistenta svého mobilního operátora přihlásivšího se jménem Jerry Brown, který mu s přízvukem jeho newyorského souseda ochotně poradí kudy se dát, aby nezabloudil, aby se vyhnul zácpě, informuje ho o všech dopravních nehodách či jiných událostech, které po cestě jsou a navíc prohodí několik vtipných slov pro povzbuzení komentujících drby z místní čtvrti. Potud zcela v pořádku a v mezích představivosti každého obyvatele soudobé západní civilizace. Jenže ouha, chceme-li nahlédnout pod pokličku, zjistíme, že realita je jako rádio Jerevan – operátor se ve skutečnosti nejmenuje Jerry Brown, ale Djalal Vishnamurthy, který není ani z New Yorku, ba dokonce ani z New Jersey, ale ze státu Karnataka v Indii, a jeho zaměstnavatelem není mobilní operátor onoho amerického manažera, ale jakási neznámá firma z indického Bangalore poskytující služby zákaznické podpory s operátory imitujícími všechny m

Tak se nám chystá v Praze pochod nácků a už teď je z toho divadlo. Rozhodnutí Židů nevpustit do své staré čtvrti bandu hajlujících primitivů, aby se jim ve výročí největšího pogromu cynicky vysmívali do obličeje, je podle mého názoru naprosto v pořádku. Blokáda by se ovšem měla vztahovat i na další jedince, co přijdou do Starého města spíš škodit, než cokoliv jiného. Teď mám na mysli hlavně politickou reprezentaci. Musel jsem dlouho rozdýchávat, když jsem si přečetl, že proti neonacistickému pochodu se postaví "živý řetěz z politiků". Při čtení jmen jako Tlustý, Rath, Škromach a podobně mě mrazilo v zádech. Co tam sakra jdou tihle chlapi dělat? Myslíte, že jim jde o židovské město? Samozřejmě že ne. Hodlají se tam pouze zviditelnit před kamerou. Pokud vím, politiky si volíme proto, aby tvořili dobré zákony. Třeba takové, které by nějakým způsobem ošetřily podobné akce. Aby se prostě nemohlo stát, že na výročí Křišťálové noci si v židovské čtvrti udělají mejdan Adolfa Hitlera

I nepozorný čtenář denního tisku si musel všimnout, kolik mediálního prostoru ten mladý a nadějný chlapec dostává. Mluvím samozřejmě o panu Matěji Stropnickém. Není dne, kdy by na mě tento ještě bezmála uhrovitý ksicht synka herce a bývalého ministra kultury nevybafl z nějakých novin či zpravodajského serveru. Ve svém minulém článku jsem nadával na přemoudřelé mentorování dvaceti-a něco-letých salónních bolševiků. Tehdy jsem měl na mysli aktivistku v obskurní iniciativě, nad kterou soudný člověk mávne rukou. Jenže tenhle ocas se s prominutím sere už do vrcholové politiky, a to je zcela jiné kafe. Když ještě píše články, které spíš připomínají nejvtipnější parodie na žvásty zelenorudého magora, jako je tento Úhel pohledu v Lidových novinách, může se tomu ještě člověk smát a divit se, že mu jeho spolustraníci nedají rovnou pár facek a nepošlou ho raději balit holky a hulit jointy někam do parku. Horší je to tam, kde nám tenhle mladý hejsek předkládá své politické vize. Mladý Matýsek s o

Rád bych reagoval na jeden článek, který je už staršího data, respektive ze srpna tohoto roku. On to hlavně ani není článek, jako spíš online diskuze. Jenže to není ani online diskuze, jako spíš FAQ zapáleného bojovníka proti americké radarové základně. Řeč je o online chatu se studentkou politologie slečnou Ivonou Novomestskou, které uveřejnil server hnutí Ne základnám. Celý chat najdete tady . Proč to není "diskuze"? Absence jakéhokoliv jiného názoru, než je oficiální doktrína bojovníků, vedoucích džihád proti radaru, je do očí bijící, to za prvé (tedy abych byl úplně přesný. JEDEN protinázor tam je, ale soudě podle jeho formy bych si spíš tipnul, že byl vytvořen samotnými bojovníky jako "ukázka"). Za druhé, všimněme si, že se v drtivé většině vůbec nejedná o otázky a odpovědi, ale o jakési konstatování a přitakávání. Vysvětlit se to dá tím, že stránky hnutí Ne základnám navštěvují pouze jejich členové a o chatu se slečnou Novomestskou tak nikdo jiný nevěděl. Dost

Po dlouhé době jsem ve zpravodajském portálu našel něco, co mě opravdu rozesmálo, a sice tento článek . Zapálení, které mladého komunistu žene dopředu, je až dojemné. Autor těchto řádků se coby rekreační plavec amatér samozřejmě sklání před jeho schopnostmi. To, že svůj vrcholově sportovní výkon automaticky dedikuje zničení amerických imperialistů, ovšem zapáchá dvěma možnostmi: a) chlapec se chce zviditelnit a možná shání na svůj výkon sponzora. Může jím být třeba iniciativa Ne základnám? Ta spíš nějakého řádně se otřásajícího oslíka sama ždíme. Nebo rovnou KSČM? b) chlapec je naivní blb. Leccos by nasvědčovalo variantě b. Mladý soudruh od frézy (jeho nástroj byl ostatně nedílnou součástí budovatelské poezie 50.let. Nadšení básníci tenkrát, řečeno s Miloslavem Švandrlíkem, nejčastěji rýmovali soudruhy se soustruhy, zatímco na frézy měli připraveny modré kombinézy) nechce americký radar, protože v tom vidí "ohrožení české suverenity". Tento hrdý patriot ale chce svůj triumf v

"Chcípni, když nechceš nic dělat," vzkázal romský rapper Gipsy ostatním příslušníkům své etnické komunity tady . Že to říká on jakožto uznávaný opinion leader, na jehož slova jistě mnozí mladí lidé dají, je nepochybně zajímavé. Ovšem mnohem zajímavější by bylo, kdyby jeho slova do médií vyřkl člověk neromského, "gadžovského" původu. Gipsymu teď, zřejmě právem, sdělovací prostředky a všichni ostatní tleskají za jeho odvahu a otevřenost. Kdyby ale absolutně totožný citát řekl někdo například z českých politiků, nepochybně by se strhla obrovská mediální štvanice, která by mohla skončit odstoupením daného politika, možná jeho lynčem a uvězněním. Nemusíme ale chodit tak daleko - něco takového by například mohl vyslovit i někdo z kolegů Gipsyho umělecké branže. Zde by si na své přišel především bulvár a dotyčný by se nakonec musel v slzách Romům omluvit. Nejlépe na kolenou a popel a prach by si posléze z vlasů smýval ještě týden. Double standard, na který jsem právě pouká

Jiří Dienstbier by rád byl českým prezidentem. Ačkoliv mu zatím nikdo kandidátství oficiálně nenabídl, už ve velkém stylu a za značné pomoci tradičně klausofobních médií rozjíždí svou prezidentskou kampaň. Ta je podle některých ruce si mnoucích politologů (jako je například estébák Zdeněk Zbořil a směšně nekritický obdivovatel všech klausobijců Jiří Pehe) "v plném proudu". Nehodlám komentovat Dienstbierovy ubohé výpadky na současného prezidenta. Naprosto trefně to za mě udělal Klausův mluvčí Petr Hájek. Osobně mi ten člověk není sympatický, ale jeho výrok, cituji "Prezident se nebude vyjadřovat k urážlivým výrokům bývalých politiků, kteří doufají, že se na jeho účet v okurkové sezóně zviditelní" byl příslovečným hřebíčkem zatlučeným do hlaviček pana Dienstbiera a jemu podobným. Nechci se ani vyjadřovat k osobě Jiřího Dienstbiera jako takového. Já ho za prezidenta nechci. Nelíbí se mi jeho více či méně skrytá sociálně demokratická, antiamerická a proruská orientace.

Je tomu už několik let, co jsem se zařekl, že časopis Nový prostor si už nikdy nekoupím. Sice si myslím, že vydělávat prachy na bezdomovcích a ještě se tvářit jako bůhvíjaká charita je celkem hezká myšlenka, ale k popsanému rozhodnutí mě dovedla zvláště osobní zkušenost s redakcí tohoto časopisu. Nový prostor, alespoň pokud jsem zaznamenal, procházel několika mutacemi, kdy neschopné šéfredaktory střídali většinou ještě neschopnější a prodejnost časopisu šla tím pádem do kopru. Zhruba v době největšího úpadku jsem časopis přestal sledovat úplně. Nicméně zhruba před dvěma dni jsem se nechal v metru ukecat jedním vcelku sympatickým bezdomovcem. Měl jsem v tu chvíli dobrou náladu a hodně času, tak jsem své předsevzetí porušil. Jako první věc jsem zjistil, kdo že v redakci NP zakotvil na seslích nejvyšších. Při čtení jména pana Ondřeje Slačálka, známého to levicového anarchisty, sympatizujícího s KSČM, mnou otřásla hrůza. Podle svých slov "něco jako šéfredaktorku" činí teď dokumen

Přiznám se, že při každodenním monitoringu tisku mnou už dlouho nic neotřáslo tak, jako rozhovor s Jiřím Paroubkem, otištěný předevčírem v Hospodářských novinách, který najdete tady . Předseda ČSSD, zřejmě omámen náhlým záchvatem sebedůležitosti (měl zrovna před schůzkou s George W. Bushem) odhodil svou dočasnou masku bodrého státníka, který chce jen spravedlnost pro všechny, a ukázal se v pravém světle: Tedy jako zpupný, arogantní a sebestředný pitomec. Přesně takový, jako jsme ho znali před posledními volbami do Poslanecké sněmovny a co si budeme vyprávět, hlavně den po nich. K tomu ještě později. Mistr logiky Paroubek (viz "Nemáme Grónsko, z toho vyplývá, že nemůžeme mít ani radar) našel své velké téma . Totiž radarovou základnu v Čechách. Být dnes ve vládě, byl by s největší pravděpodobností všemi deseti pro její umístění. Ostatně není žádným tajemstvím, že jednání s americkou stranou zahájili právě tehdy vládní sociální demokraté, byť to dnes Paroubek vehementně popírá, proto