GLOBÁLNÍ VESNICE: Díl druhý: Jak se svět zploštil

V prvním díle tohoto ekonomicko-politologického cyklu jsem váženému čtenáři představil myšlenku Thomase Friedmana o tom, že „The World Is Flat“. Tato skutečnost je mnohem významnější, než jak se jeví při jejím pouhém konstatování, neboť uvědomíme-li si, v čem se svět za posledních dvacet let zásadně změnil, můžeme většinu těchto jevů označit právě jako „zploštění“.



První jev, o němž bych chtěl v dnešním článku pojednat, je zploštění hierarchického uspořádání ve společnosti. Trh s nástupem postindustriální (informační) éry přišel na to, že klasický způsob administrace firem, které se zpravidla orientovaly na výrobní sektor, nikoliv sektor služeb, a sice vertikální hierarchie, nefunguje, jak by měl a nepodává dostatečné výkony. Bylo to právě koncem 80. let, kdy Microsoft se svým MS-DOSem a Windows porazil ve vývoji operačních systémů IBM se systémem OS/2 – tento jev zdánlivě nevýznamný, neboť takových porážek a výher je historie ekonomie plná, ovšem znamenal do značné míry revoluci. Šlo totiž přesně o střet starého s novým, porážku Goliáše Davidem, velké, desítky let se vývojem počítačů zabývající firmy relativně nedávno založenou a ještě nepříliš velkou firmou, která začínala zhruba patnáct let zpět ve dvou lidech. Podobných situací se od té doby odehrálo více, například zázrak firem Google či Skype, které začínaly stejně jako Microsoft a podařilo se jim porazit své konkurenty z řad velkých firem jako AT&T, France Télécom, Deutsche Telekom, Telefónica, Telenor, Vodafone a podobně, které prakticky všechny začínaly na globálním trhu v moderních technologiích podnikat právě s backgroundem velkých molochů, původně často státních, ve svých zemích monopolních poskytovatelích telekomunikačních služeb. Jak se to všechno stalo? Tyto jmenované – a mnohé další – příklady mají jeden společný základ. Nové malé firmičky přetvořivší se v globální ekonomické giganty si totiž osvojily nový způsob řízení, který spočívá v onom „zploštění“ a takové uspořádání jim umožnilo být natolik flexibilní, že komparativní výhoda flexibility se ukázala jako cennější, nežli komparativní výhoda silného backgroundu a dostatku zdrojů z dřívější doby. Hovoří-li Friedman o tom, že se způsob řízení ve firmách zploštil, má na mysli situaci donedávna naprosto nemyslitelnou, ve které student university, který je ve firmě na brigádě – a dostane geniální nápad – dostane zároveň všechnu myslitelnou podporu navzdory tomu, že nemá formální vzdělání, není u firmy dostatečně dlouho či nemá dostatek zkušeností. V poslední době rovněž došlo k poměrně zásadní redukci počtu úrovní řízení ve firmách – dnes je zcela běžné, že firma má: vlastníka (představenstvo akcionářů), top management, který řídí a koordinuje ředitele jednotlivých projektů, kteří mají pod sebou tým zaměstnanců na přibližně stejné úrovni. Tento model oproti staršímu, kdy byly přísně oddělené pravomoci jednotlivých stupňů řízení a podřízené neměla pomalu jen pomocná pracovní síla a noví zaměstnanci, mnohem snadněji umožňuje nejen outsourcing, o němž jsem pojednával minule, ale především vyšší dynamiku. Toto zploštění hierarchie úrovní řízení firmy doprovází ruku v ruce zploštění vnímání formálního vzdělání. Pomineme-li obory jako je medicína, kde nelze nevyžadovat všechny atestace a skutečně striktní splnění formálních požadavků na vzdělání, došlo k tomu, že personalisty ve firmách více než počet (druh) akademických titulů zajímá dřívější účast zaměstnance na různých projektech, zkušenosti s řízením, absolvování firemních školení či schopnost flexibilně reagovat na potřeby trhu na jakékoliv pozici či počet aktivně ovládaných cizích jazyků. Toto jde zároveň opět ruku v ruce se zploštěním vnímání akademických titulů i eliminace prakticky jakýchkoliv atributů formální autority pouze „z titulu“ – a nemyslím zdaleka jen tituly akademické. Není to tak dávno, kdy značné autority an sich požíval každý učitel proto, že byl učitelem, každý dlouholetý zaměstnanec, protože byl dlouholetým zaměstnancem, každý docent proto, že byl docentem či každý lékař proto, že byl lékařem. Současný úzus směřuje k tomu, že si nikdo – lidově řečeno – „nesedne na zadek“ před tím, že je někdo nositelem nějaké funkce či že je „starší“, ale před vlastnostmi popsanými výše, což jsou často atributy, které v současné době starší lidé na pracovním trhu postrádají, neboť je nikdy nepotřebovali. Dnes tedy ten, kdo se adaptoval potřebám současné globální vesnice a zploštělého světa, nevzhlíží s nábožnou úctou k učiteli svých dětí, přičemž je k tomu ani nijak nevede, a naopak nemá problém reagovat naprosto odlišně proti zkušenostem svých rodičů. Tento princip vysvětlím na následujícím případě: student gymnázia dostává špatné známky z matematiky. Třebaže mu psycholog zjistil vysoké IQ a doma ze zábavy vymýšlí nové metody výpočtů, známky má neustále špatné. Co udělá „rodič minulé generace“? Řekne „koukej mít dobré známky, přestaň být lempl, ode dneška máš zakázané to počítání pro zábavu, koukej se chovat tak, jak po tobě chce pan učitel, protože co řekne pan učitel je skoro jako slovo Boží“. Dotyčné dítě je takovým bičem doslova „ubito“, ztratí veškerou touhu po vlastní iniciativě, v lepším případě si z toho odnese klinickou depresi, se kterou dožije přirozeně, v horším skončí sebevraždou. Každý se bude ptát, kdo je viníkem, ale nikoho nenapadne, že viníkem je lpění na autoritě z titulu. Současný model je naprosto odlišný – rodič požaduje pro své dítě pokud možno nejlepší vzdělání, nedělá si iluze o amatérismu ve školství a špatných učitelích, a tak bude postupovat zcela jinak. Zeptá se dítěte, jak probíhají ve škole hodiny matematiky a vyjde najevo, že učitel chce po dětech papouškování zaběhlých postupů, použití alternativního řešení považuje za špatné řešení, iniciativu trestá šikanou a ponižováním dítěte před celou třídou. Takový rodič klidně řekne, že učitel je k ničemu a začne věci řešit s vedením školy, a pokud se situace nezmění, dá dítě tam, kde bude spokojenější a kde bude jeho talent plně rozvinut a uplatní se později ve společnosti mnohem lépe, než ponížením ubité dítě „klasických“ autoritativních rodičů. Proč? Protože pro něj učitel není nedotknutelná modla, ale služba, kterou si platí ze svých daní. Totéž platí i o lékařích – před padesáti lety když lékař udělal chybu třeba s léčbou nepříliš silné popáleniny na špičce prstu, tak dotyčný pacient k němu vzhlížel s úctou za to, že skončil s amputovaným prstem a ne celou rukou. Dnes je takový lékař terčem kritiky za špatně odvedenou práci a je na něm vymáháno odškodné, zjistí-li se, že prst amputovat vůbec nemusel. Je tato změna dobrá, nebo špatná? Záleží na tom, z jakého úhlu se na ni díváme. Sledujeme-li ji z pozice onoho „zasloužilého“, už budeme mít v psacím stroji (počítače nevedeme, neboť jsou ztělesněním té dnešní zkaženosti a úpadku) rozepsaný pamflet vyzývající k obraně tradičních autorit, který hrozí s varovně vztyčeným prstem, že nestane-li se změna, společnost pohltí oheň a síra pekelná. Sledujeme-li ji z pozice člověka, který nemá nikde tzv. známé, je schopný, inteligentní, flexibilní, ale zkrátka je mladý, nový ve firmě či kdekoliv jinde, je tato změna vnímání jednoznačně ku prospěchu. Co se mě osobně týče, považuji skutečnost, že „the World has been flattened“ za jeden z nejvýznačnějších objevů lidské společnosti od objevu parního stroje, neboť zploštění světa coby průvodce přechodu k postindustriální společnosti je přibližně podobně rozsáhlou změnou.
Jak se s ní ale vyrovnat? I dnes, stejně jako v době rozšíření parního stroje, se najde stále ještě hodně těch, kteří by „rozbíjeli stroje“, aby jim „stroje nebraly práci“ (slovo stroje nechť laskavý čtenář nahradí například termínem „rozpad řečené autority“). Že je tento přístup špatný dokládá právě historická epocha „rozbíjení strojů“ a pak také exaktní údaje: příjem lidí, kteří se s touto změnou vyrovnali a těch, kteří „rozbíjejí stroje“, případně jejich růst/pokles životní úrovně. Tato společenská revoluce tedy vede k tomu, že milovníci starých pořádků nadávají na pořádky nové, mají se stále hůř a hůř, ztrácejí reálnou politickou, ekonomickou i společenskou moc a na internetových diskusních fórech se navážejí do mladých ministrů, protože jim přijde nespravedlivé, že někdo tak mladý může být ministrem. Skutečnost, že dotyčný má třeba Harvard nebo Oxford, spolupracoval na velkých projektech či jen uměl popadnout příležitost za pačesy a zúročit své schopnosti, tito lidé většinou nevidí, a radši se užírají ve společnosti jim podobných, globální společenskou změnou ublížených, kterým „ujel vlak“. Nicméně kudy z toho ven? Učit takové lidi žít způsobem, kterým opovrhují, je ztráta času a potažmo peněz – jediné, co s tím lze opravdu udělat, je místo mnoha nesmyslů, které se v dnešním školství učí, učit každého základům ekonomie a toho, jak v globalizované, informační společnosti přežít a prosadit se. Pokud tohle společnost nepochopí, mladým géniům nepomůže ani IQ 170, ani studium s vyznamenáním.