SKANDINÁVIE: Konec sociálního státu?

Nebylo to tak dávno, kdy tehdy ještě premiér Vladimír Špidla hřímal, že socialistické Švédsko je náš vzor a jak zdroje jsou na vybudování čehosi podobného i v České republice. Od té doby se ale hodně změnilo. Ve Švédsku byla Socialdemokraterna (švédská sociálně-demokratická strana, SD) poražena pravicovou koalicí Allians för Sverige (složenou z liberálně-konzervativní strany Moderaterna, sociálně-liberální lidové strany, křesťanských demokratů a centristů), která intenzivně kritizovala neefektivitu švédského sociálního státu, vysoké daně, nekontrolovanou imigraci, protijadernou politiku sociální demokracie a švédský multikulturalismus.



Švédsko je zemí, která se z pozice nejbohatší země Skandinávie v roce 1950 dostala do pozice země, kam jezdí všichni z okolí na levný nákup. V důsledku neúměrně vysokých daní a povinné „solidarity s chudými“ odchází každoročně mnoho talentovaných Švédů pracovat do USA, Británie, Norska či Finska. Švédská „solidarita s třetím světem“ způsobila, že podle sčítání lidu v roce 2004 je ve Švédsku 12,5% občanů narozených mimo Švédsko, přičemž většina těchto přistěhovalců pochází z arabských zemí Blízkého východu, severní Afriky a Somálska. Vzhledem k oficiální politice multikulturalismu stát zajišťoval každému přistěhovalci výuku v jeho domovském jazyce bez nutnosti učit se švédsky, kriminalita byla často označována za projev „kulturní odlišnosti“ těchto lidí. Současné Malmö už není většinově švédské město a po většině jeho území není bezpečné pro typickou Švédku (blondýnku) se procházet ani ve dne. Přistěhovalci, kteří se do Švédska dostávají, tam zpravidla jdou vykonávat méně kvalifikované práce, přičemž jejich děti většinou končí na velmi štědré podpoře. Kterou, vzhledem k odlivu talentovaných, nemá kdo platit. Švédsko je na tom rovněž velmi bídně na skandinávské poměry i s infrastrukturou – mimo jih země jsou silnice často prašné v takové zeměpisné šířce, v jaké si Norové či Finové dovolí kvalitní asfalt. Kultura cestování vlakem je naprosto otřesná, vagony vlaků IC jsou srovnatelné s velkoprostorovými vagony, jaké jezdí na rychlících z Prahy do Hradce Králové, regionální vlaky jsou mnohem špinavější a starší, než ty v České republice. Politická korektnost je ve Švédsku tak zakořeněná, že šéfredaktor redakce zpravodajství veřejnoprávní televize s hrdostí prohlašuje, že nic z toho, co by neodpovídalo politické korektnosti, v televizi odvysíláno nebude. Někteří lidé mě občas nařknou ze zaujatosti proti Švédsku, ale tito lidé se povětšinou mýlí, protože já mám Švédsko nesmírně rád, nicméně mě mrzí, když vidím, jak země, která mohla být dnes mnohem úspěšnější, zůstala tak pozadu za svými – původně výrazně chudšími – sousedy. Na vině přitom nejsou Švédi, ale socialismus, kterým se opili, a představa, že by si měli být všichni rovni ve výsledku. Na rozdíl od jiných nejmenovaných evropských národů však Švédové poznali, kam rovnostářství a socialismus směřuje a došli sebereflexi. V roce 2006 tak zvítězila Allians för Sverige, jejíž ministryně pro integraci v současné vládě, Nyamko Sabuni, sama přistěhovaleckého původu, prosadila nutnost znalosti švédského jazyka pro přistěhovalce a zpřísnění pravidel pro udělení občanství. Zároveň došlo ke snížení daní a navzdory silnému tlaku státních odborů (LO) se nové vládní koalici daří švédskou ekonomiku liberalizovat. Změna ovšem nepřišla jen do Švédska – v Dánsku nedávno vyhrála opět volby koalice pravicového premiéra Rasmussena opřená o Dansk Folkeparti (Dánskou lidovou stranu), která je označována v politicky korektních médiích jako strana xenofobní, homofobní, krajně pravicovou a kdo ví, co ještě, ale přitom prosazující pouze opravdu rovný přístup pro všechny bez výhod pro různé menšiny a dávající důraz na dánskou národní identitu. V Norsku koalice Fremskrittspartiet (liberálně-konzervativní proamerická protiimigrační strana) – Høyre (konzervativní strana) porazila v komunálních volbách sociální demokracii, které povážlivě hrozí přechod do opozice v roce 2009, kdy se v Norsku budou konat další volby do Stortingu, norského parlamentu. Když se podíváme na zkušenosti se sociálním státem, jaké mají severské země, a odhlédneme od propagandy mnoha českých médií, která tyto systémy prezentují jako téměř ráj na zemi, zjistíme, že opravdu není dvakrát o co stát. Švédský experiment se sociálním státem by měl být České republice varovným příkladem, kudy nejít, protože – ruku na srdce – kdo z vážených čtenářů by chtěl platit extrémně vysoké daně na to, aby mu stát, až nějaký přistěhovalec znásilní jeho dceru, protože „provokovala svou nezahaleností“, pouze laskavě vysvětlil, že by měl respektovat kulturní odlišnosti a doporučil té znásilněné, aby se příště zahalila, nebo aby tam vůbec nechodila?