ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Dozvěny a ozvěny prezidentské volby

Patnáctého února byl podruhé zvolen prezidentem České republiky Václav Klaus.
Blahopřeji panu prezidentovi ke zvolení a našim zákonodárcům ke správné volbě.

Teď bych ovšem rád shrnul pár postřehů z druhé parlamentní schůze, která už zaplaťpámbu tolik nepřipomínala zasedání kocourkovské radnice.

Klausovo vítězství znamená porážku totalitních stran
Totalitní stranou dnes, po trpké zkušenosti z předvolebního martýria, nemyslím jen KSČM. Směle k nim můžeme přidat nejen ČSSD, stranu řízenou a ovládanou jedním mužem natolik, že z jejího tábora zdrhají "přeběhlíci". Ať se Jiří Paroubek s Davidem Rathem, kontrolujícím zdvižené ruce poslanců, zdali každý hlasuje správně podle stranického diktátu, mohli přetrhnout v ukazování světu, že oni jsou ti státotvorní a demokratičtí a za všechno špatné v této volbě mohla ODS, Miroslav Šlouf a Kubiceho zpráva, rozumný člověk musel vidět, kdo atmosféru zastrašování, vydírání a výhrůžek vlastně vyvolával. Ostatně Paroubkovi to v prezidentské volbě nakonec spočítal jeho vlastní poslanec.

Do "totalitního bloku" ovšem můžeme zařadit i Stranu zelených. Všude na světě se tato strana skládá z extrémně levicových fanatiků. Jen u nás jí pragmatik Bursík, za křiku členské základny, přemaloval tak, aby vyhovovala liberálnímu voliči. V prezidentské volbě se ovšem Bursík a spol. odkopali dokonale. Nejen že prosazovali po boku komunistů a socialistů veřejnou, tedy nedemokratickou a totalitní volbu, která se jim nakonec stala osudnou. Nejen že v poslední chvíli vyslali za svou těžce nemocnou poslankyní komando s cílem přivézt ji na Hrad stůj co stůj, před kterým se raději doma zabarikádovala. A ani si nespočítali, že by jim tam Zubová nebyla nic platná. Klíčové však byly projevy zelených ideologů, ze kterých jasně čišelo, že jde jen a pouze o osobní nenávist vůči favorizovanému prezidentskému kandidátovi. Kořeny Bursíkovy osobní animozity ke Klausovi je třeba hledat ještě v počátcích Občanského fóra. Tehdy Klaus a jeho pragmatická klika elegantně vyštípali z vedoucích křesel poblázněné idealisty, kteří chtěli řídit svět nikoliv pomocí centrálního plánování, ale hesel "každému podle jeho potřeb" a "poručíme větru, dešti".

Paroubek, Filip a Bursík byli v prezidentské volbě poraženi na hlavu a pro rozumné lidi je tu ještě jedna dobrá zpráva. Z reakcí duceho Jiřího těsně po ukončení hlasování bylo jasně vidět, že chce psí hlavu stůj co stůj nasadit soudruhovi předsedovi KSČM. Toho hned několikrát označil za "naprosto neschopného" politika a naznačil, že s ním nechce nic mít. Co to znamená, kromě toho, že Paroubek neumí počítat a nedošlo mu, že komunisté by mu nebyli nic platni, i kdyby zvedali ruce pro Švejnara jak diví i ve třetím kole? Pravděpodobně zhroucení "koaličního bloku" KSČSSD. Tedy alespoň do té doby, než budou předsedové obou stran nahrazeni většími pragmatiky. Například Rathem či Haškem na straně jedné a Dolejšem na straně druhé. Ne že bych si takový vývoj událostí přál, ale je jasné, že nějaké ty osobní důsledky se z prohraného prezidentského klání vyvozovat budou. Do toho okamžiku ale lze předpokládat, že si Roko a Falmer budou spíš dělat naschvály a dštít na sebe síru. A když se dva (bolševici) perou, třetí (rozumný člověk) se směje.

Nejistá je zatím budoucnost Strany zelených v koalici. Nevidím Topolánkovi do hlavy, ale vsadil bych se, že minimálně po první volbě si udělal doma střelecký terč s Bursíkovou fotografií v životní velikosti a s gustem se do něj strefoval rychlopalnými zbraněmi. Nyní může ale předseda ODS s klidem usínat a je nejvýš pravděpodobné, že za účelem zachování smíru si nakonec padne s Bursíkem do náruče a řeknou si co jsme si, to jsme si. A Zelení se z vlády nepohrnou, i když se tam vrátí Čunek. Koryta jsou koryta, co si budeme vyprávět.

Je mi líto Jana Švejnara
Lehce provokativní mezititulek jsem použil sice tak trochu v nadsázce. Ačkoliv nejsem zrovna ten, kdo by zbožně hltal každé slovo profesora Klause, měl jeho slova uložena coby vyzvánění telefonu a své blízké obdarovával jeho obrovskými podobiznami, jsem velmi rád, že se naším prezidentem stal znovu on a ne oportunistický ekonom z USA bez vlastního názoru. Věřím však tomu, že Jan Švejnar pozdě pochopil, jak se věci skutečně mají. Vidina českého prezidentství ho zpočátku nepochybně omámila. Jeho největší problém ovšem je, že tady nežije, nezná politické zákulisí a proto mu nejspíš hned nedošlo, s kým se dal do party.
Jiřímu Paroubkovi nešlo o osobu Jana Švejnara ani omylem. Dokonce bych si i troufl tvrdit, že Klaus na Hradě v žádném případě neznamená zhroucení Paroubkova světa.Profesora ekonomie z Michiganu, kterého ještě v září kategoricky odmítal, nakonec vychytralý předseda použil jen jako nástroj v boji se svým životním nepřítelem Mirkem Topolánkem. Kdyby místo Švejnara kandidoval v prezidentském souboji proti Klausovi sádrový trpaslík, zvedala by ustrašená ČSSD ruce pro něj a Paroubek by do celého světa vytruboval, jak je zahradní ozdoba úžasně nadstranická a znamená pro ČR velkou výzvu.

Toto Švejnar všechno pochopil po první volbě. Tedy pozdě. V zákulisí se objevovaly hlasy, že už tři dny na to chtěl svojí kandidaturu stáhnout a odletět do USA. Skoro bych i řekl, že v těch chvílích litoval to důkladné lezení do řitního otvoru sociálních demokratů (a komunistů) v době, kdy nejspíš uvěřil tomu, že Jiří Paroubek je skutečně přesvědčený o jeho osobnosti a morálním kreditu a zcela nezištně ho chce dostat na Hrad coby nejlepšího možného prezidenta České republiky. Jeho názorové veletoče ("reforma je dobrá" první den v ČR, po návštěvě klubu lidovců, "reformu bych nepodepsal protože je málo sociální" v době vrcholení jeho "prezidentské kampaně) ostatně náramně ilustrují všechny ty jeho vize a výzvy, kterými nás oblažoval.

Jan Švejnar by si ale měl uvědomit ještě jednu věc. Chybělo málo a americký liberál by byl zvolen prezidentem ve veřejném hlasování totalitními stranami. Byl by to prezident Jiřího Paroubka a Vojtěcha Filipa, kdyby se tito dokázali domluvit mezi s sebou a s ostatními. Je více než pravděpodobné, že komentátory politicky korektních a pravdoláskových médií by tato skutečnost nechala zcela chladnými. Na rozdíl od Klause, kterému po minulé tajné volbě novináři přisoudili přívlastek "komunisty zvolený", ač pro to vlastně nebyl jediný důkaz. Proto musí i nejzatvrzelejší liberální "pravičáci" spolknout svou iracionální klausofobii a přiznat si, že je dobré, že Švejnar nebyl zvolen. Protože by bylo evidentní, že je to prezident sockomunistů a to by pro jeho image nebylo dobré - lidé zas tak blbí nejsou. A nezapomínají.

Jiří Paroubek by si měl zase uvědomit, že ve své nabubřelosti možná vyvolal ducha, kterého se bude už těžko zbavovat. Jan Švejnar budoucím předsedou ČSSD? Zajímavá představa, jakpak se asi na ní náš jájínkovský Napoleon bude tvářit?

Komedianti ve Španělském sále
I v druhé volbě se, byť byla mnohem důstojnější, našlo pár komických momentů. Nejzářivějším je samotná "kandidatura" Jany Bobošíkové. Její kývnutí na návrh komunistů jsem zprvu pokládal za vrchol politické prostituce. Ti, kteří odhadovali, že se jedná o rafinovanou pomoc Václavu Klausovi, se ovšem mýlili a ve svém odhadu se zřejmě zmýlil i Vojtěch Filip. Zprofanované europoslankyni nešlo o nic jiného, než o projev k zákonodárcům a k milionům lidí u televizních obrazovek. Zajistila si tak chvilkový návrat na výsluní v době, kdy po ní už neštěkl ani zdechlý pes a poté, co ze sebe svým dobrovolným odstoupením udělala ve svých vlastních očích symbol morálky, mohla být spokojená. Hovořila sice jako vzor ctnosti, ale musí počítat s tím, že na ní právem bude ulpívat bahno z vědomí, že se tato více či méně pravicově se profilující populistka vrhla jako prodejná děvka do náruče bolševikům.

Vrcholem trapnosti nakonec nebyla ona, ale senátor Martin Mejstřík. Ten je duchem pořád v revolučním kvasu roku 1989 a na rozdíl od všech svých studentských kolegů, kteří se už dávno pohnuli dál, se z něj ve zralém věku stal ukřivděný blb, trpící kromě syndromu "ukradené revoluce" zřejmě nějakou duševní poruchou. Jinak si jeho emotivní výstup, kde obviňoval ODS z mlácení důchodců a já jen čekal, kdy přijde s konstrukcí že Klaus a ODS mohou za 11.září (nebo tak něco) nedokážu vysvětlit. Mejstřík svým vystupováním na Hradě během volby ovšem popřel hlavně svou nálepku zarytého bojovníka proti komunistům. Najednou se ukázalo, že největší nepřítelem tohoto rytíře smutné postavy je vlastně někdo úplně jiný. Podle šíleného lesku v senátorových očích lze předpokládat, že po zvolení Klause spáchá Mejstřík rituální sebevraždu. Ale pozor, aby s sebou nevzal ještě pár lidí. To teroristé dělají.