SEPARATISMUS: Evropa národů - jednota v rozmanitosti?

In varietate concordia - jednota v rozmanitosti. To je mottem Evropské unie, která, ať se nám to líbí nebo ne, je dominantní silou na evropském kontinentě. V současné době čítá de iure 27 členů, de facto 30 (+ Norsko, Island, Lichtenštejnsko, země EEA, které mají legislativu do značné míry harmonizovanou s EU třebaže nejsou jejími členy) a další kandidátské země, které svým vstupem ucelí entitu mezi Atlantikem a Ruskem do nového rámce. To jsou věci, které jsou celkem všeobecně známé. Vše vypadalo tak krásně a jasně do té doby, než přišlo Kosovo a vyhlásilo nezávislost.


Nezávislost, která byla uznána mnoha klíčovými světovými hráči. Pokud se Kosovu podaří opravdu docílit úplné nezávislosti, stane se precedentem pro mnoho dalších entit v Evropě. Po nezávislosti se velmi realisticky poohlížejí Katalánci a Baskové na Španělsku, Bretonci a Korsičané na Francii, Skotové, potažmo Velšané na Velké Británii, Frísové na Nizozemí, Vlámové na Belgii, grónští Eskymáci na Dánsku, Rusové s Ukrajinci v Podněstří či Gagauzové na Moldávii. Média, stejně jako velká část akademického světa (a veřejného mínění) považuje separatismus za něco opovrženíhodného, čemu je třeba za každou cenu zabránit. Nevznikla ale i Česká republika separatismem v roce 1918 na Rakousku-Uhersku a v roce 1993 na Československu? Podívejme se na celou věc logicky, bez emocí a předsudků.

Nejprve se zeptejme na to, jak definujeme stát. Máme v zásadě dvě možnosti - buď můžeme stát považovat za entitu darovanou člověku od Boha (a tudíž kterou by člověk neměl jen tak měnit jak se mu zachce), nebo je stát entitou, která je daná tzv. společenskou smlouvou, jíž je ústava, smlouva občanů s institucí, které odevzdávají část své suverenity výměnou za bezpečnost, kolektivní správu věcí, možnost zaplacení odborníků, etc. Pokud k tomu přistupujeme takhle, tak musíme uznat za vhodné, že občan je původcem veškeré moci ve státě. Nikoliv lid, ale lidé. A pokud se lidé rozhodnou, že jejich stát nevykonává dostatečně jejich vůli, mohou se poohlédnout po změně. Evropská unie je postavena (nebo by alespoň měla být) na tzv. principu subsidiarity, tedy principu, podle kterého by se měl vzít balík všech pravomocí, které občan dal "kolektivní správě" (zatím to nenazývejme státem) a dělit se následujícím způsobem: na počátku vše naložit na obec a co tato nedokáže vzhledem ke svým kapacitám zvládnout, to se vloží o jednotku výš (v případě ČR kraj), a co nezvládne tato jednotka, dostane stát, co nezvládne stát, má mít na starosti Brusel. Pokud si spočítáme "optimum pravomocí", tedy na které že úrovni je nejvíce vybalancován poměr počtu možností řízení každodenních věcí a legitimity (předpokládejme, že občan nechce mít politiku od sebe příliš vzdálenou, tedy bližší starosta než premiér), vyjde nám jednotka odpovídající klasifikaci NUTS 3, tedy české kraje. Kraje (a ekvivalentní jednotky, tedy francouzské regiony, polská vojvodství, norské fylker, ...) přitom ve skutečnosti odpovídají často i etnickému rozdělení. Kraje jsou tedy jednotky, které mohou fungovat jako celky (je-li dodržen princip subsidiarity) v rámci jednotlivých států tak, že nezmění příliš svůj vnitřní charakter, změní-li vnějšího "vlastníka". Pro příklad - charakter Olomouckého kraje by se moc nezměnil proti dnešku ani pokud by Olomoucký kraj spolu s krajem Moravskoslezským, Zlínským a Jihomoravským vyhlásily nezávislost, ani pokud by se rozhodly se přičlenit k jinému celku (například ke Slovensku). Pokud by tedy byl dodržen princip subsidiarity, stát by vlastně byl nadstavbou, která by měla na starosti pouze zahraniční, bezpečnostní a monetární (fiskální) politiku jeho integrovaných krajů, které by všechno ostatní řídily na své úrovni. Tento princip je silně demokratický, neboť podtrhává status státu, kraje, resp. obce coby zaměstnance svých občanů. Pokud není občan žijící v domku na pomezí dvou obcí spokojen s tím, jak se o něj stará jedna z těchto obcí, má nárok na to využít služeb té druhé. Totéž dělají obce ve vztahu ke krajům (jistě si mnozí vzpomenete na urputné boje mnohých obcí o "vysočinskou" či "jihomoravskou" identitu) i čas od času kraje ve vztahu ke státům - viz například referendum Sárska o tom, chce-li přináležet spíše k Francii či k Německu. Všechny tyto pohyby ale potřebují společného arbitra s jednotnými pravidly, aby byl pohyb a výběr "nadřízeného-podřízeného" hladký a spravedlivý, a tím by měla být v evropském případě právě Evropská unie.

Představte si, že jste Katalánec, který vidí následující fakta - jeho katalánská identita je historicky na stejné úrovni, jako ta španělská, je dána mimo jiné svým vlastním jazykem, kulturním dědictvím či silnou ekonomickou soběstačností. Máte ale pocit, že váš zaměstnanec, kterého si platíte za to, aby vám garantoval určité služby (španělský stát), svou práci neodvádí příliš dobře a zároveň cítíte, že vaše zájmy nejsou dostatečně zastoupeny na celoevropské úrovni. Začnete tedy volat po nezávislosti a budete tak médii označen za separatistu, slovem, které ačkoliv je významově neutrální, má značně pejorativní nádech (každý přeci ví, že separatista je ten zlý s bombou, co chce vyvolat nejlépe občanskou válku). Vy ale válčit nechcete, pouze chcete, aby peníze, které někomu platíte, k něčemu byly a abyste za ně dostával odpovídající služby. Vy totiž nejste ani zaměstnancem, ani poddaným státu, ale jeho akcionářem.

Dá se očekávat, že v dlouhodobém měřítku, pokud Evropská unie nezapomene na své skutečné poslání, a sice zastřešovat své členské země jako arbitr, který určuje standardy, zastupuje celek navenek, ale nerozhoduje věci na nižších úrovních, postupem času dojde situace do bodu, kdy většina jejího území, ne-li celé, bude integrováno do Schengenského informačního systému, Evropské měnové unie a dalších systémů, přetvořivše se tak v celek ne nepodobný Švýcarské konfederaci. Jak se z praktického hlediska změní život Španělů, Francouzů, Britů či Holanďanů, odtrhnou-li se od nich Katalánci, Baskové, Bretonci, Korsičané, Skotové, Velšané či Frísové? Prakticky nijak. Hranici nového státu jim připomene pouze modrá cedule s jeho názvem mezi dvanácti zlatými hvězdami, eurem budou platit tak jako tak - hlavní změna bude spočívat v tom, že si budou moci nové státy vytvářet daňovou politiku, budou mít vlastní rozpočet, a jejich obyvatelé budou mít pocit, že mají ve svých rukou výdaje svých zaměstnanců - státních úředníků víc, než tomu bylo dřív. Už v takovém stádiu integrace, v jakém se většina EU nachází dnes, by vytvoření samostatného Vlámska či Katalánska nebylo žádnou pohromou ani velkou změnou z praktického hlediska. Podle mého mínění je na čase si připomenout, že hranice zemí se v historii mění, instituce se mění, a jediné, co opravdu přetrvává, jsou charaktery jednotlivých krajů. Proto se nebojme decentralizace a vytváření nových národních států v Evropě, které budou zastřešeny superstátem švýcarského konfederačního typu - velmi pravděpodobně tohle je cesta, kterou by se měla evropská integrace ubírat aby její národy zároveň efektivně kooperovaly, a zároveň se nerozplynuly v jedné "unikultuře". Otázka na závěr - rozplyne se dříve kultura Lužických Srbů v národním Německu a Polsku, které nejsou integrovány do EU, nebo ve vlastním státě, plně integrovaném do EU? Odpověď nechávám na každém z vás. Kosovo odstartovalo precedens, který může přinést opravdovou Evropu národů, o jaké mluví euroskeptici, i sjednocenou Evropu, o jaké mluví eurooptimisté. Kosovo nám ukázalo nový směr eurorealismu.