EVROPSKÁ UNIE: Co je vlastně zač Lisabonská smlouva?

Lisabonská smlouva, která v současné době podléhá schvalování v jednotlivých zemích EU, je novelizovaná verze Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Má být základním dokumentem EU, který definuje jednotlivé instituce a pravomoci unie, jedním a jednotným dokumentem, který má dát odpověď na to, co vlastně EU je a jaké má pravomoci. Současný právní rámec EU, daný Maastrichtskou smlouvou, Amsterdamskou smlouvou, smlouvou z Nice a doplněný několika institucemi zakotvenými v minulosti (jako např. Euratom), je, mírně řečeno, velmi nepřehledný. Motiv napsání "euroústavy" byl tedy jasný - vytvořit jeden dokument, který bude dávat všechny odpovědi na otázky o Evropské unii od A do Z (nebo, chcete-li, od A do Å). Rozeberme si tedy Smlouvu o Ústavě pro Evropu, tedy základní dokument, od něhož je Lisabonská smlouva odvozena, pěkně po částech.

Preambule se týká otázek jako jsou společné evropské dědictví, hodnoty a přesvědčení, že evropská integrace je správná. Myslím, že každý, kdo se podívá na mapu okolí EU a do této si zakreslí buď počet potenciálních migrantů, případně vojenskou sílu, se mnou bude souhlasit, že nebude-li Evropa integrovaná, bude mít vážný problém zvenčí, a to ať už půjde o jih či východ. "Euroústava" tak tedy říká, že máme cosi společného a toto je příliš vzácné na to, aby to zaniklo invazí kohokoliv, proto je potřeba to chránit. S tím se ztotožňuji.

První část smlouvy dává odpovědi na otázky co to je EU, jaké jsou její instituce, kdo je jejím občanem, na jakém principu se rozhoduje, či jak má být EU financována. Za kontroverzní se považuje v české kotlince několik aspektů této kapitoly - jednak změna hlasování z jednomyslného na hlasování kvalifikovanou většinou (tedy nemožnost veta každým státem) a vytvoření instituce evropského prezidenta, resp. evropského ministra zahraničních věcí. Co se týče zrušení jednomyslnosti - jednoznačně to vítám. Způsob, jakým některé členské země rády vydírají zbytek Evropy je více než ostudný a toto opatření pomůže v nejbližší budoucnosti zejména některým čekatelům na členství, a dost možná i jiným. Jistě si pamatujete na fiasko bukurešťského summitu NATO, kde Řecko arogantně vetovalo vstup Makedonie do aliance. A má otázka zní - myslíte si, že se o něco podobného nepokusí i v případě makedonského vstupu do EU? Většinové hlasování - bylo-li by zavedeno třeba už s Maastrichtskou smlouvou - by rovněž významně pomohlo ČR během jejího vstupu do Unie - Rakousko by totiž přišlo o všechny možnosti vydírat Českou republiku kvůli Temelínu či jiným otázkám a jejich vyřešením podmiňovat povolení vstupu. Otázka jednotné zahraničně-politické reprezentace EU tak, jak je zakotvená v Smlouvě o Ústavě pro Evropu, respektive v Lisabonské smlouvě, pomůže Evropě v tom, aby ji zbytek světa neměl za nestálého a nespolehlivého potížistu, který se neumí vyjádřit k základním otázkám mezinárodních vztahů - tedy může přinést Evropě aspoň nějakou moc ve světě, která mimochodem vinou nacionalismu od roku 1914, resp. 1918 neustále upadá, je-li ještě vůbec nějaká.

Částí druhou je Listina základních práv Unie, jejíž body jsou zakotveny prakticky v každé ústavě každé členské země EU už dnes. Nic zvláštního tedy nemění.

Část třetí, Politiky a fungování Unie, detailně popisuje principy, na nichž je EU postavena, jaké mají členské státy pravomoci, privilegia, jak je definován evropský společný trh, jak funguje společná měna euro, politiky zaměstnanosti, životního prostředí, infrastruktury, výzkumu a podobně - fakticky pouze shrnuje do jednoho dokumentu vše, co existuje již dnes ve všech smlouvách, na nichž EU stojí.

Část čtvrtá, Obecná a závěrečná ustanovení, se týká způsobů, jakými má být smlouva zavedena do praxe, tedy kde je nutná úprava národních ústav, jak se mají rušit staré instituce, staré kompetence, vytvářet nové, apod.

Lisabonská smlouva oproti "euroústavě" však staré smlouvy neruší, pouze je řadí do určitého kontextu. Zároveň však dává EU právní subjektivitu, tedy z právního hlediska bude konečně formálně akceptován fakt, že nějaká Evropská unie existuje - a jiné státy či jiná sdružení budou moci s EU závazně jednat. Tím se posune EU od ekonomického společenství k superstátu. Oproti Smlouvě o Ústavě se Lisabonská smlouva nezabývá otázkami evropských symbolů (vlajka, znak, hymna) a nezavádí "zákony" - tedy ponechává v platnosti existující "směrnice", "nařízení" a "rozhodnutí". Nakolik je slovní spojení "evropský superstát" označováno div ne za nebezpečnou hydru, toužící po sežrání české státnosti, není špatné se nad ním zamyslet. Ohrozí nějak "superstát" existenci českého národa? Jistě, vezme některé pravomoci (časem určitě například zahraniční a bezpečnostní politiku) českému státu, ale - ruku na srdce - je český stát opravdu obrazem českého národa? Podíváme-li se na úroveň špiček českého státu, člověk češství milný by raději řekl, že snad ne. A pokud ano, není lepší pojistka českého západního ukotvení, než společná (evropská) zahraniční politika? Soudím, že bude-li něco takového existovat, cesta do Bruselu bude pro české rusofily a komunisty natolik zdlouhavá a namáhavá, že se zmůžou pouze na nadávání v hospodách. A - ruku na srdce - zhovadilost zasetá komunisty se dá z českých luhů a hájů vyhnat pouze tím, že se po několik generací celá společnost bude držet stranou ruského vlivu. Protože není to ani tak zrůdnost komunsitického systému, která poznamenala chování a hodnoty tolika Čechů, ale právě charakter ruské arogance, která se přenesla i sem, a zejména byla Čechy dobrovolně akceptována. Podíváme-li se k jiným národům bývalého Ostblocku, jejich mentalita nebyla zdaleka tak poznamenaná hesly typu "kdo nekrade, okrádá rodinu", právě proto, že odmítali rusifikaci mentality a stavěli se proti ruskému vlivu. Komunismus ty země poškodil, ošklivě zasáhl a napáchal v nich tolik zločinů, za kolik by se nestyděli ani nacisté, ale českou povahu, český charakter národa, nejvíc poškodil ruský vliv. A čím dál od něj budeme, tím lépe. A Lisabonská smlouva, ať už je její charakter jakýkoliv, tenhle cíl poměrně zřetelně slibuje. Proto jsem pro.