SEPARATISMUS: Evropa národů

Na úvod článku musím přiznat, že mi současná podoba evropských států značně nevyhovuje - a nejsem dalek toho ji nazvat sociálním inženýrstvím ve velkém. Máme několik principů, na základě kterých můžeme vytvářet území (nejen) v Evropě, nicméně hledat princip v tom kočkopsu, který se jmenuje typický evropský stát, by bylo horší, než hledání pověstné jehly v kupce sena. Státy mohou povstat (aby měly nějaký smysl) jedině na základě společné identity, kterou vytvoří lid (démos). Společnou identitu můžeme stavět buď na společném etniku, náboženství, historické vazbě, kultuře, na společných hodnotách či společné příslušnosti k jazykovému bloku, rase či na jiné konkrétní společné historické zkušenosti. Jiný princip jednoduše není možný, protože je neospravedlnitelný a vede k nárokům typu "je to naše, protože jsme si to vzali".

Dělit Evropu na principu rasovém je nesmysl vzhledem k tomu, že ji obývá původní obyvatelstvo jen jedné rasy (to se nemusí dělit vůbec). Dělení podle náboženství není dávno aktuální, na to je Evropa příliš sekularizovaná. Společné jazykové bloky také selhávají, protože takoví Finové či Estonci mají mnohem více společného se Švédy než s Maďary, jejichž sousedé Rakušané zase mají mnohem více společného s Čechy nežli s germánskými Islanďany či Faeřany. Společné jazykové bloky tak překonává společná kultura, respektive mentalita - která je ale podobně silná, jako společná historická zkušenost. Navzdory ne úplně společné historii mají přeci jen k sobě blíž ČR s Maďarskem, nežli ČR s Rakouskem, s nímž Češi sdíleli velmi dlouho svůj osud. Protože je takové dělení značně diskutabilní, zůstávají tu historické vazby, které se ovšem značně překrývají a není možné snadno určit ten správný věk v historii, v němž byly země rozděleny "správně". Typickým příkladem budiž slovensko-maďarský spor. Slováci tvrdí, že Felvidék je jejich, protože jakýmsi Slovanům patřil v době Velké Moravy. Maďaři tvrdí, že je jejich, protože tam žijí etničtí Maďaři, a vůbec kol a kolem to Maďarsku patřilo přes tisíc let, tedy déle, než to mohlo patřit jakýmkoliv Slovanům. Ani toto kritérium tak neobstojí ve vytváření stabilního uspořádání, stále jde o nucení někoho někam - tedy sociální inženýrství.

Jediná možnost rozparcelování Evropy se tak jeví přes národy, národy v etnickém slova smyslu, které, pokud si budou rovny možností vlastnit své území a spravovat své věci, budou moci snadno utvářet nejen jakési hybridní Evropské unie, ale úplně klidně i stabilní, funkční a silné Evropské konfederace či Spojené státy evropské, aniž by utrpěla nějaká národní újma. Kde si berou čeští či britští euroskeptici právo osočovat EU z likvidace Evropy národů, když žádná Evropa národů neexistuje? Nebo snad pan prezident Klaus či někde vidí stát Basků, Katalánců, Frísů, Kaszubů, Lužických Srbů, Moravanů, Siciliánů, Korsičanů či mnoha jiných malých národů, které mají tu smůlu, že jsou součástí větších zemí? Na tyhle národy každý kašle a přece i ony jsou národy, které, pokud budeme vyhlašovat cosi o Evropě národů, mají mít právo na své slovo rovné se slovem jim nadřízených národů. Jaký je problém nabídnout jim všem stát? V současné situaci, v níž existuje již poměrně etablovaná společná evropská měna, společný trh navíc okořeněný schengenským prostorem, znamená vůbec stát jako instituce něco víc, než jen uzel (node), který sdílí jeden rozpočet, vlastní daně a vlastní politický systém, resp. lokální zákony? Z hlediska ekonomického a každodenně-praktického, za existence EU již v současné podobě, není žádná potřeba dominance současných státotvorných národů nad těmi, které takové štěstí nemají.

Podívejme se schválně na výčet národů na území EU/EEA, které svůj stát nemají a vyznačují se hlavním atributem etnika - svým jazykem a kulturním dědictvím: Galicijci, Katalánci, Baskové, Okcitánci (gaskonští i provensálští), Bretonci, Welšané, Skotové, Cornwallané, obyvatelé ostrova Man, Faeřané, Frísové, Vlámové, Valoni, Korsičané, Siciliáni, Benátčané, Sardiňané, Sassarové, Furlané, Ladinové, Horní a Dolní Lužičtí Srbové, Laponci, Karelové, Livonci, Latagalové, Kaszubové, Slezané, Moravané, Rusíni, Sarakacané, Aranézové, Asturové, Aragonci a určitě i někteří další, na které jsem mohl zapomenout. Když to sečteme, je to 34 národů, tedy více národů, než kolik je členů EU/EEA (těch je 30, nepočítaje v ně Švýcarsko). Je tedy současný stav opravdu Evropou národů? Spíše je tu stejně jako za československé republiky takové přání otcem myšlenky. Nemohu se tedy dívat na současné bojovníky za národní zájmy a národní státy jinak, než na bojovníky, za národní stát jménem Republika Československá (kde žilo národů minimálně osm - spolu s Moravany a Slezany deset - přičemž jeden - tzv. československý - držel všechny pravomoce - tedy především jeho česká větev, a ostatní měly smůlu), kteří pod praporcem boje proti "žaláři národů" vytvořili žalář národů nový.

Voláme-li tedy po Evropě národů, musíme si uvědomit, že Evropa národů je Evropou, jejíž mapa bude vypadat docela jinak než ta, na kterou jsme zvyklí. Bojovníci za národní zájmy by si tak měli uvědomit, že pokrytecky chtějí národní zájmy jen pro některé - a opomíjejí celou řadu národů s vlastními jazyky a specifiky stejně, jako někdo mohl v 19. století opomenout třeba Slováky - a vidíte, dnes mají svůj stát. Osobně nejsem proti Evropě národů, naopak - tato myšlenka je mi značně sympatická. Pokud by se ty národy posléze shodly na své podobě EU, konfederace či čehokoliv integrovanějšího, budiž jim to přáno - to rozhodnutí by totiž na sebe vzali všichni a "o nás bez nás" by se protentokrát nekonalo. Co takhle být trochu alespoň trochu coherent?