nekorektně.com

"Chtěli Heim ins Reich, dostali Heim ins Reich"; "Podporovali Henleina, tak bylo správné je odsunout" - tak všelijak zastánci Benešových dekretů ospravedlňují vyhnání 3,5 milionu lidí z československého území, ze Sudet, kde již po dlouhá staletí žili. Otázka je - jak je to s tou sudetskou podporou Konrada Henleina doopravdy? V roce 1935 se v Československu konaly parlamentní volby. Sudetští Němci měli vyhrazených 66 mandátů, které mohli obsadit svými kandidáty. Uvážíme-li, že občanů Československa bylo podle sčítání lidu z roku 1930 14,5 milionu, z čehož bylo 3,5 milionů Němců a Poslanecká sněmovna čítala podle Ústavy z roku 1920 300 poslanců, podle striktně proporčních pravidel by měli sudetští Němci mít k dispozici nikoliv 66, ale 72 mandátů, nepočítaje v to osoby německé národnosti žijící mimo země Čechy a Morava (karpatské Němce). S těmito 66 mandáty naložili tak, že 44 mandátů připadlo Sudetoněmecké straně, jedenáct německé sociální demokracii, šest mandátů Něm

Proč tak ostrý titulek vůči zemi tak milých lidí, kolébce Antiky a zemi, kam tak rádi mnozí jezdí na dovolenou, možná se bude ptát nejeden čtenář. Avšak nenechme se mýlit - dnešní Řekové už toho s Antikou příliš společného nemají, rozhodně méně, než třeba dnešní Islanďané s Vikingy či dnešní Irové s Kelty na českém území. Jejich země se v posledních šedesáti letech na Západu dopustila tolika podrazů, podvodů a naschválů, že pokud by Západ měl reagovat tak, jak se to dělalo s neposlušnými středověkými státy, tak by bylo Řecko už aspoň třikrát smeteno do moře. Ať už za kolaboraci s nepřítelem ve válce, výrazné napomáhání ne úplně přátelské velmoci proti vlastním řadám, dělání jen těžko uvěřitelných naschválů, vojenské výpravy na vlastní pěst destabilizující celý region (pokus o anexi Kypru k Řecku), vojenskou aktivitu proti formálním spojencům či podvody při uzavírání mezinárodních dohod. Říkáte si, že toho všechno se to sympatické prázdninové Řecko nemohlo dopustit? Dopustilo, a v době

Vyslovíte-li takřka kdekoliv v Evropě jméno současného amerického prezidenta, není nepravděpodobné, že vedle stojící Evropané vyřknou něco jako Fuj! doprovázené čímsi o válečných štváčích a polointeligentních Američanech. Kritika George W. Bushe formulovaná tímto způsobem samozřejmě vypovídá více o tom, kdo se jí dopusít, nežli o americkém prezidentovi. Jenže jak je to s jeho chybami opravdu? Třebaže je mi osobnost George W. Bushe vcelku sympatická a občas názorově koreluji s "neokony", vidím na Bushovi narozdíl od některých mých kolegů poměrně zásadní chyby, které však rozhodně nemají nic společného s tím, jak si z dosluhujícího prezidenta utahují mnozí Evropané. Chceme-li spravedlivě hodnotit Bushovu administrativu, nesmíme se na tehdejší události dívat z dnešního pohledu. Musíme vycházet z toho, co bylo tehdy známo a jak tehdejší společnost smýšlela. Přenesme se tedy do začátku roku 2001, kdy už se George W. Bush v Oválné pracovně pevněji "usadil". Po osmi letec

Odkud politická korektnost pochází? Často slyšíme, že se zrodila v USA. Ta, která má za cíl zvýhodňovat menšiny nejspíš ano, ale politická korektnost jako taková vznikala jinde. Povětšinou v totalitních zemích, nicméně je tu i jedna výjimka: československá první republika. Už za první republiky se dávala některým věcem "korektní" označení. První obětí prvorepublikové politické korektnosti byli Slováci. Jednou totiž TGM prohlásil, že národ Republiky československé tvoří národ československý, který má dvě větve - českou a slovenskou (přičemž o té slovenské se uvažovalo jako o té, která se v té české zcela ztratí) a tak v souladu s politickou korektností Slováci přestali existovat. Kdo tehdy používal termín "Slováci" s významem etnickým, nikoliv s významem zemské příslušnosti, dopustil se div ne ľudáctví. Naši pamětníci si na politickou korektnost první republiky příliš vzpomínat nemohou, protože byli-li Čechy, netýkala se jich; respektive neohrožovala je. Pokud bycho

Okolo Evropy se stahují mračna; zatímco na obzoru už je vidět první bouřící černoty, nad Evropou panuje teplý, dusný klid, který sem tam pročísne divoký větřík co tu a tam zvíří usedlý prach. Každý, kdo kdy zažil nějakou bouřku ví, o čem mluvím – a ta analogie je bohužel až moc přesná. Třebaže jsou tací, kteří se v takovém počasí ještě chodí koupat a spokojeně relaxují, stojí občas za to se podívat, jak daleko bouří. Ve světových médiích jako plody takové bouře probleskly dvě zprávy: Izrael vyměnil na dvě stě těl palestinských teroristů včetně několika živých, mezi nimiž byl brutální vrah Sámir Kuntar za těla dvou unesených a zavražděných vojáků IDF. Druhá zpráva se týká Ruska – v zemi, kde včera je již zítra, volí prostřednictvím soutěže osobu největšího Rusa. S trochou štěstí by mohl vyhrát zavražděný car Mikuláš II., v horším, a mnohem pravděpodobnějším případě vyhraje Stalin. Krvavý paranoidní vrah, proti kterému byl Hitler v zabíjení nevinných jen málo schopným učněm. My v souvisl

Scéna 1. Nedávno jsem letěl se společností EasyJet do Newcastlu, bylo to poprvé, co jsem využil služeb této společnosti. Proto mě trochu překvapil podivný způsob, jak organizují nástup do letadla. Proti všem zvyklostem je výběr sedadel volný a řídí se pořadí nástupu - nejprve lidé se zvláštní službou pro rychlé odbavení (stojí nějaké ty libry navíc), poté rodiče s dětmi do dvou let, pak ti, co se dostavili na check-in v pořadí 1-30 a nakonec ti ostatní. Jak už (podle toho, co jsem slyšel) to u této společnosti bývá, zpoždění nabíralo obrátky a nakonec místo okolo deváté večer byl nástup do letadla před půlnocí. Jistě věc, která každého motivuje k tomu, aby se dostal do letadla co nejdříve, ale pořád je tu to nešťastné pořadí. Když už hlásili nástup, nejprve měli přednostní právo cestující, co si přednostní nástup zaplatili. Mezi ně se dostala jedna romská rodina (která na palubní vstupence měla pořadí větší než 30 a nezaplatila si přednostní nástup), která byla samozřejmě odmítnuta a

V Polsku se, narozdíl od ČR, neslaví 8. květen 1945 jako státní svátek. Proč, když Polsko rozhodně nebylo součástí hitlerovské koalice? Protože polští historikové tvrdí, že pro ně druhá světová válka neskončila osmým květnem 1945, ale 4. června 1989. Mají k tomu pádný důvod, tvrdí totiž, že v roce 1945 došlo pouze k drobné změně, při které jedna okupace nahradila druhou, jedna totalita jinou. Má smysl slavit příchod Rudé armády jako osvobození? Má smysl i v ČR mluvit o Rudé armádě jako o osvobozující síle? Podle mého názoru nikoliv. Předně je třeba si uvědomit, že když Poláci bojovali s německou přesilou v roce 1939, Rudá armáda byla Hitlerovým spojencem, dělala s Wehrmachtem společná cvičení, SSSR si s Třetí říší navzájem dodávali zbraně a ve stranických plátcích NSDAP i KSSS se psalo o nerozlučném společném boji německých a ruských soudruhů (genossen) v boji proti reakčním buržoazním angloamerickým silám kapitalismu . Rudá armáda se, stejně jako Třetí říše, podílela na útoku na Pols

Všichni to asi známe. Rudé tričko s obličejem, který zasněně kouká do dálek socialismu a komunismu, čepice s hvězdou na čele, zkrátka revolucionář, dobrá obchodní značka. Seznamte se s Ernestem Che Guevarou, člověkem, který má osobně na svědomí přes dva tisíce naprosto nevinných lidí včetně dětí ve věznici La Cabaña. Člověkem, který nadevše miloval pocit, který měl, když někomu vystřelil zblízka mozek z hlavy. Člověkem, nad jehož portrétem dodnes onanují levičáci celého světa. A teď si představte jinou věc - jdete po ulici, na tričku máte jinou osobnost, generála Augusto Pinocheta. Podle vládní zprávy chilského prezidenta Patricia Aylwina (který rozhodně nepatřil k Pinochetovým příznivcům) má na svědomí Augusto Pinochet Ugarte 2279 mrtvých či zmizelých. Z dostupných pramenů víme, že se většinou nejednalo o běžné civilisty (tak jako v případě obětí romantika Che Guevary), ale o agenty KGB, kubánské milicionáře a další osoby, které měly pomoci Salvadoru Allende nastolit v Chile stejný k

Francouzský prezident před nedávnou dobou spustil projekt tzv. Unie pro Středomoří, který se rozšířil na dohodu mezi EU na jedné straně a ostatními zeměmi při pobřeží Středozemního moře na straně druhé. Dohoda počítá s těsnějšími ekonomickými kontakty, částečnou otevřeností trhu, možností účasti na projektech Socrates/Erasmus či s jinými propojeními Evropy se severní Afrikou a Blízkým východem. Zatímco evropští multikulturalisté chrochtají blahem a mnozí, kteří se bojí o západní identitu Evropy Sarkozyho odsuzují, se však hraje partie, v níž Sarkozy myslí na mnohem více tahů dopředu, než první i druzí jmenovaní. Pozoruji Sarkozyho politiku už z dob, kdy nebyl evropské veřejnosti tolik známý a toto pozorování mi ukázalo jednu věc - Nicolas Sarkozy arabské imigranty opravdu rád nemá, považuje je za nejen francouzský, ale i evropský problém a je poslední kdo by je v Evropě hodlal podporovat. Ptáte se, proč tedy evidentně země (vesměs arabské a muslimské) okolo Středozemního moře podporuje

Já a mí přátelé jsme se rozhodli také trochu aktivně zapojit, místo pouhého očumování a blogování, a víceméně spontánně jsme šli pozlobit demonstraci levicových extremistů na Václavském náměstí. A zadařilo se více než dobře. Těsně před osmnáctou hodinou jsme s přítelkyní dorazili na Václavské náměstí, kde se už sešla slušná řádka demonstrantů. Zůstali jsme na protějším chodníku a chvíli monitorovali dav. Největší procento protestujících proti návštěvě americké ministryně zahraničí a podpisu smlouvy o radaru tvořili, jak se dalo předpokládat, důchodci. Davu vyzbrojenému transparenty, z nichž některé chtěly mír a některé zase vyhrožovaly Condoleezze Riceové násilím, hrály "do pochodu" písně Karla Kryla, který se musel nejspíš v hrobě obracet, a Johna Lennona, který by se možná ani neobracel. O kousek dál na chodínku akci pozoruje skupinka typů "řeznický učeň" v black-blocku. Soudruhům (angl. comrades) z Národního odporu radar taky vadí, ale mezi "anarchisty"