HISTORIE: Osvoboditelé, nebo zvrhlí barbaři?

V Polsku se, narozdíl od ČR, neslaví 8. květen 1945 jako státní svátek. Proč, když Polsko rozhodně nebylo součástí hitlerovské koalice? Protože polští historikové tvrdí, že pro ně druhá světová válka neskončila osmým květnem 1945, ale 4. června 1989. Mají k tomu pádný důvod, tvrdí totiž, že v roce 1945 došlo pouze k drobné změně, při které jedna okupace nahradila druhou, jedna totalita jinou. Má smysl slavit příchod Rudé armády jako osvobození? Má smysl i v ČR mluvit o Rudé armádě jako o osvobozující síle? Podle mého názoru nikoliv. Předně je třeba si uvědomit, že když Poláci bojovali s německou přesilou v roce 1939, Rudá armáda byla Hitlerovým spojencem, dělala s Wehrmachtem společná cvičení, SSSR si s Třetí říší navzájem dodávali zbraně a ve stranických plátcích NSDAP i KSSS se psalo o nerozlučném společném boji německých a ruských soudruhů (genossen) v boji proti reakčním buržoazním angloamerickým silám kapitalismu. Rudá armáda se, stejně jako Třetí říše, podílela na útoku na Polsko v roce 1939 a tedy má stejnou vinu na rozpoutání války jako Wehrmacht.

Během druhé světové války to byla právě Rudá armáda, kdo organizoval transporty Litevců, Lotyšů a Estonců do koncentračních táborů na Sibiři, nebyl to nikdo jiný, než Rudá armáda, kdo vykonával Stalinův rozkaz shromáždit a povraždit polské důstojníky v katyńském lese v roce 1940. Nicméně zločinný charakter Rudé armády se ani po rozkmotření s Německem v roce 1941 a navázání spojenectví se západními mocnostmi nijak nezměnil. Když se tato "armáda osvoboditelka" dostala na území pobaltských zemí, obnovila přerušené transporty místních obyvatel na Sibiř, zabíjela nevinné Ukrajince kvůli často domnělému "pomáhání Banderovcům" a po cestě na Berlín, tedy na území Polska, Slovenska, Maďarska, Moravy, Slezska, Čech, Rakouska i samotného Německa se dopouštěla jednoho ohavného zločinu za druhým.

Jen v bývalé NDR se narodilo okolo dvou milionů dětí, které byly počaty tak, že byla německá žena znásilněna ruským "osvoboditelem". Navíc takové znásilnění bylo často prováděno kolektivně a na rozkaz nadřízených důstojníků (oba slavní maršálové, Žukov i Koněv, takové chování svým vojákům často přímo nařizovali, prý kvůli tomu, aby podlomili bojovou morálku Wehrmachtu - nicméně když přišli v březnu roku 1945 na to, že v důsledku takového rozkazu Němci bojují ještě horlivěji, rozkaz byl zrušen, což ovšem nebránilo tomu, aby se takto vojáci-osvoboditelé chovali o vlastní vůli). Podobná zvěrstva se děla i v Československu, a často i tak, že voják znásilnil ženu, její manžel ji chtěl bránit a byl zabit. Znásilnění se nevyhýbalo ani devítiletým, ani osmdesátiletým. Znásilňované byly často nuceny se podvolit pod hrozbou smrti (byly i takové, které byly rovnou zavražděny, protože znásilnění odmítaly, například šestnáctiletá Anka Kolesárová, která byla navržena na blahořečení, zavražděná ruským "osvoboditelem" v roce 1944 za to, že mu odepřela sex) a poté, co byly znásilněny, byly často i okradeny. Nutno podotknout, že "ukrývání živé ženy v domácnosti před sovětskými vojáky" bylo, pokud se na to přišlo, těmito trestáno často kulkou do hlavy.

Pamětníci oněch dnů určitě znají následující vtip: "Potká Čech v právě osvobozeném městě ruského vojáka a zeptá se ho rusky, kolik je hodin (skoľko u vas časov). Rus vyhrne rukáv, kde se náhle zaskví dvanáctero hodinek a řekne "dvinácať!"" - bohužel takový vtip byl často až děsivě realistický. Rudá armáda se totiž na údajně osvobozených územích vůbec nechovala jako osvoboditelka, ale jako panovačný okupant, navíc takový okupant, který neuměl pochopit cenu lidského života. Jiná pamětnice, která v roce 1945 pracovala jako zdravotní sestra v jedné pražské nemocnici vzpomíná, že první věc, kterou ruští vojáci udělali, když "osvobodili" tuto nemocnici byla, že vtrhli dovnitř a kulkou do hlavy povraždili všechny vlasovce, které našli (kteří Prahu mimochodem osvobodili - Prahu Rudá armáda neosvobodila). V čemž měli ostatně dost zkušeností - podobného zločinu se dopustili už v roce 1941, když ustupovali z Litvy, kterou zabíralo Německo, a aby to Litevcům nepřišlo líto, vtrhli do nemocnice v Kaunasu, všechny ženy znásilnili a posléze osazenstvo celé nemocnice vyvraždili. A to šlo o dobu, kdy se rozhodně nemohli vymlouvat na to, že něco akorát chtěli oplácet nacistům.

Samozřejmě existovali i slušní vojáci Rudé armády, kteří bojovali z touhy osvobodit okupovaná území od nacismu, ale jejich existence nikterak neomlouvá zrůdnosti, které tato armáda napáchala. Ostatně i Wehrmacht byl, stejně jako Rudá armáda, dozajista plný slušných lidí, kteří museli povinně narukovat pod hrozbou koncentračního tábora, což ovšem neomlouvá zločiny Wehrmachtu, stejně jako zločiny Rudé armády. Problém je ten, že zatímco o zločinech Wehrmachtu se otevřeně mluví, Rudé armádě stavíme pomníky i se srpy a kladivy, symboly nikoliv armádními, ale stranickými (jako ten v Brně).