VÝROČÍ: Rok 1968 v Československu

Tak máme čtyřicáté výročí začátku sovětské okupace našich zemí, která se tu zdržela na více než dvacet let. Rád bych vzpomenul všechny, kteří jí padli za oběť, a to jakýmkoliv způsobem. Přesto ovšem nechci sdílet patos, který od rána sdílejí všechna česká média a radši se podívám na okolnosti okupace, o nichž se toho příliš neví, nebo nemluví.

Mýtus první: šlo o demokratizaci. Nešlo. Myslím, že si pamětníci pamatují transparenty či nápisy na fasádách, které tvrdily například "Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil", "Vietnam - agressija SŠA, ČSSR - agressija SSSR", "Socialismus - ano, okupace - ne" či "Zděs nět kontrarevolucija". Ano, šlo o uvolnění poměrů, které tu před Pražským jarem byly, ale nešlo o demokratizaci, nýbrž o náhradu bolševika s velkým bičem za bolševika s o něco menším bičem. Ale pořád to byl bolševik. Co by se stalo, kdyby Varšavská smlouva nezasáhla? Buď by tzv. socialismus s lidskou tváří skončil demokratickým pučem, po čemž by vojska dozajista přijela, nebo - co je reálnější - by Dubček zjistil, že socialismus s lidskou tváří nejde a utužil by poměry.

Mýtus druhý: Dubček byl hrdina. Nebyl. Dubček byl zrádný člověk, který po svém únosu do Moskvy se SSSR de facto otevřeně kolaboroval a v roce 1969 napomohl svým zbabělým chováním nástupu normalizace. Dubček nebyl a není žádný demokrat, Dubček je bolševik, kterému nevyšel jeho jeden mocenský plán. Nic víc, nic méně.

Mýtus třetí: Kdyby nebylo Pražského jara, okupace by nebyla. Dříve nebo později by nejspíš byla. Od té doby, co "vyměnili" bolševici Jáchymov a západní Čechy za Rakousko (Američané se stáhli ze západních Čech a Rusové z Rakouska) bylo jednou z podmínek z americké strany stažení sovětských vojsk z území ČSR, jak se i stalo. Od té doby v ČSR až do roku 1968 nebyla sovětská vojska. Nemusela ani být - bolševiků a kolaborantů bylo v Čechách (ani ne na Slovensku nebo dokonce na Moravě) tolik, že si nejen KSČ zvolili sami zcela dobrovolně, ale ještě byli kolikrát sovětštější než Sovětský svaz. To v Polsku či Maďarsku nehrozilo, proto tam byly okupační armády už od roku 1945. Ten fakt ale SSSR značně stěžoval jeho jadernou strategii, protože podle úmluv s USA neměly vlastnit armády satelitních států jaderné zbraně. SSSR to obcházel zcela elegantně - nebyla to NDR, kdo měl rakety typu SS-20 a jaderné zbraně, ale armáda SSSR, která měla rakety typu SS-20 s jadernými hlavicemi dočasně umístěná na území NDR. Stejným způsobem měl SSSR "pokrytou" železnou oponu i v Maďarsku; Československo v tom dělalo dost podstatnou díru. Stačí říci, že ihned po "kapitulaci reformistů" v roce 1969 byly jaderné zbraně na území ČSSR rozmístěny. A to je cíl, který stál ruským soudruhům za jakoukoliv námahu, prvopočáteční "toleranci" Pražského jara nevyjímaje.

Mýtus čtvrtý: Západ nás zradil svou pasivitou. Není tomu tak. Pokud vím, nikdo Západ o pomoc nežádal, nikdo se se Západem ani neidentifikoval, lidé v ČSSR byli pouze proti okupaci, ale nenapadlo je překročit stín železné opony jako společnost. Pořád chtěli socialismus, vedoucí úlohu KSČ, včetně všech jejích atributů, jen s kratším bičem co tolik nepráská. Měli Američané pro takovou zemi hnout prstem, navíc, když by tím riskovali rozpoutání třetí světové války? Z úhlu pohledu Západu šlo o to, že jedna banda komunistů bojovala proti jiné bandě komunistů. A nebylo to daleko od pravdy.

Sečteno a podtrženo, kromě velké tragédie osobní i společné národní měla celá okupace alespoň jednu výhodu - okupace zaťala podstatnou ránu tradičnímu českému rusofilství a ukázala Čechům ruské barbarství v jeho pravém světle. Nebýt této zkušenosti, velice se obávám, že by rusofilství znovu dnes ohrožovalo Českou republiku a hlavně - Češi by se hrnuli do chřtánu ruského medvěda s nadšením, zatímco tento by požíral jednoho svého souseda za druhým. A za to bych se, vážení čtenáři, stydět musel. Takhle aspoň cítím hrdost nad tím, že jsme jedním z mála národů, kteří až na výjimky nepoučitelných vědí, co je ruský medvěd zač a proč se s ním neradno bratřit. Můžeme být tak jedni z těch, na nichž v současné době závisí možnost, že to s Gruzínci možná ještě dobře dopadne. Nebýt roku 1968, nejspíš bychom byli ve věci dnešních ruských imperiálních choutek někde vedle Lukašenka, Cháveze či Raúla Castra. Rok 1968 byl pro nás především zkušenost. Sice velmi bolestná a tragická, ale zkušenost. A z té bychom se měli poučit.