nekorektně.com

BIS zveřejnila zprávu, v níž píše o zesílených aktivitách ruských tajných služeb na českém území, které ovšem pouze nesbírají informace, ale hlavně se snaží ovlivňovat názory v zemi – a to zejména vůči Spojeným státům a jejich radarové základně. S cílem mnohem širším, a sice rozeštvat EU a USA, rozeštvat členské země EU navzájem a zabrat to, oč v roce 1989 Rusové přišli. Výslovně se BIS zmiňovala o některých občanských sdruženích (která to jsou víme, ostatně se tu o tom již víckrát psalo) a co je zajímavější, o některých médiích. Kterápak to ale jsou? Už dlouho se s podezřením dívám především na Českou televizi, respektive jejich redakci zpravodajství. Vzhledem k tomu, že dokumentaristika ČT se snaží být opravdu objektivní a objevovat „nepříjemné pravdy“, bylo by nefér mluvit o ČT jako o celku. Tvůrci večerníčků či primitivních estrád asi také nebudou placeni Ruskem, i když u toho druhého je to spíš škoda, aspoň by ty otupující kraviny nemuseli platit povinně koncesionáři. Redakce zpra

Rok osmičkových výročí má své další významné datum - podepsání Mnichovské dohody. Jak ale situace vypadala realisticky, po odhlédnutí od emotivních výlevů panslavistů, bolševiků, masarykovců či benešovců, se dodnes málo ví. Přesto podle průzkumu Lidových novin to vypadá, že s nastupujícími generacemi jsou Češi čím dál tím schopnější posuzovat vlastní historii nezaujatě. Podle mnohých pamětníků byl Mnichov především zradou Západu na Československu. Je ale třeba důsledně odlišovat postoje v roce 1938 a po druhé světové válce - zatímco v roce 1938 vnímali Mnichov jako zradu Západu především masarykovci a benešovci, tedy lidé, jejichž ideály se zototžňovaly s "národním státem Čechoslováků", protože se jim rozplynul sen, v roce 1945 už toho sentimentu umně dokázali využít bolševici, kteří přidali trochu toho obrozenecko-panslavistického sentimentu a účinně tak vehnali Čechy nejen do sovětské sféry vlivu, ale i do "východního" myšlení, které je patrné dodnes. Jenže kde s

Soud poslal včera nepravomocně na nepodmíněný výkon trestu dva neonacisty za vedení nechutného antisemitského a rasistického webu. Na první pohled by se dalo říct, že je to zpráva dobrá - nicméně uvědomíme-li si její důsledky, tolik do smíchu nám být nemůže. Je to totiž plivnutí do tváře českému právnímu řádu, který se neřídí tím, co obsahuje, ale nekodifikovanými - třebaže morálně oprávněnými - pohnutkami. Tento případ, kdy soud v Havlíčkově Brodě poslal do vězení dva fanatické neonacisty, je průlomový. Jde totiž o první případ, kdy byl někdo odsouzen k nepodmíněnému trestu podle paragrafu o propagaci a podpoře hnutí směřujících k potlačování lidských práv a svobod občanů. Na tom by v zásadě nebylo nic špatného, pokud ovšem by tu nebyla dvě velká a významná ALE. Jak vcelku logicky prohlásil Petr Mach z Centra pro ekonomiku a politiku ve včerejších Událostech, komentářích na ČT24, těžko si dnes můžeme představit, že někdo půjde a sebere Vojtěcha Filipa na základě stejného zákona, na zá

Dne 23.9. vyšel na EUportálu článek od Lukáše Petříka s názvem Pravicová obžaloba vlády ODS a vlastizrady Mirka Topolánka . Ano, jsou body v článku, s nimiž bych mohl souhlasit, ale jako celek považuji ten článek za náhled ani tak nikoliv do duše autorovy, jako spíš do duše prezidenta Klause. S velkou částí argumentů totiž nesouhlasím a podivuji se autorovi, že je vůbec označuje za pravicové. Pan Petřík kritizuje v prvé řadě Mirka Topolánka za ratifikaci Lisabonské smlouvy, která podle něj znamená konec suverenity České republiky a tedy vlastizradu. S tím nemohu souhlasit - to, co pana Petříka vedlo k takové formulaci, jsou existence pasáží jako společná zahraniční a bezpečnostní politika či většinové hlasování místo jednomyslného, respektive společná imigrační politika. Pan Petřík ve své obžalobě tvrdí, že to bude v reálu znamenat začlenění České republiky do tzv. Eurábie , proti čemuž údajně nebudeme smět nic říct (budeme přehlasováni). Dovolím si pana Petříka upozornit na skutečnos

Po ruském vpádu do Gruzie mělo ruské vládnoucí duo plná ústa argumentu, že Kosovo otevřelo možnost uznání Abcházie a Jižní Osetie. Jakkoliv tento argument kulhá na obě nohy kvůli naprosto odlišným podmínkám uznání v obou situacích, kremelští jej patrně hodně rychle zapomněli - jak jinak by šlo kvalifikovat současné dění v Ingušsku, republice patřící k Ruské federaci, v zemi sousedící s Čečenskem i Gruzií. Do mezinárodního povědomí se Ingušsko v nynější krizi dostalo poprvé do povědomí v souvislosti s vraždou opozičního novináře, majitele serveru ingushetiya.ru Magomeda Jevlojeva, který byl vtažen do auta ruské milice, v něm zavražděn a jehož tělo bylo poté z auta vyhozeno na ulici. Je dobré připomenout, že server ingushetiya.ru patří k těm, které se pozitivně dívají na možnost osamostatnění Ingušska od Ruska. Nedlouho po Jevlojevově vraždě začal známý ingušský opoziční politik Magomed Chasbijev žádat odtržení od Ruska, nicméně tento krok byl proruským ingušským prezidentem Muratem Zja

Světové i regionální mocnosti, velcí i malí hráči mají za dlouhá desetiletí a staletí vyprofilovaný způsob chování. Pokud ten způsob známe, můžeme předvídat jejich chování do budoucna. Nový seriál článků na Nekorektně.com vám nastíní jednou týdně profil některé ze zajímavých zemí světa - dnes bude řeč o Číně. Základní myšlenka Čína se považuje jak známo za Říši Středu, tedy přeneseně řečeno za centrum světového dění. Být centrem světového dění však vyžaduje jistou výlučnost - a Čína už tradičně nevynechá jedinou příležitost, jak přesvědčovat svět o svém významu. Základní myšlenkou Číny je především nebýt v peletonu světových mocností nikde dál, než na prvním místě. A samozřejmě k tomu patří i obrovská touha po uznání této skutečnosti. Vztahy s bezprostředním okolím Čína nepatří mezi expanzionistické velmoci. Pomineme-li fakt, že Čína za své integrální součásti považuje historická území čínského císařství (připomeňme, že historie čínského státu je dlouhá přes pět tisíc let a již od svéh

Zastupitelstvo pátého obvodu hlavního města Prahy i události, které se dějí okolo něj, jsou až nadmíru podivné. Podivnosti přitom obcházejí radnici „pětky“ stejným způsobem napříč politickým spektrem, jako je to často i na pražském magistrátu. U „pětky“ je to navíc zesíleno přítomností kontroverzního starosty Milana Jančíka (ODS). Místní obyvatelstvo zpravidla tvrdí, že se zastupitelé „pětky“ chovají často podobně bolševickým pohlavárům v tom, jak arogantně prosazují svou moc. Ostatně včera jsem to zažil na vlastní kůži – když jsem viděl, jak řídí přímo pan Jančík. Po Vrchlického ulici, kde je limit samozřejmě 50 km/h si to odhadem ve svém mercedesu uháněl tak osmdesátkou, přičemž bez blinkru „myškoval“ z pruhu do pruhu. To všechno proto, aby stihl dostihy, na něž jsem jel se svou slečnou ve Velké Chuchli, kde jsem se s ním potkal u vjezdu do parkoviště poté, co já jsem jel po Praze naprosto předpisově. Jeho auto bylo ve frontě tak čtyři metry přede mnou. Osobně ani moc nedoufám v to,

Jedenáctého září se v Praze konal happening, který měl připomenout jednu z bezpochyby nejvýznamnějších tragických událostí současné doby, kterou je nesporně teroristický útok na New York. Akci pořádalo sdružení Mladá pravice , společně s Konzervativní stranou . Protože Nekorektně je jedním z portálů, které akci od počátku podporovaly, nemohli tam jeho zástupci (tedy moje maličkost) chybět. Akce se konala na pražském Jungmannově náměstí. U pomníku národního buditele se mohlo sejít něco mezi jednou a dvěma stovkami lidí. Že to není mnoho? Ono vlastně není divu. Tradiční nezájem sdělovacích prostředků udělal svoje, navíc žijeme v době, kdy 70 procent obyvatelů ČR si myslí, že za útoky na WTC a Pentagon může vláda Spojených států (podle nedávného průzkumu na Aktualne.cz). Na druhou stranu měla relativně nízká účast (na to, o jak důležité téma šlo) jednu výhodu. Náměstí bylo totiž zcela prosté individuí, které můžeme snadno vídat na manifestacích opačného světonázorového protipólu. Žádní a

Přední český internetový vyhledávač, Seznam.cz, není jen obyčejnou internetovou službou. Bez větší nadsázky se dá říci, že je politickým činitelem, třebaže možná i zcela nechtěně. Na čem je postaven úspěch Seznamu a v čem politicky ovlivňuje českou veřejnost? České uživatele si Seznam.cz získal především svou službou elektronické pošty. Přehledná česká aplikace, která umožňuje uživatelům posílat si maily i s „avatary“, jak se jmenují miniatury s fotografií přímo v záhlaví si své uživatele našla velmi snadno. Tím spíš, že byl Seznam.cz jedním z prvních českých e-mailových serverů, který zavedl velkou kapacitu (nevím, zda nebyl dokonce první). Byl to právě e-mailový server, který mu přilákal uživatele, které si od té doby Seznam.cz láká na své další produkty. Na tom přeci není nic zvláštního, kdyby ovšem Ivo Lukačovič, majitel Seznamu.cz, nevyužil „díry na trhu“, která má základ v té temnější stránce české mentality, kterou svou činností vlastně ještě rozvíjí. Základní politika Seznamu.c

Místopředseda vlády Jiří Čunek se opět nechal slyšet v otázce Romů a jako v posledních případech se na jeho hlavu snáší kritika za to, co řekl. Je mu vytýkáno především rasistické myšlení – a navzdory tomu, že se za rasismus dnes označuje i to, co rasismem není, je třeba tomu hodnocení dát zapravdu. Jenže ono je i řešení jiné, které je zaručeně spolehlivé. Bohužel kvůli soucitu takzvaně sociálně citlivých občanů vůči méně přizpůsobivým nejspíš neprůchodné. Co je rasismus? Je to posuzování lidí na základě jejich rasy a předjímání kolektivní představy o tom, jak se ti lidé budou chovat na základě rasové (respektive etnické) příslušnosti. Tedy v kostce – neměření všem stejným metrem, rozdílnost jednání s lidmi podle jejich rasy. Toho se pan Čunek opakovaně dopouští a problém nepřizpůsobivých občanů tím nijak neumenšuje. Do křesla místopředsedy vlády se dostal za postoj vyloženě rasistický – přesunul Romy z centra Vsetína do nových kontejnerových buněk, vcelku dobře a pohodlně zařízených.

Krym, poloostrov v současné době patřící k Ukrajině, je dalším z neuralgických bodů černomořského prostoru, v němž v současné době svádí místní komunity boj o to, (ne)být v ruské sféře vlivu. Stejně jako Jižní Osetie a Abcházie, je i Krym snadno zneužitelný pro expanzivní ruské zájmy. Situace je ale jiná než v obou gruzínských odštěpeneckých provinciích – místní obyvatelstvo sice není nijak nadšeně proukrajinské, ale ti, jimž historicky patří, nejsou ani nijak proruští. Ta část, která proruská je, jsou samotní etničtí Rusové, ale s realitou podobných ruských pátých kolon se nejspíše nedá nic dělat. Původní krymští obyvatelé jsou ale Tataři – turkický národ, nábožensky sekulárně sunnitsky muslimský, který nemá o nic větší zájem jít s Moskvou, než s Kyjevem. Krymští Tataři jsou živým obrazem Stalinových zvěrstev – velká jejich část žije za hranicemi Krymu, do ukrajinské oranžové revoluce bez jakékoliv možnosti se vrátit do zemí, odkud je Stalin částečně vyhnal a kde je částečně vyvraždil

Není to tak dávno, co bylo Nizozemí zemí úhlednou, osobitou, čistou, s malým, leč hrdým národem (jak psal Karel Čapek), zemí Vincenta van Gogha a také jednou z koloniálních mocností. To vše začalo svůj konec přibližně před padesáti lety. Dnes ze starého Nederlanden nezbylo prakticky vůbec nic. Jak na to reagují sami Holanďané? Často hlasováním nohama. „Já jsem z Holandska, přijel jsem k vám jednou na prázdniny a pak jsem se rozhodl, že se u vás usadím natrvalo“, řekl mi před pár lety Holanďan, kterého jsem potkal ve vlaku poblíž Dvora Králové nad Labem. Když jsem se ho ptal, odkud je a co ho ke změně bydliště vedlo, pravil, že bydlel poblíž Enschede a že jeho přestěhování i s celou rodinou má několik důvodů. Mezi ty poetičtější patřilo, že se doslova zamiloval do sudetských roubených chaloupek a do Podkrkonoší (bydlí poblíž hradu Pecka), mezi ty méně poetické patří fakt, že prý Holandsko není, co bývalo a že se v té zemi už skoro nedá žít. Byl jsem tehdy v šoku, protože to bylo krátce

Americké prezidentské volby jsou v plném proudu. Na výběr jsou dva kandidáti, republikán John McCain a demokrat Barack Obama. Oba deklarují, že jsou si tak odlišní, jak jen mohou být – a v domácí politice tomu tak jistě je – ale v pojetí geopolitiky se má věc jinak. Ano, soudím, že pokud by vyhrál volby Barack Obama, byli by všichni jeho voliči ze stáje multi-kulti nesmírně překvapeni. John McCain je kandidát, který má už dlouhá léta ustálené názory, je naprosto čitelný. Pokud ve světě nastane jakákoliv krize, není těžké předvídat, jak by se arizonský senátor v prezidentském křesle zachoval. Člověk, který strávil několik dlouhých let v severovietnamském komunistickém koncentráku, který i poté, co se zjistilo, že je syn admirála a měl být propuštěn za nějaké výhody, odmítl – rozhodl se zůstat v koncentráku se svými vojáky všech šarží do té doby, než budou všichni propuštěni. Tou dobou samozřejmě bez toho, že by byl jakkoliv politicky angažovaný. Klobouk dolů, tomu se říká smysl pro čest

V současné době jsou veřejnosti předloženy dva důležité návrhy zákona. Občanský zákoník, který obsahuje kontroverzní pasáž o sňatcích a zákon o provozu na pozemních komunikacích, který mimo jiné zvyšuje rychlost na některých dálnicích na 160 km/h. Nemohu se zbavit dojmu, že jistá část české vlády prosazuje koncepci života typu never-ending fun . Samozřejmě bez ohledu na zodpovědnost. České silnice jsou jedna velká zabíjačka. Pokaždé, když přijedu z Norska do České republiky, mám ze silničního provozu dojem asi takový, jako kdyby většina řidičů nejezdila jen na benzín či naftu, ale i na heroin, který jim dodává různé stihomamy a pocit, že musejí pozabíjet co nejvíc lidí včetně sebe. Projevuje se to naprostou neúctou vůči zákonu, kdy dopravní značka se bere jako doporučení, nikoliv jako neporušitelné pravidlo. Byl jsem i svědkem situace, kdy mi jeden můj český spolujezdec poté, co mě viděl jet po smíchovské části pražského okruhu 70 km/h (tedy podle zákona) řekl, proč nejedu rychleji, vž

Jedenáctého září – hezky to zní, že? Bohužel už sedmý rok nese toto datum stigma – znamení hrůzy, bolesti a zbytečné smrti. Byl to tehdy v New Yorku útok jako vystřižený z katastrofických filmů hollywoodské produkce. Unesená letadla použitá jako strašlivá zbraň. Tisíce mrtvých, zraněných, nepředstavitelná hrůza lidí odsouzených k záhubě, bezmocně a v panice hledících do tváře neodvratitelné smrti. A nemohla za to tentokrát krutě přímá síla přírodní pohromy, nebyla to nehoda způsobená fatální chybou nebo neznalostí. Zcela účelové to naplánovali a provedli lidé. Lidé? Teroristický útok. Ten z New Yorku nebyl první ani poslední. Výjimečný byl svým hrůzně efektním provedením, množstvím obětí a nečekaností. Postavil do pozoru celý svět – když se to mohlo stát tam, jsme vůbec bezpeční u nás doma? Kdo je vlastně nepřítel? Byly položeny palčivé otázky a jen na některé se našly odpovědi. A na mnohé se teprve čeká. Podstatné je nezapomenout. Zavaleni denní porcí katastrof z celého světa máme seb

Musím říci, že mi události skandinávské poslední doby přinášejí velkou radost. Když v roce 2006 zvítězila ve švédských parlamentních volbách pravicová koalice Allians för Sverige, příliš jsem nedoufal v reálnou změnu. Jednak jsem znal sílu LO, tedy odborů a také přebujelost švédského socialismu, a jednak jsem nevěřil, že švédská pravice může být opravdovou pravicí. Jak jsem se tehdy mýlil! Allians för Sverige, koalice vzniklá před volbami v roce 2006 jako projekt svržení dlouholeté rudé vlády ve Švédsku, je složena ze čtyřech stran. Zastoupeny jsou Moderata samlingspartiet neboli Moderaterna (m), Folkpartiet liberalerna (fp), Kristdemokraterna (kd) a Centerpartiet (c). Moderaterna je strana (neo)konzervativní, Folkpartiet liberalerna sociálně liberální - tedy je pro kapitalismus, v rámci kterého sociální otázky mají být řešeny, ovšem nikoliv státem, ale soukromými subjekty, Kristdemokraterna je strana ideologií podobná bavorské CSU a Centerpartiet je strana ideoloogicky nejvíce podobná

Jeden světoznámý producent domácího videa, tuším, že se jmenuje Usáma bin Ládin, v mnoha svých nepříliš zdařilých filmech hovoří cosi o "islámském světě", který stojí jednotný proti Západu. Při bližším zkoumání však zjistíme, že jde spíše jen o Usámovo zbožné přání, nežli o realitu. Protože podíváme-li se na ten tzv. "islámský svět" pořádně, zjistíme, že nemá společného skoro vůbec nic. Kulturně, civilizačně, zájmově. Usáma bin Ládin, stejně jako jeho soukmenovci princ Turkí Saúd, Ajmán al-Zavahrí, Muhammad Atta a další jsou Arabové. Arabové, jejichž primárním zdrojem názorové orientace je zapšklá uražená ješitnost, vzpomínky na slavnou expanzivní minulost, které hodlají dostat do přítomnosti. Že si zrovna vybrali jako svou platformu extremistický wahhábistický islám je podle mého názoru spíše jen důsledek zkušenosti s panarabským socialismem, u něhož se přišlo na to, že nefunguje. Nicméně jak panarabské hnutí 70. a 80. let, tak islamismus let 90. a současnosti není

Arveavgift, neboli dědická daň. To je jedno z nejčastěji používaných slov v současné norské politice. Proč budí takové vášně? Jedná se totiž o populistické opatření z hloubi šedesátých let, kdy někdo měl pocit, že se dá skvěle získat politický kapitál na heslu "pořádně je zdaníme, boháče, aby si nemysleli". Problém je v tom, že to nakonec odnesli všichni a nejvíce ti nejchudší - které strana práce (Arbeiderparti) na takový program nalákala. V roce 1964, kdy byl přijat zákon o povinnosti odvádět dědickou daň bez ohledu na příbuznost dědiců se zemřelým, bylo Norsko docela jinou zemí, než dnes. Bylo velmi chudé, přepočteno na peníze neměly především nemovitosti tehdy žádnou významnou cenu. Kdo měl v součtu milion norských korun zahrnujíce do toho ceny domu, auta, lodě a úspor, byl boháč. Za této situace přišla Arbeiderparti s nápadem vytvořit dědickou daň, která byla stanovena následovně - majetek do 250 000 NOK bylo možné zdědit bezplatně, do 550 000 NOK osmi procenty, bylo-li