BLÍZKÝ VÝCHOD: Kde číhá nebezpečí?

Jeden světoznámý producent domácího videa, tuším, že se jmenuje Usáma bin Ládin, v mnoha svých nepříliš zdařilých filmech hovoří cosi o "islámském světě", který stojí jednotný proti Západu. Při bližším zkoumání však zjistíme, že jde spíše jen o Usámovo zbožné přání, nežli o realitu. Protože podíváme-li se na ten tzv. "islámský svět" pořádně, zjistíme, že nemá společného skoro vůbec nic. Kulturně, civilizačně, zájmově.

Usáma bin Ládin, stejně jako jeho soukmenovci princ Turkí Saúd, Ajmán al-Zavahrí, Muhammad Atta a další jsou Arabové. Arabové, jejichž primárním zdrojem názorové orientace je zapšklá uražená ješitnost, vzpomínky na slavnou expanzivní minulost, které hodlají dostat do přítomnosti. Že si zrovna vybrali jako svou platformu extremistický wahhábistický islám je podle mého názoru spíše jen důsledek zkušenosti s panarabským socialismem, u něhož se přišlo na to, že nefunguje. Nicméně jak panarabské hnutí 70. a 80. let, tak islamismus let 90. a současnosti není při bližším ohledání nic jiného, než imperiální snaha značné části arabského světa vytvořit arabské impérium, které "nadobude dávné slávy". Technicky je tak rozdíl mezi arabskými socialisty a al-Káidou jejich sídlo a charakter - zatímco panarabské ideje pocházejí z Egypta, Sýrie a Iráku, islamismus pochází ze Saúdské Arábie. Cíl ale mají, jak již bylo řečeno, stejný, jen pod vlajkou jiné ideologie.

Tento arabský imperialismus, nebo chcete-li arabský šovinismus (tedy přesvědčení, že etničtí Arabové jsou vždy kvalitnější, než ti ostatní) však vede k tomu, že proti sobě staví velkou část svého okolí. Nejde však jen o Izrael či jiné západní státy, ale i o Írán, Turecko, Jordánsko (které navzdory svému arabskému základu této vlně odolává), Pákistán či Maroko. Velké asijské muslimské země jako Indonésie, Malajsie či Bangladéš mají dokonce naprosto odlišné zájmy, které mají s al-Káidou a islamismem společného obecně asi tolik, že se al-Káida snaží na tyto země útočit, neboť je neuznává za "správně muslimské". Podíváme-li se na to střízlivě, zjistíme, že jediný, kdo o export islámu doopravdy stojí, jsou Arabové, a to odkudkoliv. Ještě jsem neslyšel o tom, že by exportoval islám třeba Írán, Turecko (kdyby Turecko někomu nutilo islám, jsou Arméni, Srbové, Řekové a další už dávno muslimy), Indonésie či Kazachstán, ba dokonce ani o tom, že by z těchto zemí pocházel byť jediný sebevražedný atentátník. Odkud se sebevražední atentátníci berou? Z Libye, Egypta, palestinských teritorií, Libanonu, Sýrie, Iráku, Jemenu, Súdánu i v neposlední řadě ze Saúdské Arábie. Tedy výhradně z arabského světa. Charakter arabského imperialismu jakokoliv cestou (tedy pod hlavičkou kterékoliv ideologie, která je tam zrovna in), je velmi podobný charakteru ruského imperialismu jakoukoliv cestou. Stejně jako se ruský imperialismus nemění ve svých cílech a projevech (tzn. "što by uvažali i balis'"), ať už je v Moskvě u moci car, Stalin nebo Putin, tak se ani nemění imperialismus arabský bez ohledu na ideologii. I u Arabů je patrný onen cíl nikoliv všechny poislámštit (to bych řekl, že je spíš jen propagandistické heslo), ale vyvolat v ostatních strach. Arabové totiž velmi často až chorobně trpí představou (a často oprávněnou, ale za to si mohou takřka výhradně sami), že je svět neuznává, nebere za sobě rovné a že je uznávat začne, až se jich začne bát. Dovolím si tvrdit, že za celým arabským islamismem se schovává především obrovský komplex méněcennosti vůči ostatním v kombinaci s přesvědčením o vlastní výlučnosti - které je ovšem každodenně konfrontováno s realitou, která jasně říká, kdo je na světě "frajer" a kdo "loser". To, že Arabové patří mezi "losers" však je jen a jen problém jejich vlastní dogmatičnosti a přísného zupáctví, které neumožňuje svým ovečkám žádnou svobodu - jenže oni to nevidí. A tak posílají na smrt své děti, aby bojovali proti nenáviděnému Západu, aby tento "uvažal i balsja". Stejně jako posílali na jistou smrt s hrdostí ruští rodiče za tzv. Velké vlastenecké války.

Co z toho vyplývá? Jednoduše to, že považovat Írán či Turecko za říši zla je stejně nepatřičné, jako říci totéž v roce 2002 o Ukrajině či Gruzii - respektive dnes o Bělorusku. Tehdy byly v obou zemích promoskevské režimy a nebyla žádná naděje na změnu. Dnes s nimi počítáme skoro jako se Západem - čím to je? Předně tím, že k mužické velmoci kulturně opravdu nepatří. Stejně jako Peršané, Turci, Malajci či další k Arabům. Základem každé vyhrané války je správně označit nepřítele. Ten náš nesedí ani v Teheránu, ani v Ankaře, ale v Rijádu. Protože nechce být až tak moc nápadný (Rijád je moc na očích), schovává se v Chartúmu či v Mogadišu. Až si uvědomíme, kdo proti nám stojí, budeme možná umět využít toho, že jsme spolu s jinými společným nepřítelem nepřítele našeho - a porazíme ho mnohem snadněji, než když budeme útočit na země, jejichž pád našeho nepřítele jen posílí.

PS: Tím, co zmiňuji v tomto článku nerozebírám nijak podstatu islámu. Nesouhlasím s islámem v mnoha ohledech a považuji ho za náboženství neslučitelné s demokracií dokud nebude odděleno od státu a dokud se bude brát Korán jako doslovná pravda, podle níž se jedině dá řídit. Přesto bude-li tam, kde jde "doma", nemám nic proti tomu, respektive bude-li tolerantní tam, kde "doma" není. Smyslem tohoto článku je poukázat na to, že hovoříme-li o plánech na šíření islámu prostřednictvím džihádu, není to tak horké, jak to na první pohled vypadá. Co nám reálně z této části světa hrozí je arabská uražená dušička, jejíž boj za to, što by uvažali i balis', každým dnem už dnes zakouší Izrael a který můžeme tvrdě pocítit i u nás doma. Právě proto, abychom dokázali účinně na hrozbu reagovat, je především nutné označit zdroj nepřátelské moci a neútočit zbytečně na státy, které s islamismem, tedy nejnovější formou arabského expanzivního imperialistického hnutí, nemají nic společného.