EVROPA: Proč potřebujeme Lisabonskou smlouvu?

Lisabonská smlouva, tedy smlouva upravující zkrachovalou Smlouvu o Ústavě pro Evropu, je velkým politickým tématem většiny evropských zemí. Mluví se o ztrátě suverenity, o tom, že nebudeme mít právo rozhodovat o svém osudu. Je to ovšem pravda? Podle mého názoru existují pouze čtyři subjekty, které z nepřijetí Lisabonské smlouvy výrazně neprofitují. Ty členské země EU, které rády vydírají a nechtějí přijít o svůj vyděračský potenciál (zejména Řecko), Rusko, Čína a islamismus v jakékoliv podobě - v kombinaci s vyhroceným arabským šovinismem (ať už se projevujícím wahhábisticky či nacionalisticky).

Co se Lisabonské smlouvě nejčastěji vytýká, je změna způsobu hlasování, a sice z jednomyslného na hlasování kvalifikovanou většinou. Jistěže se může stát, že bude některý stát v některé závažné otázce přinucen jinak, než chce, nicméně měli bychom si uvědomit, že nejsme na kontinentu sami a proti nepřátelským celkům v našem okolí máme sami mnoho společného. Navíc to, co máme společného je nám tak drahé, že si neumíme představit, že bychom to mohli ztratit. Mluvím o hodnotách, kterými naši nepřátelé povětšinou opovrhují. Patří mezi ně individualismus, sekularismus, úcta k demokracii, k jednotlivci, k soukromému majetku, svoboda slova, uměleckého vyjádření, svoboda dělat cokoliv, co není výslovně protizákonné. Rusové se rádi chvástají tím, že demokracie je „žvanírna co nikam nevede“, Arabové námi rádi opovrhují pro naši „dekadentnost“ (ostatně pro tu námi opovrhují i ti Rusové – viz jejich boj proti barevným vlasům, piercingům, alternativním subkulturám a podobně), jakož i pro to, že uznáváme cosi jako práva žen. Můžeme psát cokoliv, kreslit cokoliv, zpívat o čemkoliv – aniž by nám hrozil jakýkoliv postih. Pod slovem „jakýkoliv“ myslím nejen trest od státu, ale i trest ze strany veřejnosti, jíž bylo narušeno tabu. Soudím, že výše jmenované je specifikem Západu a na evropském kontinentě tak sdílíme něco, čeho se u našich sousedů těžce nedostává a co by nám rádi vzali. Naše civilizace, postavená na hodnotách antiky, judaismu, křesťanství, či severském a keltském myšlení, podle mého soudu tvoří ve světě unikát, který stojí za to v jeho původním teritoriu bránit. Tomu ale podle mého názoru výrazně napomůže právě co nejtěsnější integrace Evropy – zcela suverénní národní státy nemají šanci soustavnému tlaku Ruska či arabského světa čelit, musejí se proto spojit a definovat společné hodnoty a cíle. Měly by mluvit jedním hlasem, tedy být tím „telefonem jménem Evropa“, o nějž už tak dlouho stojí Spojené státy americké.

Obě bezprostřední hrozby, které Evropu ohrožují, jsou velmi mazané. Umějí využívat rozdílných historických zkušeností evropských zemí ku svému prospěchu, mají v Evropě své trojské koně v podobě států, které díky současnému uspořádání EU vetují cokoliv, co by poškozovalo zájmy ať už Ruska nebo arabského světa v Evropě. Typickým příkladem je ruský vliv na evropský kontinent. Země, které mají s Ruskem bezprostřední zkušenost, patří mezi evropské „jestřáby“ a země, které jsou od Ruska daleko a vidí v něm hodného sentimentálního medvídka v něm vidí partnera. Ohroženy jsou ale všechny – Itálie, Francie, Německo i nejzarytější ruští nohsledi v EU Řecko a Kypr – třebaže si to neuvědomují. Rusko takticky posílá tyto dvě skupiny evropských zemí proti sobě s tím, že rafinovaně rozšiřuje svůj „proruský“ tábor. Dělá to především naprostým ignorováním a obcházením evropských institucí. Jak má fungovat EU coby ochrana svých členů proti Rusku, když Rusko EU ignoruje a všechny své vztahy s jejími členskými zeměmi ošetřuje bilaterálními smlouvami? Jak má tedy fungovat EU bez společné zahraniční politiky coby naše ochrana proti Rusku? A hlavně – jak to má fungovat bez hlasování kvalifikovanou většinou? Vzhledem k tomu, že minimálně Řecko a Kypr udělají co Putinovi na očích vidí, respektive například Španělsko udělá, co Arabům na očích vidí, je nebezpečné spoléhat na právo veta. To umožní dva scénáře – buď se EU neshodne vůči Rusku či arabskému světu na ničem, nebo jim půjde po vůli. Vydírání kontinentu tohoto druhu jsme přitom svědky už dnes. Německo vydírá skrze Nord Stream, Řecko skrze jižní větev ropovodů a plynovodů. Rakousko vydírá Evropu v otázkách jaderné energetiky, Francie v otázce zemědělských dotací, Španělsko v otázkách zpřísnění imigračních podmínek atp. Lisabonská smlouva tomu všemu udělá jednou pro vždy konec – už nebude problém, aby se většina Evropy shodla proti vyděrači a přinutila ho tak přizpůsobit se společné vůli v oblastech, kde bude mít EU suverenitu (tedy například zahraniční politika), nebo mu nabídla odchod z EU. Vzhledem k ekonomickým výhodám EU, zejména výhodám plynoucích ze společného trhu či společné měny, soudím že nebude volba „opustit EU“ zdaleka výhodná, třebaže bude možná (ano, i to Lisabonská smlouva ošetřuje). Ostatně je otázkou, zda bychom jako EU o hodně přišli, kdyby nás ostentativně opustilo právě výše jmenované Řecko. Myslím, že nikoliv.