PSYCHOLOGIE GEOPOLITIKY: Čína

Světové i regionální mocnosti, velcí i malí hráči mají za dlouhá desetiletí a staletí vyprofilovaný způsob chování. Pokud ten způsob známe, můžeme předvídat jejich chování do budoucna. Nový seriál článků na Nekorektně.com vám nastíní jednou týdně profil některé ze zajímavých zemí světa - dnes bude řeč o Číně.

Základní myšlenka

Čína se považuje jak známo za Říši Středu, tedy přeneseně řečeno za centrum světového dění. Být centrem světového dění však vyžaduje jistou výlučnost - a Čína už tradičně nevynechá jedinou příležitost, jak přesvědčovat svět o svém významu. Základní myšlenkou Číny je především nebýt v peletonu světových mocností nikde dál, než na prvním místě. A samozřejmě k tomu patří i obrovská touha po uznání této skutečnosti.

Vztahy s bezprostředním okolím

Čína nepatří mezi expanzionistické velmoci. Pomineme-li fakt, že Čína za své integrální součásti považuje historická území čínského císařství (připomeňme, že historie čínského státu je dlouhá přes pět tisíc let a již od svého raného období důsledně zapisuje a eviduje, co vše k ní patří), tedy včetně Tibetu, Sin-ťiangu či - navzdory jeho japonské minulosti - Taiwanu, nejeví Čína dlouhodobé zájmy o teritoriální expanzi. Svou velikost se snaží dokládat především výkony uvnitř Číny, a to ať jde o ekonomickou sílu, monumentální stavby či počet medailí na olympijských hrách. Pokaždé se ovšem nespokojí s ničím menším, než s takovým vítězstvím, nad kterým bude zbytek světa ohromen s otevřenými ústy. Co se týče konkrétních vztahů s konkrétními sousedy, jsou spíše komplikované. Indie je současný rival Číny, s nímž má Čína potřebu soupeřit - nicméně až na menší teritoriální spory na společné hranci nejsou nijak nadstandardní vztahy ani ničím zvláštním zatíženy. Rusko je tradičním rivalem Číny, ovšem Čína správně cítí, že od doby studené války se pozice obou obrů obrátila - a je to nyní Čína, kdo je mnohem vyspělejší. Nicméně je to Rusko, kdo má zdroje - a je to právě čínský hlad po ruských zdrojích a zároveň ruská chuť dominovat opět Číně, co působí značnou nestabilitu a vytváří potenciálně silně konfliktní zónu. Mongolsko je v čínském geopolitickém vidění spíše nárazníkovým pásmem mezi Čínou a Ruskem - Mongolsko chudé na suroviny i ekonomiku nemá Číně co zvláštního nabídnout kromě toho, že eliminuje většinu délky její společné hranice s Ruskem tím, že je de facto hlídáním své suverenity střeží samo. S Japonskem má Čína historicky vztahy velmi, velmi špatné, často je přecitlivělá na japonské vidění čínské reality a háklivá na jakékoliv japonské komentáře vůči čínské historii, státnosti i kultuře. Ovšem za touto emocionální vlnou se skrývají bující obchodní vztahy, Čína využívá své občany z Mandžuska (často znalé japonštiny) ke studiu v Japonsku a přinášení know-how, jakož i k outsourcingu pro japonské firmy - který přináší do Číny kapitál i know-how. Vztahy s oběma Korejemi jsou rozporuplné. Ideologické křídlo KS Číny se snaží podporovat KLDR, zatímco pragmatické "kapitalistické" křídlo KS Číny se snaží být zadobře s Korejskou republikou - jejíž firmy láká k offshoringu do Číny. Vietnam navzdory své komunistické vládě (která se snaží reformovat podobně jako Čína) je k Číně silně nedůvěřivý a vztahy jsou spíš chladné. Laos je Čínou značně podporován, jakož i vojenská junta v Barmě.

Vztahy s velmocemi

S ostatními světovými velmocemi, tedy se Spojenými státy a Evropskou unií má Čína vztahy založené na principu "můžete u nás výhodně obchodovat, uděláme pro vaše firmy první a poslední, ale neptejte se po vnitřních otázkách Číny". Těmi vnitřními otázkami se myslí zejména stav lidských práv v zemi či ekologie. Čína se především snaží západní mocnosti "dohnat a předehnat", což se jí v lecčems daří, nicméně životní úroveň mnoha Číňanů je ještě stále pod hranicí bídy.

Shrnutí

Čína je sebevědomou velmocí, která se dere na vrchol tak, že je ochotna udělat pro tento cíl vše reálné i zdánlivě nereálné. Je zemí, které nadstandardně záleží na tom, jak je ve světě viděna a od toho odvíjí svou zahraniční politiku - a to je základ všech domácích megalomanií, jichž jsme svědky. Třebaže ekonomická aktivita Číny může být pro Západ ohrožující jednoduše tím, že Čína jednou dokáže vyrábět nejen levněji a rychleji, ale i kvalitněji, nelze očekávat nějaké vojenské intervence vůči němu.