TURECKO: Speciální partnerství Turecka s EU je oboustranně prospěšné

K otázce členství Turecka v EU toho již bylo řečeno a napsáno poměrně hodně. Oprostíme-li se od faktu, že se jedná o společnost dominantně muslimskou, zkusme se podívat na souvislosti členství i nečlenství Turecka v EU.

Turecko je značně specifická země, jediná z muslimských zemí Blízkého východu, v níž funguje prozápadní téměř-demokracie. Institucionálně je blízké Íránu s tím, že je de facto čímsi jako "Írán s opačným znaménkem". V Íránu probíhají samotné volby svobodně, ovšem kdo může kandidovat rozhodují de facto ajjatoláhové ve spolupráci s Revolučními gardami (neformálně, formálně rozhodují pouze ajjatoláhové). Zároveň se snaží mocenská klika ajjatoláhů vnutit společnosti nějaký model chování. To, co je v Íránu proislámské je v Turecku prosekulární a prozápadní, nicméně na velmi podobném principu - jen místo ajjatoláhů a Revolučních gard je zde armáda. Armáda, která od časů zakladatele moderního tureckého státu Mustafy Kemala Atatürka hlídá sekularismus a prozápadní směřování - a snaží se rovněž o společenskou změnu silovou cestou. Společné jsou dokonce i počty - většina Peršanů i Turků mají jiné mínění, nežli silová převýchovná politika vlády. Většina Turků - tedy zpravidla všichni mimo Západem ovlivňované lokality jako je okolí Istanbulu a turecká pobřeží v Anatolii, je proislámská v islámské tradiční podobě. Většina Peršanů je prozápadně orientovaná, třebaže se je jejich vláda snaží "poislámštit". Co to znamená pro členství Turecka v EU?

Především model, který v Turecku funguje, není demokratický podle západních standardů a ani nemůže být, měla-li by si turecká společnost jako celek zachovat západní charakter. Pokud by EU akceptovala možnost členské země s takovou pozicí armády, jakou má ta turecká ve své zemi, klidně by na základě institucionální podobnosti mohla vzít i Írán (oprostíme-li se od hodnotových rozdílů, právě toho "opačného znaménka"). A to jednoduše nejde. Zároveň víme, že prosadíme-li čistou demokracii západního typu, tedy volební právo pro každého Turka a možnost volit opravdu koho kdo chce, vyhrají islamisté. Turecký premiér Erdogan to dobře ví a proto EU podporuje - ne, že by byl eurofil či milovník západních hodnot, on jednoduše používá Brusel jako páku proti silné armádě, která ho může kdykoliv pučem sesadit. Z tohoto scénáře nám vyplývá, že akceptovat Turecko jako člena EU nelze - bude to možné až tehdy, když nebude hrozit, že při zavedení čisté demokracie si většina Turků zvolí dobrovolně právo šaríja, bez ohledu na své moderní spoluobčany na západě země a černomořském i středomořském pobřeží.

Na druhou stranu Turecko je loajální člen NATO již dlouhou dobu, navíc byl v oblasti vždy spojencem, na který se mohl Západ spolehnout - narozdíl od Řecka. Nevidět tuto tureckou snahu a tyto zásluhy by bylo podle mého mínění nesprávné; Turecko by mělo být odměněno, mělo by se s ním zacházet jinak, než se Sýrií, Egyptem či Marokem. Nehledě k tomu, že Turecko je momentálně rozpolcené - a začíná se klonit k islámu nikoliv proto, že by ho nějak obdivovalo, ale proto, že cítí ze strany Západu nevděčnost. I vzhledem k tomu, že Turecko je naším mostem na Kavkaz by s ohledem na události poslední doby nebylo moudré přenechat jej radikálnímu islamismu. Proto je třeba zaujmout vůči němu takovou pozici, která Turecko uspokojí. Domnívám se, že společný hospodářský prostor s EU doplněný volným pohybem osob, služeb a kapitálu a především harmonizace dokumentů všeho druhu (aby turecký občan v Evropě měl před úřady pozici jakou má občan EU a naopak). Pokud nabídneme speciální partnerství tohoto druhu, nebudeme muset tlačit na Turecko ve věci jeho demokratizace - a tedy islamizace. Tímto procesem podle mého názoru bude možné do takových padesáti let přeměnit Turecko v západní stát i ve věci jeho smýšlení a hodnot - a armády coby pojistky proti islamismu už nebude třeba. To nejhorší, co teď můžeme udělat, je zavřít Turecku dveře či mu nabídnout něco, co nemá žádnou hodnotu. Tím Turky totiž definitivně ztratíme.