VÝROČÍ: Mnichovská dohoda - ztratili jsme už konečně emoce?

Rok osmičkových výročí má své další významné datum - podepsání Mnichovské dohody. Jak ale situace vypadala realisticky, po odhlédnutí od emotivních výlevů panslavistů, bolševiků, masarykovců či benešovců, se dodnes málo ví. Přesto podle průzkumu Lidových novin to vypadá, že s nastupujícími generacemi jsou Češi čím dál tím schopnější posuzovat vlastní historii nezaujatě.

Podle mnohých pamětníků byl Mnichov především zradou Západu na Československu. Je ale třeba důsledně odlišovat postoje v roce 1938 a po druhé světové válce - zatímco v roce 1938 vnímali Mnichov jako zradu Západu především masarykovci a benešovci, tedy lidé, jejichž ideály se zototžňovaly s "národním státem Čechoslováků", protože se jim rozplynul sen, v roce 1945 už toho sentimentu umně dokázali využít bolševici, kteří přidali trochu toho obrozenecko-panslavistického sentimentu a účinně tak vehnali Čechy nejen do sovětské sféry vlivu, ale i do "východního" myšlení, které je patrné dodnes. Jenže kde se Mnichovská dohoda vzala, co jí předcházelo, jaká byla pozice čs. vlády v ty dny? O tom se většinou neví a když ví, tak se taktně mlčí. Nejspíš kvůli jemnocitu vůči sentimentům masarykovsko-benešovských pamětníků a ze strachu před zlobou bolševiků.

Předně Československo nezradil žádný Západ - to je až poválečná bolševická propaganda, protože žádný politický Západ jednoduše neexistoval - je to schéma, které vzniklo až s Trumanovou doktrínou po druhé světové válce. Existovaly jednotlivé státy pozdějšího Západu, které mezi sebou měly často velmi špatné vztahy. Vezměme to popořadě - Británie Československo zradit nemohla, protože s ním žádné smlouvy neměla. První republika se vehementně hlásila k odkazu Velké francouzské revoluce, což vedlo k tomu, že se s Británií zrovna moc nekamarádila. Neexistovala proto žádná smlouva o spojenectví - takže nebylo co by mohlo být porušeno. S Francií je to jinak, Francie Československo zradila. Problém je ovšem v tom, že to byl jeden stát ze Západu, který se takto zachoval; navíc stát, od kterého se to dalo čekat, protože se už historicky podobným způsobem choval víckrát. Už způsob, s jakým Francie zatočila s Německem, které sama nedokázala porazit a musela si na to pozvat Británii a Ameriku, měl varovat před jejím chováním. U Československa tak zafungoval princip podobný, jako u agresivních motorkářů - mělo dojem, že i když jiní si na zákeřnostech prováděných Francií vylámali zuby, jeho se to netýká. Tím výčet zrádců končí - Spojené státy se svou izolacionistickou politikou byly mimo a neslibovaly nikomu nic - a přesto šly nakonec, ač nevázány žádnou povinností, zachraňovat Evropu a došly skoro až k Praze (někteří Američané až do Velichovek u Jaroměře), Commonwealth držel s Británií, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Švýcarsko a Švédsko byly neutrální (btw. to je ta neutralita, po níž volají naši pacifisté), Norsko bylo spojencem Británie a pak tu byla Osa a její spojenci. Připustíme-li, že zločiny nacismu a dalších totalitních a autoritářských režimů jsou zločiny nacistů a těch režimů - a ne všech Němců, Rakušanů, Italů, Španělů, Portugalců, Řeků, Chorvatů, Maďarů (to by totiž za zločiny komunismu museli být odpovědní mimo jiné všichni Češi) a tak podobně, Západ ve smyslu jak ho chápeme od roku 1945, tedy Západ liberálně-demokratický, se až na Francii nijak špatně vůči Československu nezachoval. A to ani nemluvím o skutečnosti, že dodnes francouzští gaullisté i socialisté svornou rukou rádi tvrdí, že Francie je Západ spíš jenom účelově, protože Francie je především Francie a nic dalšího (tak ještě možná Evropa - ale tu si Francouzi také radši přizpůsobí podle svého, než by se jí nechali formovat). Obvinění Západu masarykovci, benešovci, bolševiky a dalšími z údajné mnichovské zrady tak je mimo Francii naprosto křivé.

Jak Mnichovská dohoda vznikla? Předně se opírala o dohodu z Locarna z roku 1925. Tehdy se sjeli evropští vládci, aby dojednali svůj vztah k Německu a status německých hranic. Hranice mezi Francií, Belgií a Německem byla garantována jako nepřekročitelná a neměnitelná. Totéž mělo platit o hranici německo-československé, ovšem byl to Edvard Beneš, kdo v roli ministra zahraničních věcí Republiky Československé rozhodl jinak a prosadil svou tezi, že pokud bude jakýkoliv spor o hranice, má rozhodnout mezinárodní arbitráž, v níž má sedět Británie, Francie a Itálie. Domníval se, že tímto způsobem bude moci získat někdy v budoucnu například území Kladska a že mu to státy, které byly v Dohodě, s radostí umožní. Jenže jak říká jedno hezké české přísloví, kdo s čím zachází, tím také schází. Nakonec byla taková arbitráž ustanovena v Mnichově a rozhodovalo se ne o Kladsku, ale o Sudetech. A protože čs. vláda se do té doby chovala vůči národnostním menšinám jak se chovala a byly známy konkrétní případy diskriminace Němců, Poláků, Maďarů, Rusínů či dokonce Slováků, a nebylo jich málo, občané dotyčných rozhodujících zemí velmi dobře uslyšeli na záchranu místních Němců před diskriminací ze strany Čechů - zejména proto, že se báli Hitlera a mysleli si, že tím odvrátí válku u sebe doma. Co se politiků týče, Francie a Británie si hleděly hlavně svých zájmů, z čehož u Británie šlo o naprosto legitimní postoj bez toho, že by někoho zrazovala nebo něco porušovala. Itálie byla pod Mussolinim spojencem Německa, takže její postoj byl jasný. Francie měla pořád před očima co se dělo u Verdunu a její obyvatelé to odmítali zažít podruhé. Mimochodem, jejich postoj se neliší od postoje mnohých z obyvatel dnešní Evropské unie - tak schválně, kdo z vás by šel do války proti Rusku, kdyby si ukradlo Krym nebo levobřežní Ukrajinu? A to prosím Ukrajina má mnohem více smluv s EU a bilaterálně s ČR než tehdy Československo s Francií, o Británii ani nemluvě. Kromě pár hrdinů nikdo? Blahopřeji, jste na tom stejně jako Britové a Francouzi té doby.

Postoj Československé vlády v době krize byl rovněž mnohem jiný, než jak masarykovci-benešovci či ti odchovaní bolševikem rádi říkají. 21. září 1938 přijala Hodžova vláda návrh na odstoupení Sudet výměnou za nenapadení zbytku Československa - tedy českým lidem demokraticky zvolená vláda, žádné cizí mocnosti - následná vláda Syrového tento návrh neodvolala a v Mnichově to padlo jako argument pro odtržení Sudet - přeci Češi s tím ústy své vlády souhlasili. O celé věci by v prosinci roku 1940 publikovaný článek bývalého francouzského velvyslance v Praze, který k situaci psal: Právě mne k sobě povolal ministerský předseda. Prohlásil - řekl mi, že v souhlase s prezidentem republiky - že kdybych ještě v noci prohlásil panu Benešovi, že v případě války Německa s Československem kvůli sudetským Němcům by Francie v důsledku svých závazků k Anglii nešla do boje, ministerský předseda by ihned svolal vládu, jejíž všichni Členové se již dohodli s prezidentem republiky a s ním samým, že se podrobí.
Československé vedoucí kruhy potřebují tohoto krytí, aby mohly přijmout francouzskoanglický návrh (tedy odstoupení Sudet - pozn. red.). Jsou si jisty armádou, jejíž velitelé prohlásili, že konflikt samotného Československa s Německem by byl sebevraždou. Pan Hodža prohlašuje, že demarše, kterou navrhuje, je jedinou možností, jak zachránit mír. Přeje si, aby všechno bylo skončeno pokud možno do půlnoci nebo rozhodně během noci. Předseda vlády učiní totéž sdělení anglickému vyslanci. (Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I. (Atlantis Brno 1994) str. 175 )

Tyhle skutečnosti bolševici po válce za pomoci Beneše taktně zamlčeli a prezentovali mnichovské události jako důkaz zrady Západu (který už tou dobou existoval) a důkaz nutnosti přimknout se k ruskému dubisku. V důsledku čehož spolu se zákazem pravicových stran v roce 1946 zvítězila ve svobodných volbách KSČ a Češi zůstali podezřívaví vůči Západu ještě minimálně dalších čtyřicet let. Doufám, že si pamětníci roku 1989 vzpomínají na to, jak málo lidí chtělo, aby bylo Československo plnohodnotně západní zemí. Doufám, že si čtenáři všimnou, jak hnutí Ne základním operuje s tímtéž argumentem a používá ho proti Spojeným státům. Naštěstí jak ukazuje průzkum zmíněný v úvodu, pokud nedojde k nějaké zásadní změně geopolitické orientace České republiky, až vymřou Benešem a bolševikem odchované generace, problém snad zmizí. Do té doby se budu každé čtyři roky obávat o to, aby se Češi nevrátili nějakou neuváženou volbou zpět k Rusku.