ISLAND: Ztratili jsme Island?

V úterý dopoledne přišla jako blesk z čistého nebe zpráva o tom, že islandská vláda si musela půjčit 600 mld. ISK (cca 4 mld. EUR) aby odkoupila klíčový podíl v Landsbanki Íslands, která se dostala do potíží. Je tu ovšem jeden problém - oněch 600 miliard ochotně půjčilo Rusko.

Landsbanki Íslands je druhá největší islandská banka. Poté, co se dostala do krize, ve které musela zavřít své zahraniční pobočky (zejména v Británii) a aby nepadla úplně, musela být znárodněna stejným způsobem, jako se chystá Bush znárodnit americké finanční ústavy, které se potýkají s problémy. Tedy stát koupil její akcie, aby mohl dotovat její provoz z kapes daňových poplatníků. Zároveň byla činnost banky omezena pouze na domácí trh "do doby, než se situace vyřeší", jak řekl mluvčí islandské centrální banky Seðlabanki televizi RÚV Davíð Oddsson. Zároveň potvrdil, že peníze na transakci si Fjármálaeftirlitið, islandské ministerstvo financí, muselo vypůjčit od Ruské federace - jejíž premiér Vladimir Putin převod peněz dnes potvrdil. V čem je ovšem hlavní problém? Islandský státní rozpočet činil za rok 2007 296 miliard islandských korun (48 mld. CZK), tedy dluh vůči Rusku činí více než dvojnásobek toho, kolik je Island jako stát schopen vydělat. Samozřejmě takový krok Rusko nedělá jen tak z dobré vůle - bude chtít protislužby a velmi dobře využije toho, že bylo jediné, kdo byl schopen a ochoten peníze Islandu poskytnout ihned. Samozřejmě je otázka, nakolik k islandské krizi přispějí slova premiéra Geira Haardeho o tom, že znárodnění banky za pomoci dluhu vůči Rusku zabránilo na poslední chvíli státnímu bankrotu - především jak takové prohlášení ovlivní kredibilitu Islandu - islandská krize tak vůbec nemusí být zdaleka u konce. Proti tomuto prohlášení už nemohlo příliš uškodit, když guvernér Seðlabankinn Jakob Thór Haraldsson představenstvo Landsbankinn označil za idioty.

Je dobré na tomto místě připomenout, že Island je pro atlantické mocnosti strategicky naprosto klíčovým bodem, který za dob druhé světové války Spojené státy doslova "uzmuly" ze sféry zájmů nacistického Německa, což výrazně pomohlo k tomu, aby se ze severního Atlantiku stalo jakési "vnitřní moře Západního světa". Tento status může být ovšem podstatně narušen, vstoupí-li do prostoru Rusko, které za ekonomickými zájmy (a půjčka od něj mezi ně patří) vidí především politické ambice. Rusko zoufale potřebuje přístup k otevřenému moři - a vynucená poslušnost Islandu může být takovou cestou. Kde tou dobou byla Evropská komise? Na to, že je často schopná vyhazovat desítky miliard eur prakticky oknem - co jiného je napříkad podpora neefektivního zemědělství - kde byla, když Island potřeboval půjčit peníze, aby se vyvaroval státního bankrotu? Je totiž především v zájmu Evropy, aby nebyla ruskou sférou vlivu obklíčena. Kde bylo Norsko a jeho Oljefondet s 2 bn NOK (cca 36 bn ISK) na kontě? Ministryně financí Kristin Halvorsen sice přislíbila Islandu pomoc když prohlásila ve Stortingu, že by si skandinávské země měly pomáhat především mezi sebou (citace od Dagens Næringsliv), ale než přišla jakákoliv konkrétní nabídka ze strany Norska, 600 mld. ISK už leželo na kontě islandské vlády z ruských zdrojů. Island leží "nebezpečně" blízko norským ropným plošinám a Rusko má technologie, pomocí kterých může těžit ropu i ze špatně přístupných míst, popřípadě má peníze, za které si ty technologie může koupit. Nebude Norsku vadit, když z jeho ložiska budou odčerpávat ropu Rusové? Půjčka, kterou Island potřeboval, přitom činí pouze 1,6% peněz, které leží na norském státním penzijním (ropném) fondu. Jak se bude plnit norský ropný fond nadále, pokud Island nebude schopen Rusku půjčku splácet a bude ji muset nahradit jinými službami, například poskytnutím své zvláštní ekonomické zóny pro těžbu ropy ze společného ložiska, které má i Norsko? Rusko může prostřednictvím Islandu úplně stejně ohrozit například norský rybolov, na němž je Norsko rovněž závislé a kvůli němuž mj. odmítlo vstup do EU, aby si zachovalo jeho výhradní použití.

Je smutné, že třebaže Evropská unie má ve zvyku o problémech alespoň hovořit, tentokrát neudělala ani to. Na hovoření se zmohlo pouze Norsko a bohužel jediný, kdo okamžitě jednal bylo Rusko. Island přitom podle profesora Ólafura Ísleifssona z univerzity v Reykjavíku měl o půjčku přímo žádat především skandinávské či jiné evropské centrální banky, potažmo Fed a nejednat ihned s Ruskem. Jeho názor sdílí i profesor Villhjálm Bjarnasson z Islandské univerzity, který mezi možné věřitele jmenuje i Mezinárodní měnový fond. Pokud se nestane nějaký zázrak a Evropská komise, případně někdo jiný z civilizovaného světa islandský dluh od Ruska nekoupí co možná nejdříve, můžeme se velmi snadno za pár let ptát: Kdo nám prohrál Island? Bohužel bude pozdě.