SEPARATISMUS: Osetija je Rusija, Kosovo je Srbija?

Tak, jak se jmenuje titulek tohoto článku, se jmenuje i jedna skupina znechucených Srbů na Facebooku. Říkáte si – jaký má dopad pár rozmrzelých bojovně naladěných srbských mladíků? Po pravdě žádný. Jen se jim podařilo hezky v jedné větě shrnout „logiku“ argumentace mnohých amatérských i profesionálních analytiků situace v Kosovu, kteří si pro samou ideologii neuvědomují, kam že se to poděla logika.

Vezměme si to pěkně chronologicky od začátku roku 2008. Kosovo vyhlásilo samostatnost, načež se strhla vlna hysterie zahrnující panslavisty, rusofily, bolševiky i některé naše nacionální konzervativce. Všichni do jednoho se předháněli v paralelách s Mnichovem 1938 a vyhrožovali „dalekosáhlými důsledky jednostranného odtržení se, prolomení precedentu.“ Když už vzpomínali ten Mnichov a ergo první republiku, sluší se říci, že první republika vznikla docela stejně jako Kosovo. Její „mateřský“ stát zahájil válku proti půlce Evropy (v případě Srbů se to omezilo jen na Balkán), načež byl poražen a jako součást útrap poraženého byl přinucen pustit k vodě všechny národy, které o to stály bez ohledu například na zemské hranice či jakékoliv dosavadní uspořádání. Navíc tento nový stát do sebe zahrnul obrovské množství německy mluvících občanů (analogie se Srby), kterých byla z celého součtu počtu obyvatel ČSR více než pětina. Spolu s Maďary, Poláky a Rusíny dokonce tyto „nestátotvorné“ menšiny měly podíl sahající až k padesáti procentům. Jaksi jsem si nevšiml, že by v Kosovu žilo 20% Srbů, o vyšším čísle ani nemluvě. Tento nový stát československý dělal vše pro to, aby si znepřátelil celé svoje okolí (Polsko, Rakousko, Maďarsko) a nakonec za mnichovský diktát považoval to, když arbitrážní mocnosti, které Beneš sám určil v roce 1925, sepsal technický dokument obsahující to, jak bude splněna vůle československé vlády toho času pod vedením Milana Hodžy o odstoupení Sudet. Nějak jsem si nevšiml toho, že by Československo prožilo třicátá léta tím, že by krvavě bojovalo s Polskem či s Maďarskem, nebo tím, že by třeba povraždilo 8000 Poláků v Těšíně či vyhnalo na sto tisíc Maďarů ze svých domovů (pravda, později vyhnalo 3,5 milionu, ale to bylo až po Mnichově). Srbové ovšem rozpoutali válku proti Slovinsku, Chorvatsku, spolu s Chorvaty válku v Bosně, kde se dopustili obrovských zvěrstev, mají na svědomí masakr v Srebrenici, který dodnes al-Káida používá jako důkazní materiál proti Západu, který obviňuje z touhy vraždit muslimy (zajímavé je, že al-Káida počítá Srby k Západu), stejně jako vyhnání na sto tisíc lidí z Kosova. Za podobné excesy všechny země, které se takových od časů Napoleona dopustili, byly potrestány. Minimálně tím, že přišli o území – Srbové měli být rádi, že nemuseli platit reparace, ostatně Němci by jim o tom jistě rádi řekli své. Kupodivu se mi zdá, že mnozí tito hodnotitelé se nějak neumějí vyrovnat s tím, že momentálně pod nikým netrpíme, a tak musejí trpět za někoho jiného – a vybrali si k tomu Srby.

Po vyhlášení Kosova začaly postupně jednotlivé země nový stát uznávat a když přišla na řadu Česká republika, opět jsme slyšeli cosi o Mnichově, ale i něco o tom, že nás Srbové nenechali v roce 1968 na holičkách. Tak za prvé – běžní Srbové tehdy skutečně Čechům pomáhali, nicméně běžní Srbové dneška se zpravidla k nacionalistickým vášním v Srbsku neznají. Srbský stát, který se naopak k dnešním vášním zná, tehdy byl součástí Jugoslávie, která mobilizovala na podporu Československa pod rozkazem maršála Tita. Chorvata. Který ostatně rád nevynechal jedinou možnost jak si rýpnout do Sovětského svazu, takže je otázka, nakolik to bylo z lásky k Čechům a Slovákům, a nakolik z touhy chytit příležitost za pačesy a ukázat Brežněvovi, kdo je tady pánem.

V srpnu 2008 duo Vláďa-Míťa zaútočilo za přispění jistého Sergeje na Gruzii. Co jsme slyšeli? Že to máme za Kosovo, že se nemůžeme divit (to byl názor i pana prezidenta) a že Rusové mají vlastně pravdu. Pomiňme, že rozdíl je patrný – zatímco nezávislost v Kosovu byla dlouho připravována, měla mandát OSN, jednalo se o součást státu, který se provinil rozpoutáním dobyvačných válek a měla po všech stránkách rozumný background, samostatnost Jižní Osetie a Abcházie přišla tak nějak záhy poté, co po dlouhém období, kdy byly tyto země – ačkoliv součásti Gruzie i podle Ruska – podporovány ruskými vojsky, jimž bez jakéhokoliv mandátu přišla ilegálně na pomoc 58. armáda. Z ničeho nic, bez jakékoliv předchozí přípravy, byla Gruzie postavena před hotovou věc a ruské tanky se dostaly daleko za ony dvě provincie. O tom, že se jejich posádky věnovaly oblíbené rudoarmějské činnosti, tedy osvobozování od přebytečného majetku občanů či panenství přítomných žen, není třeba se zmiňovat. Co je ale zarážející je princip celé věci. Pokud někdo křičel, že uznání Kosova je zločin, proč tedy podobný zločin podporuje, když se ho dopouští Rusko? Řeknu-li o něčem, že je to zločin a někdo se toho dopustí, není to přeci automaticky licence na legálnost takového chování s odvoláním na to, že „když ten může, já můžu taky“. Kdyby si tuto logiku oni srbští patrioti z Facebooku spolu se všemi uvědomělými – i českými – spolubojovníky uvědomovali, nikdy by nemohli napsat to, co napsali. Název své skupiny by si mohli dát Osetija je Rusija, Kosovo je Albanija, nebo Osetija je Gruzija, Kosovo je Srbija – jedině tyto dvě pozice jsou logické. Protože ale oni pisatelé-bojovníci koukají na věc ideologickými brýlemi (tedy skrze axiom, že Rusko je kamarád), podřezávají si tak vlastní argumentační větev ve věci Kosova. Cokoliv řeknou na podporu Ruska v rusko-gruzínském konfliktu totiž řeknou na podporu Kosova. Chápu postoje Srbů, kterým se situace nelíbí. Chápu ale i postoje Srbů, kteří se s tím smířili a berou to jako fakt. Ti druzí podle mě jsou méně balkánsky horkokrevní a více přemýšlejí hlavou. Přesto ale nepochopím, proč ono horkokrevné rozhodování (slovo uvažování se sem snad ani nehodí) tak rádo přejímá celé široké portfolio české politické scény bolševiky počínaje a nacionálními konzervativci konče.