SPOLEČNOST: Může být konzervativně smýšlející člověk pro-choice?

Určitým evergreenem všech demokratických společností v nichž může probíhat veřejná diskuse, je otázka potratů. Mají být legální? Pokud ano, za jakých podmínek? Stejně jako sama diskuse je evergreenem i skutečnost, že křesťanské kruhy budou pravděpodobně proti a liberálové všech zabarvení pravděpodobně pro. K čemu ale spějí oba přístupy? Je pro-life opravdu pro-life?

Předně chci říci, že nepovažuji potrat za věc ani úžasnou, ani dobrou. Je to věc v jistých situacích užitečná, nejlepší ze špatných možností a člověk by se měl chovat tak, aby toto dilema pokud možno řešit nemusel. Tedy používat antikoncepci, dávat si zkrátka pozor. Jenže se může stát, že antikoncepce selže, dojde ke znásilnění či cokoliv jiného a dítě je počato. V otázce základní etiky musím dát za pravdu spíše křesťanským kruhům ač sám křesťanem nejsem, tedy plod není tělem ženy (má jinou DNA, základní to identifikátor individuality), takže to není totéž, jako nechat si vyříznout slepé střevo (jak se mnoho zejména mladých slečen domnívá). Tedy ukončení života to je, co si budeme říkat. Na druhou stranu by se mravokárci měli ptát společnosti – proč se tedy některé ženy pro potrat rozhodnou? Určitě ne kvůli nějaké své zlé a zkažené podstatě. Podívejte se na to – k ženě s dítětem se společnost chová zpravidla pěkně nechutně. V porodnicích se k ženám chovají často div ne jako esesáci ke svým obětem (neříkám, že všude), poté je to zpravidla žena, kdo tráví čas na mateřské dovolené, která je neskutečně mizerně placena. Výhody jako například slevy na MHD nejsou, daně (například z nemovitosti) musí osoba na rodičovské dovolené rovněž platit v plné výši. Pokud se rozhodne při mateřské trochu pracovat, daní samozřejmě i to. Děti není kam dát. Školky jsou často socialisticky flexibilní, tedy vůbec. Jaksi nedávají často jinou šanci, než si pro dítě přijít okolo páté odpoledne – později to zkrátka nejde. Školství, zvlášť to základní, je kapitolou samou o sobě a jeho úroveň je často příšerná, demotivující, jsou plné záštiplných učitelek, které si na dětech vylévají své komplexy. Nejsou výjimkou nadané děti, které jsou trestány za vědomosti navíc (dobře si vzpomínám za poznámku že nedávám pozor ve druhé třídě, když děti slabikovaly a já měl text dávno přečtený, protože jsem uměl číst ve třech letech), šikana je problém, který školy často přehlížejí. Do toho všeho se na matku s dítětem budou všichni okolo koukat pomalu jako na nemocnou osobu, která navíc okrádá společnost tím, že dostává prachmizernou mateřskou. Úřady ani další instituce nejsou zařízeny na to, aby tam mohla matka dítě nakojit, aby mohla přijít v určitou dobu a nemusela tedy s dítětem čekat v dlouhých frontách. Těch problémů by se dalo vypsat ještě mnoho a mnoho. Takže je čemu se divit, když jsou ženy, které zvolí při nechtěném otěhotnění potrat? Ani bych se nedivil, při takovém stavu věcí.

Statistiky jasně ukazují, že represe je v případě potratů naprosto k ničemu. V době bolševických „potratových komisí“ a omezeného přístupu k interrupcím bylo oficiálně potraceno v ČR v roce 1989 okolo 100 000 plodů, zatímco v roce 2007 to bylo jen 24 tisíc. Ilegální potraty v dnešní době, kdy je možné potratit zcela legálně, čistě a s medicínským zázemím – navíc anonymně – nepřipadají v úvahu. Že se za bolševika ilegální potraty prováděly je veřejným tajemstvím, jakož i to, že jich bylo víc než těch legálních. Budeme-li předpokládat celkový počet potratů v roce 1989 okolo 200 tisíc, pak dnes, v době naprosto legálních interrupcí pocit volnosti v rozhodování, zvýšení životní úrovně a zlepšení životních vyhlídek zachránilo život v roce 2007 88% těch, kteří by byli za podmínek a legislativy z roku 1989 pravděpodobně potraceni. Tolik statistika.

Je otázkou, co naši puristé a fanatičtí pro-life vlastně chtějí, jestli snížit počet potratů, nebo odsunout je někam, kde potraty nebudou vidět. Pokud chtějí snížit počet potratů, jediná cesta vede právě přes liberalizaci, tedy nenucení určitého řešení nastávajícím matkám a zároveň systematické zvyšování životní úrovně, společenské prestiže matek a kvality služeb pro ně. Máme empirická data potvrzující nejen v ČR, že tento přístup rapidně snižuje počet interrupcí jako takových, tedy absolutní počty konkrétních potracených plodů. Naopak v tomto případě máme mnoho důkazů svědčících o tom, že represe počet potratů zvyšuje – a navíc často ilegální potraty poškozují zdraví matek a často ohrožují i jejich životy. Můžete namítnout, že je to jejich věc, že nemají chodit na potraty – ale pokud odhlédnu od lidské stránky věci – v případě, kdy máme veřejné zdravotnictví financované povinně všemi pracujícími občany, je zájmem daňových poplatníků platit nadbytečné výdaje na léčení těchto žen? Argument, že to nemusely dělat opět neobstojí – vůle po potratu je často pudová a s rozumem někdy má, někdy nemá nic společného. Někdy opravdu jiné východisko neexistuje. Takže k odpovědi na otázku v úvodu článku, zdali může být konzervativní člověk pro-choice říkám, že by dokonce měl být. Měl by si být vědom toho, že je to nejlepší ze špatných možností v případě nějaké pohromy, ale měl by umožnit ženám vzít tu zodpovědnost do svých rukou. Interrupce se nevymýtí nikdy, jejich počet se může pouze snížit. Coby konzervativně smýšlející člověk, mající úctu k životu říkám – jsem rád za každý jeden zachráněný život. Že neumím zachránit všechny ještě neznamená, že neudělám vše pro to, abych nezachránil aspoň ty, které mohu. A výše uvedené důkazy mluví jasně: zákaz interrupcí zabíjí. Děti i matky.