SPOLEČNOST: Pokrytectví povinné piety

Říká se, že o mrtvých jen v dobrém. Na tom by nebylo v zásadě nic špatného, pokud bychom to tvrzení zbavili jisté generalizace – tedy „o většině mrtvých jen v dobrém”. Toto pravidlo totiž bylo vytvořeno proto, aby nebyli zemřelí pomlouváni za různé – většinou drobné – prohřešky či křivdy, protože se nemohou bránit. Ovšem na světě nejsou jen tací.

Co si počít v případě vrahů, násilníků, podvodníků, diktátorů či jiných tyranů? Jsou všechny jejich zlé skutky jakoby mávnutím proutkem anulovány? Myslím, že nejsou, nicméně problém většiny společnosti je ten, že má selektivní paměť. Zatímco Hitlerovi či Stalinovi jejich hříchy neodpáře nic a nikdo, byť by byli oba sebevíc mrtví, u jiných to tak jasné není. A neříkám to jen kvůli Jörgu Haiderovi – toho se to týká jen okrajově. Mnohem lepší příklad takové podivné piety byla hysterie po smrti Karla Svobody, kdy se především média vžila do role profesionálních plaček a zároveň mravokárců, kteří jakoby se zhostili pomyslného hesla „kdo nepláče s námi, pláče (či dělá něco jiného) proti nám“. Karel Svoboda byl osobou značně rozporuplnou – nechci se moc hrabat v jeho duši, ale minimálně jeho aktivity v OSA nebyly morálně tak úplně „košer“. Zlí jazykové tvrdí, že to on spolu s Petrem Jandou prosadili vybírání výpalného v podobě povinných „autorských poplatků“ z prázdných médií, čímž de facto udělali ze všech občanů minimálně potenciální zloděje a pošlapali jeden z nejvyšších principů, na nichž stojí naše civilizace – totiž presumpci neviny. Přesto pokud někdo po smrti Karla Svobody, kdy všechna média masírovala zprávami o jeho smrti každý den po asi tři týdny řekl cokoliv, co by nebylo v souladu se všeobecným nářkem, byl ihned označen za hyenu a kdoví, co ještě. Takového odsudku se dostalo například Janu Rejžkovi, který si dovolil napsat cosi o tom, co všechno má Svoboda „na triku“ a že nebyl tak docela „čistý“, jak se v médiích říká.

V případě Jörga Haidera dosahuje pietní hysterie doslova obludných rozměrů. Jak jinak nazvat situaci, ve které jeho nejzarytější oponenti, kteří ho pokud možno aspoň jednou do týdne veřejně nazývali fašistou či „novým Hitlerem“, se začali předhánět v tvrzeních o tom, jak byl výjimečný a skvělý politik? To může znamenat jen dvě věci – buď tito lidé jsou maximální pokrytci, nebo považují Hitlera za výjimečného a skvělého politika, třebaže kontroverzního (tento dodatek je v posledních dnech tak to nejostřejší, co je na Haiderovu adresu slyšet). Navíc jsem nikde neslyšel, od žádného politika, žádného novináře, žádného publicisty jasně řečeno, že ten člověk tím, že jel v obci v mlze 142 km/h (rychlost v níž narazil, tedy musel jet ještě rychleji, nějakou dobu totiž brzdil), má na krku minimálně obecné ohrožení a je jen velké štěstí, že ve své sebevražedné misi nezabil i někoho dalšího. Stejně jako si teď nikdo z politiků netroufne na plná ústa říct to, co Haider slýchal den co den, a sice že je fašista, až na pár novinářů mu ani nikdo nepřipomíná jeho chvalozpěvy na Waffen SS či zlehčování koncentračních táborů. Proč? Kvůli pravidlu, že „o mrtvých jen v dobrém“. Proč si v této společnosti připadám jako ta největší hyena, když jsem například měl chuť Saddámovu popravu oslavit?