ESTONSKO A LOTYŠSKO: Co chce ruská menšina?

Estonsko-ruské a lotyšsko-ruské vztahy jsou všechno možné jen ne dobré, a to dá se říci už od počátku estonské a lotyšské samostatnosti. Vidět to ostatně bylo už v roce 1989 – Estonci měli své demonstrace za svobodu, ovšem místní ruské páté kolony měly masové demonstrace za zachování sovětského Estonska.

Řečníci na ruských shromážděních v Tallinnu, Sillamäe, Narvě a dalších místech už v roce 1989 tvrdili, jak samostatné Estonsko bude znamenat existenci tzv. neobčanů – jak ostatně ukazují dokumentární filmy, které je možné zhlédnout v Muzeu okupací v Tallinnu. Co to vlastně znamená reálně? Že ruské komunity už od počátku počítaly s tím, že se na společném státě podílet nebudou, i když by měly být jeho součástí. Přitom je to tak jednoduché – stačí prokázat znalost estonského jazyka, historie a přísahat věrnost republice. Nic složitého pro většinu lidí. Ukázalo se však, že místní Rusové zpravidla jednoduše nechtějí.

Proč ale taková neochota? Především je třeba si uvědomit, kteří Rusové v Pobaltí za komunistického režimu žili – prominentní komunisté a to platilo prakticky o každém jednom. Poté, co bolševici vyhladili třetinu Estonců a Lotyšů dosídlili tyto země svými vlastními, ovšem podle stranického klíče – jak Estonsko tak Lotyšsko byly v době zabrání Sovětským svazem mnohem bohatší nežli SSSR a s vyšší kvalitou života. Do Pobaltí se tak chodilo za odměnu srovnatelnou s tím, jak se dostávali Rusové k bydlení například v Soči.

Vzhledem k faktu, že všechny tři pobaltské země zažily bolševickou okupaci už v roce 1940, vítali příchozí Wehrmacht v roce 1941 jako osvoboditele. A bez ohledu na jakoukoliv další realitu je třeba říct, že okamžitě jak byl v roce 1940 nastolen komunistický režim začaly deportace do koncentračních táborů na Sibiři a vyhlazování – zatímco až na výjimky nacisté (rozhodně ve srovnání s tím, co se dělo dříve) Estoncům, Litevcům ani Lotyšům neubližovali. Mnozí Estonci, Litevci a Lotyši pak vstoupili do Wehrmachtu a SS aby bojovali proti bolševikům, což se samozřejmě promítlo do jejich poválečného postavení uvnitř SSSR. Výsledkem tak bylo, že v Pobaltí tvořili Rusové vyvolené nadlidi kteří mohli vše – a domácí obyvatelstvo bylo systematicky perzekuované.

Nově příchozí Rusové se samozřejmě místní jazyky neučili, naopak vynucovali používání ruštiny. Proto estonsky, lotyšsky ani litevsky po roce 1990 z nich neuměl téměř nikdo. Přesto se mnoho Rusů nikdy nesmířilo s novou realitou a mnozí dodnes věří tomu, že tyto „fašistické státy“, jak je nazývají, padnou – a oni získají postavení, které ztratili. Zcela ignorujíce novou realitu se chovají k Estoncům a Lotyšům (v Litvě se vcelku asimilovali, ale především proto, že jich je zanedbatelné množství, kdežto v Estonsku tvoří 30%, v Lotyšsku až 40% populace) stále jako k poddaným. Zkrátka jako k otrokům, kteří se dočasně vzepřeli svým pánům a bohužel jsou zrovna v přesile.

Nadějí do budoucna jsou však jejich děti – ty nebývají tak zatížené touto povýšeností, prakticky všechny ovládají místní jazyky a tak se dobře asimilují s většinovou populací – a začínají se identifikovat se Západem a s Evropou. Statistiky uvádějí, že mezi „neobčany“ je více než 80% lidí starších 50 let, jde tedy o lidi, pro které nezávislost znamenala problém přibližně ve svých třiceti letech. Byli to lidé, kteří celé své dospívání a vstupování do života prožili s vidinou užívání si statutu „nadlidí“, který měli jejich rodiče – a kteří často cítí jako nespravedlnost, že je o výhody, které jim „měly patřit“ někdo připravil. Tyhle lidi asi nepřesvědčí o výhodě loajality k Estonku a Lotyšsku nikdo. Co je ovšem potřeba dělat, je bránit jim, aby získali jakoukoliv moc, protože do doby, než zemřou poslední z nich, budou trvalé nebezpečí. Zatímco u většiny mladých Rusů v Pobaltí nehrozí, že se přijdou nechat „chránit“ ruskými tanky, Putin milerád využije i žádost několika zapšklých místních Rusů, byť by byli nad hrobem.

Kritika pobaltských států, jakou známe z úst komunistů či rusofilů je tak tváří v tvář realitě lichá – protože reálně jsou statutem „neobčanů“ postiženi prakticky pouze ti, kteří působili nemalé utrpení místním národům, a hlavně si tento status mohou sami změnit – většina z nich lotyšsky či estonsky už umí tak jako tak (zkoušky navíc vyžadují úroveň B1, tedy nic složitého), pouze se odmítají „přidat“ k národu „otroků“. Mimochodem – jak je možné, že lotyšský a estonský status neobčanů kritizují v českých podmínkách především ti, co horečně obhajují vyhnání Němců?