PRÁVO: Jak je to s ochranou majetku?

Násilnosti, které vypukly před několika dny v řecké čtvrti Exarchia a na které navázaly násilné akce i na jiných místech Řecka - a dokonce i v jiných zemích (anarchisty obsazený řecký konzulát v Berlíně), znovu otevřely palčivé otázky o tom, kde stanovit hranici mezi ochranou majetku a sebeobranou na straně jedné a úctou k lidskému životu na straně druhé.

Současný diskurs, který se odvíjí od právního pozitivismu založeném na římském právu podle mého názoru neřeší problém dostatečně efektivně. Tím, že nadřazuje lidský život majetku za každých okolností, mohou těm, jimž je vypáleno auto, dům, obchod či cokoliv jiného pouze zbýt oči pro pláč, zatímco útočníci se jim smějí. Vzhledem k tomu, že používají zahalení aby nebyli identifikovatelní a jejich agresivita je taková, že policie bez ostré střelby prakticky nemá kolikrát šanci k jejich zpacifikování, unikají tito často bez trestu za zničený majetek a poškozené zdraví - policie je vůbec ráda, že se jí agresi podařilo zklidnit, nějaké pátrání a zatýkání nikdo neriskuje, neboť to by mohlo vést k dalším násilnostem - které ovšem nejsou v zájmu veřejnosti. Veřejnost tak získává klamný dojem, že původem násilností jsou policejní akce vůči násilníkům (podle stejných pravidel, podle kterých policisté jednají například s fotbalovými hooligans - kde zase veřejnost paradoxně vyžaduje co nejtvrdší postup) a tak vyjadřuje nespokojenost s "nešťastnými zabitými mladými hochy", z nichž nakonec dělá mučedníky.

Obávám se, že v rámci kontinentálního práva je tento problém prakticky neřešitelný, neboť tabulkové posuzování případů bez vytváření precedentů a síly anglosaských judikátů nedokáže útočníky odradit a jejich oběti ochránit. Právě v anglosaském právu by to byl útočník, kdo by byl potrestán a obrana majetku klidně i zabitím útočníka by byla ospravedlněna - protože útočník musel vědět, co činí a nemohlo k tomu, co udělal, dojít omylem. Mluvím teď o tradičním Common Law ještě nenakaženém postmodernistickým uvažováním typu ale on byl, chudák, pomýlený a donutily ho okolnosti, tedy o Anglii před rokem 1950 a USA na mnohých místech dodnes, zejména v tradičně republikánských státech. Naproti tomu v kontinentálním právu, které používá většina Evropské unie (kromě Anglie, Walesu a Irska - i Skotsko má občanský zákoník založený na římském právu), je zakotveno, jaký trest následuje za jaký čin a není-li motiv výslovně zákonem jmenován, je přehlížen. Pokud by tedy někdo - bráníce svůj dům před zapálením anarchistickou či jakoukoliv jinou lůzou - jednoho z útočníků zastřelil legálně drženou zbraní, dostal by velmi pravděpodobně trest vzhledem k okolnostem na spodní hranici sazby, ale trestu by se přesto nevyhnul. Ve zvykovém anglosaském právu by o věci rozhodovala mimo jiné porota, která do systému vnáší onen "common sense", jímž se soudce částečně musí řídit. A ten jednoznačně tvrdí, kdo je útočníkem a kdo obětí - a že vypálený dům, který stál mnoho peněz a k němuž mají jeho obyvatelé citovou vazbu, má vyšší hodnotu nežli život útočníkův. Kterého totiž nikdo k zapalování onoho domu nenutil.

Právě podobné případy, které přináší současná doba, kdy jsou činy zločinců méně a méně předvídatelné, činí dvoutisíciletou tradici římského práva a napoleonského občanského zákoníku velmi zastaralou. Argumenty právníků proti zavedení Common Law jsou velmi jasné už desítky let - náklady na změnu systému jsou příliš velké, přeškolení soudců, právníků a dalších je finančně, lidsky i časově nesmírně náročné. Ano, je to bezesporu pravda, ale nutno říci, že změna bude muset přijít jednoho dne nejspíš tak či tak a čím později bude Common Law zavedeno, tím budou náklady na změnu vyšší. Pokud ke změně nedojde, právo vezmou do rukou organizace typu Dělnické strany, sicilské mafie či kohokoliv dalšího, kdo bude ochoten bránit občany podle "common sense", kterého se v současném právním řádu zemí s občanským zákoníkem silně nedostává.