nekorektně.com

Za redakci Nekorektně přeji všem našim čtenářům úspěšný nový rok 2010, rok plný rozumu, dobrých otázek, tvůrčí nejistoty, která podněcuje k dalším objevům a otevření se k netušeným obzorům a především naděje. Příští rok bude rokem volebním, rozhodne se o osudu České republiky na další čtyři roky. Rok 2009 byl pro Českou republiku jako jeden velký špatný vtip – kéž je ten příští lepší!

Komunisté se vždy považovali za ztělesnění teze o internacionalismu a o překonávání národních hranic. Připomínají to heslem “Proletáři všech zemí, spojte se!”, které by mělo být vyjádřením globálnosti a univerzálnosti jejich myšlenek bez ohledu na národnost jejich nositele. Je tomu ovšem opravdu tak? Realita nám ukazuje, že komunisté mají s internacionálností asi tolik společného, co houpací síť s internetem. Velmi dobrý námět k zamyšlení je pořízení si mapy rozložení národnostních etnik v rámci států bývalého východního bloku a demokratického světa z let před komunistickými puči a z let následujících. Pokud srovnáme dva největší evropské státy z obou bloků (nepočítaje v to SSSR), Francii a Polsko, rozdíl je do očí bijící. Zatímco ve Francii (která sama má poměrně silně centralistickou politiku s ohledem na národnost a ústavně zakazuje státu sbírat jakákoliv data o národnosti) byli v roce 1970 přítomní kromě Francouzů Němci, Baskové, Bretonci, Okcitánci (kteří sami se dělí do d

Redakce Nekorektně.com přeje všem svým čtenářům nádherné Vánoce a co nejlepší nový rok 2010. Za redakci Vám zároveň přeji, abyste po celý příští rok byli maximálně spokojeni s naším serverem, abyste si odnesli co nejvíce i ze zajímavých - a nadprůměrně slušných na standardy českého internetu - diskusí. Užijte si vánoční pohody tak, jak je vám to nejbližší!

Budoucnost Internetu – to je téma, které se dotýká každého z nás. Začíná být jasné, že se blížíme k hranici současného režimu. A proto by bylo vhodné, abychom si vytvořili názor jaký směr podporovat dál. Internet byl vytvořen jako komunikační síť mezi anonymními a rovnoprávnými uživateli. Zpočátku to fungovalo dobře, protože přístup k němu měli jen lidé z oblasti vědy, nebo ti, co jej potřebovali k práci či podnikání. Postupem času se však rozšířil prakticky mezi všechny lidi. A spolu s tím se objevily potíže: • E-mailové schránky máme zahlceny spamy – ty by dříve neměly mezi rozumnou komunitou uživatelů šanci, dneska však i zcela stupidní nabídky mohou mít svou naději na úspěch. • Diskuze k článkům (mimo oblast odborných serverů) zcela ztratily úroveň, protože v nich nalézali svou pochybnou realizaci i ti, které by normálně nikdo rozumný neposlouchal. • Objevily se viry a další škodlivé programy, protože ukrást někomu hesla k bankovnictví, různým uživatelským účtům či jiná data, začal

Máloco poškodilo naši společnost a přibrzdilo vědecký, technologický i duchovní vývoj naší západní civilizace jako univerzalismus. Jde o stále se opakující princip bez ohledu na jméno, které se mu dává - existuje jedna pravda, jeden správný výklad, jeden vůdce, jeden sjednocený lid, který směřuje z jedné (temné) minulosti k jedné (světlé) budoucnosti. Samozřejmě, že způsob, jak se tam dostat, je jen jeden - být v jednotě a následovat jednoho vůdce; a pokud jsem to zapomněl poznamenat - tato pravidla jsou samozřejmě univerzálně platná. Seznamte se, prosím, s ideologickým jádrem, které je společným jmenovatelem těch nejzrůdnějších ideologií a zločinů na této (jedné) planetě. Přesvědčení, že existuje jeden princip, jeden výklad, jeden lid a jeden vůdce není tak staré, jak by se nám mohlo dnes zdát - v našem kolektivním povědomí je, že tento princip je tu s námi odnepaměti. Není tomu ovšem tak - první univerzalistické myšlenky se nám objevují v judaismu a v zoroastrismu, nicméně ani jedno

Kolikrát člověk použije označení "civilizovaná země" nebo "necivilizovaná země" pod celkovým dojmem z vlastní zkušenosti; mívá však problémy přesně říct proč. Podívejme se na to, co tu škálu tvoří. Předně je třeba definovat civilizovanost. Na světě je několik různých civilizací (dokonce bych řekl, že i o něco více, než řekl Samuel Huntington) a vzájemné srovnávání se více než nabízí. Tradiční definice civilizace se rovnala západní civilizaci, přesto však bych dnes rád viděl toho smělce, který by si troufl označit například Japonsko za necivilizované - je to totiž v něčem jiném. Podíváme-li se na to, proč člověk začal civilizaci tvořit, můžeme se k odpovědi dobrat - ne všichni měli to "štěstí" žít v klimaticky výhodném prostředí, kde určitý počet lidí (pokud se příliš nenavýšil, ale o to se starali predátoři a nemoci) mohli žít víceméně z darů přírody. Ti ostatní museli nejprve na tom, aby přežili, a posléze na tom, aby žili dobře, pracovat. Konečným cílem

Česká republika má jedno zajímavé specifikum. Na rozdíl třeba od Polska, kde jsou mezi masovými emigranty lidé často velmi pochybní (a lidé pracovití a slušní zůstávají v Polsku a vyjíždějí za prací ven asi tak často, jako Češi, tzn. v míře nepříliš velké), jsou lidé opouštějící Českou republiku jejím výkvětem, podle něhož si těžko dělat obrázek o společnosti. Kontakt s domácí realitou totiž pak může působit hůř, než ledová sprcha. České země jsou v tomto specifiku zvláštní dlouhodobě - navzdory faktu, že země svým elitám zpravidla život tak znepříjemňuje, že skoro z každé generace dojde jednou za čas k masové emigraci inteligentních a otevřených lidí, se otevření, milí, tolerantní a po poznání dychtící lidé rodí v každé generaci zas a znova - třebaže jsou pokaždé mezi svými spoluobčany menšinou. Již nevím, ve kterém periodiku jsem to četl (tuším, že iDnes), ale našel jsem naprosto geniální označení pro tu obrovskou skupinu buranů, která mezi našimi spoluobčany je, a sice lidi, co maj

Když jsem před nějakou dobu četl článek o tom, kterak se karlovarští Češi (a jejich zastupitelé) bouří proti ruským obchodům popsaným azbukou, musel jsem se cynicky od srdce zasmát. Je úsměvné pozorovat lidi, kterým chybějí argumenty a mají pocit, že se za něco musejí spravedlivě bít. Je to i tento případ. Ne že bych na českém území ruské manýry viděl rád; jsou často spojeny s organizovaným zločinem, jistou spontánností a hlučností, která mi je cizí - či s ruským smyslem pro estetický "vkus", který bych radši vkusem ani nenazýval. Přesto všechno mi činí škodolibé potěšení, když vidím, jak místní rozhořčení občané narážejí, když mají říct, proč tam ty Rusy nechtějí. Jako první se totiž nabízí starý dobrý argument "domáckosti": je to tu naše , my jsme tu doma, tak koukejte vypadnout . Když ty lidi pozoruji v jejich svatém zápalu, tak občas mi přijde, jakoby budili dojem němých lidí - protože kdykoliv by rádi zakřičeli cosi ve smyslu onoho domáckého argumentu, zatlačí

Švýcarští občané v referendu podpořili zákaz stavby minaretů u mešit. Ačkoliv to někdo může brát jako vítězství nás - Evropanů nad muslimskými přistěhovalci, reálně bych to zhodnotil podobně skepticky, asi jako když by někdo zakázal všem mužům si holit hlavu, protože někteří z těch, co to dělají, jsou extrémisté. Problém totiž není v minaretech, ale v radikálních imámech a v těch, kteří je poslouchají. V posledních desetiletích se stalo v západním světě velmi populárním pravé příčiny problémů zametat pod koberec a místo toho přicházet s roztodivnými teoriemi na téma "kdo za to může", které se předhánějí v tom, kdo dostřelí dál od středu terče. Poslední dobou nás v Evropě sužuje problém špatně se asimilujících přistěhovalců; konkrétní projevy těchto problémů snad nemusím ani jmenovat, zná je prakticky každý. Přesto mám podivný pocit, jako kdyby se společnost rozdělila na dva tábory, které jsou jeden emotivnější než druhý, ale ani jeden z nich nemá pravdu. Jedni tvrdí, že všich

Když se sestavoval poslední rozpočet EU, Tony Blair svorně s Komisí prosazovali myšlenku, že současná podoba Společné zemědělské politiky (Common Agricultural Policy; CAP) je zastaralá a že je třeba dotace zemědělství zásadně omezit a ušetřené peníze investovat do podpory univerzit a technologií, protože jinak bude tzv. Lisabonská strategie (do roku 2010 se dostat na úroveň USA) neuskutečnitelná. Plán kvůli neústupné pozici Francie a Polska na Radě ministrů zemdělství selhal a v současné době tak CAP tvoří 49% výdajů rozpočtu EU. CAP vznikla jako logický důsledek narovnávání trhu a likvdace protekcionismu - státních zásahů do volného trhu v rámci jednotlivých členských zemí. Evropská unie je postavena ekonomicky na stejném principu jako Světová obchodní organizace (WTO), což znamená především důsledné udržování volného trhu nepodporovaného dalšími dotacemi a subvencemi. WTO funguje jako společenství průběžně odstraňující bariéry neustálým aktualizováním režimu GATT (General Agreement o

Musím se přiznat, že mi článek o úniku dat z počítačů pánů klimatologů udělal radost a způsobil škodolibý úsměv na tváři. Ne tedy že bych se dozvěděl něco nového; ostatně rozumně uvažující lidé, mezi které čtenáři tohoto serveru rozhodně patří, ví už dávno, proč nad nesmysly šířené globálně oteplovacími alarmisty mávají rukou. Klimatické změny rozhodně existují, existovaly a existovat budou. To nikdy nepopřel ani zlý a strašlivý nelida Václav Klaus; v některých médiích si pozorní čtenáři dokonce mohli sem a tam všimnout zmínek, že ve sporu o vliv člověka na tyto změny existuje jakási názorová protistrana, která je dokonce o něco početnější. Není však s podivem, že tyto zcela marginální zmínky jsou v médiích rychle odsunuty na druhou kolej a do mainstreamu se dostává pro bezmozky předžvýkaná informace (často podpořená hlasy takových expertek, jako jsou Markéta Irglová či Aneta Langerová - druhá zmíněná se dokonce angažuje v jakési kampani "proti změnám klimatu" a nedošlo jí,

Evropská integrace po druhé světové válce začala jako proces, který měl naprosto cíleně odebrat moc státům ve prospěch nadnárodní instituce. Argument pro to byl silný - státům a jejich správám a politikům se nedá věřit, byly to "národní" státy, kdo rozpoutal dvě světové války a nelze jim ponechat Evropu jen tak na pospas. Navzdory různým omezením, kterých se evropské instituce (například kvůli de Gaullovi) dočkaly, étos Evropské unie coby instituce, která pomáhá občanům proti vlastním státům, přežívá celkem odolně dodnes. Dnes se podíváme na to, na jakou adresu se v Bruselu dá zajít, aby byl občan vyslyšen. Hlavní výkonnou institucí Evropské unie je Komise. Jejím úkolem je stanovovat na základě politického mandátu od Rady (tedy instituce ovládanou vládami členských zemí) nové předpisy a politiky, jejichž cílem je zejména dohled nad nekalými praktikami v ekonomice (monopoly, likvidace konkurence prostřednictvím dumpingu, atd.), standardizace (důvod je jasný - aby pokud jste po

Dnes večer to bude přesně dvacet let poté, co bylo brutálně rozehnáno pokojné shromáždění demonstrantů v Praze na Národní třídě a sedmdesát let poté, co byl při podobné demonstraci proti nacistickému režimu zabit student Jan Opletal. Je to dobrý čas nejen na vzpomínky, ale i na rekapitulaci, čeho jsme za posledních dvacet let (ne)dosáhli. Jsem vcelku zvyklý od voličů KSČM slýchávat, jak bylo za komunistů dobře, případně jak je teď na tom společnost hůř. Vzhledem k tomu, že se od těchto lidí nic rozumného ani čekat nedá, mě to zrovna dvakrát nepřekvapuje. Co mě ale nejen překvapuje, ale i rozhořčuje je fakt, že podobnou rétorikou se často ohánějí lidé, kteří komunistům nemohou přijít na jméno. Ačkoliv jedna skupina říká "dřív bylo lépe" a jedna "mohlo být teď lépe, kdyby se (ne)udělalo XY", obě se shodnou na tom, že současný stav je špatný a že tomu šlo předejít. Nedělám si iluze o tom, že je současný stav nějaký vynikající - ostatně pravidelní čtenáři našeho serveru

Debaty o Lisabonské smlouvě a suverenitě odhalily v plné kráse iluzi, kterou používá tzv. národní stát už od počátku svého vzniku. Dává totiž pocítit občanovi totéž, co tak prostými slovy kdysi vyjádřil už Ludvík XIV., a sice "Stát jem já!" - až na to, že na rozdíl od občanů si to francouzský král mohl dovolit. Suverenita státu, pojem, s nímž se tolik operuje, je iluze, která má udržet občany "poslušné". Sociální stát naučil občany, že jsou na státu více či méně závislí. Zakryl tím zcela skutečnost, která je přemýšlivým lidem zřejmá - závislost státu na svých občanech je mnohem větší. Stejně jako různá náboženství, i tato iluze stojí a padá s tím, kolik lidí v ni věří. Stát hledáním nových a nových oblastí, do nichž by mohl zasahovat, tak vlastně hledá svůj vlastní raison d'être , dává na vědomí občanům "jsem tady, jsem nepostradatelný a pokud jsem suverénní, znamená to, že reprezentuji vás všechny". Co je to vlastně stát? Idea národního státu nám vtis

Kauza „plzeňského VUMLu“, ke které jsme se doposud na našem serveru nevyjádřili, nabrala opět zajímavou otočku; poslanec Marek Benda za ODS, z jehož dílny je například tzv. „náhubkový“ zákon pro novináře, byl jedním z prvních, kdo vystavil svou rigorózní práci na internet , aby tak dal najevo absolutní transparentnost získaného titulu JUDr. Našli se ovšem šťouraví novináři. Objev, že Bendova „rigorózní“ práce je jen a pouze znovu svázaná diplomka (přičemž řádkování i velikost písma je roztažené do „slabikářové“ podoby tak, aby počet stran řádně nabobtnal - vysokoškolským studiem jsem si prošel a vím, že takhle blbě podvádět si dovolí tak možná studenti prvního ročníku) rozesmál i mě, a to jsem na leccos zvyklý. Na každé fakultě existuje studijní řád, který ukládá studentům přesně předepsaný počet znaků, nikoliv tedy stran, na závěrečnou práci. Má zkušenost je taková, že zrovna s tím dělají akademické autority někdy velké problémy. Převedeno do normálního řádkování by ovšem Bendovo vele

Přinejmenším ve střední Evropě jsou železniční společnosti provozující mezinárodní spoje vlastněny státem a zároveň mají na tuto službu monopol. Navzdory skutečnosti, že je díky schengenskému prostoru zcela volný pohyb osob, železniční společnosti naprosto nemorálně sdírají cestující na mezinárodních trasách. Před několika lety Evropská komise regulovala ceny za roamingová volání uvnitř EU - tehdy šlo o kontroverzní záležitost, neboť se to dotýkalo soukromých subjektů a trhu, kde přeci jen nějaká konkurence vládne. V případě železničních společností by naopak byl zásah Komise zcela neoddiskutovatelně na místě. V čem je zakopaný pes? V kartelové dohodě ve svých zemích monopolních subjektů, která se nazývá "Tarif TCV". Cestující je nucen platit až dvakrát více za jízdenku přes hranice, než by platil za separátní vnitrostátní jízdenky; přitom pokud použije vnitrostátní separátní jízdenky, jede tímtéž vlakem, s týmiž službami a týmž personálem. Příklad uvedu na spojení Prahy s ji

Proč je česká společnost tak náchylná k tomu odmítat cokoliv, co by zavánělo nějakou inovací? Proč zatímco v jiných zemích je běžné určité nadšení z nových věcí a směřování některým směrem, Češi zpravidla stojí stranou a šklebí se na ty „naivní“ optimisty? Proč legendární postava Hujera vznikla právě v Čechách jako ztělesnění toho, čím nejvíce opovrhujeme? Zkusme si pro začátek provést takovou drobnou komparativní studii a najít společný jmenovatel tohoto jevu, který sdílíme i s někým jiným. Často se kverulantství svádí na komunismus – proč ale stejní kverulanti nejsou třeba Poláci, Maďaři či dokonce Slováci, kteří s námi byli za komunismu dokonce v jednom státě? To poukazuje (spolu například s nevybraným chováním první republiky na mezinárodní scéně) na skutečnost, že je české kverulantství starší, než rok 1948. Může za to snad Rakousko-Uhersko? Součástí Rakouska-Uherska byli i Slováci, kteří si mimochodem opravdu mohli na nějaký útlak stěžovat, na rozdíl od Čechů, a ti kverulantství

V poslední době se ve velkém diskutuje o Lisabonské smlouvě, přesto většina jejích odpůrců i obhájců neví, o čem mluví, protože jednak smlouvu nečetli a jednak nemají potřebné vzdělání na její zodpovědnou analýzu. Protože se evropským právem nějakou dobu zabývám profesionálně a Lisabonskou smlouvu jsem nejen přečetl, ale i analyzoval, rád bych zde napsal naprosto neutrální srozumitelný výpis toho, co mění - ať se k tomu laskavý čtenář pak postaví jakkoliv. Článek je dost dlouhý, ale troufám si tvrdit, že je v něm vše, co jste kdy mohli chtít o fungování EU vědět víceméně srozumitelným jazykem. Nejprve na úvod stručný výpis důležitých aspektů LS, které v současném systému EU, danému smlouvou z Nice, mají být změněny: 1. Reforma institucionální architektury 2. Nové možnosti a pravomoci pro CFSP/ESDP 3. Listina základních práv EU 1. Reforma institucionální architektury V současné době funguje EU v takzvaném pilířovém systému - přirovnává se ke stavbě řeckého chrámu. Schodiště představuje