SPOLEČNOST: Karikuji, karikuješ, karikujeme
Každý z nás má něco, co je mu drahé a z čeho by nechtěl, aby si někdo jiný dělal legraci. Přesto se čas od času najde vtipálek, jemuž doslova není nic svaté a urazí nás. V poslední době se rozmohla móda karikovat cokoliv, v důsledku čehož slýcháme cosi o "nepřístojném urážení". Je to ale opravdu špatné?
MF Dnes oslovila kreslíře z celé Evropy, aby otestovali český smysl pro sebekritický humor - coby reakci na výstavu Entropa Davida Černého v Bruselu. Výsledek se dostavil - někteří, soudě podle komentářů, si jej chválí a smějí se mu, jiní se cítí být uraženi. V dnešní politicky korektní společnosti se ovšem slovo "urážka" bere kdoví proč a priori negativně; mluví se o tom, jak právo na svobodu slova je často zneužíváno coby právo urážet někoho. Pročež se vždy najdou tací, kteří by cenzurovali, zakazovali a trestali jakékoliv urážení. V principu takový postoj vypadá bohulibě, jenže jeho pozitivní přínos se vytrácí, jakmile si položíme otázku: kde je hranice mezi urážením a neurážením? Problém totiž je, že co uráží jednoho, druhého urážet nemusí. Proto regulovat urážky nemá vůbec žádný smysl.
Urážka totiž kromě ega uraženého zpravidla jiné oběti nemá; to není jako pomluva, která pomluvenému škodí i jinak, než že se dotyčný musí vyrovnat se sebekritikou - a tam je zásah práva zcela na místě. Pomluvou mám na mysli následující "Pan XY řekl o panu YZ, že pan YZ zavraždil slečnu AB", přičemž to není pravda. Jenže karikatura, nebo chcete-li urážka, leží čistě jen mezi urážejícím a uráženým. Uražený má všeho všudy tři možnosti: buď nereagovat vůbec, nebo urážku více či méně vtipným způsobem vrátit, nebo se spravedlivě rozhořčovat nad nespravedlností světa. Neměl by mít možnost brát urážejícímu jeho právo na vyjádření se, neboť tímto způsobem se totiž obvykle velmi ráda likvidují nepohodlná pravdivá sdělení.
Vrátím-li se k Entropě a k tomu, co vyvolala, musím říci, že to jednoznačně vítám. Pokud totiž bude někdo přemýšlet způsobem "No čímpak dnes ty Čechy, Němce, Bulhary či Italy urazím...", bude hledat inspiraci. Chce-li někdo úspěšně karikovat, musí vědět co karikuje, tedy se musí o té které zemi informovat. V situaci, kdy předsudky o jiných zemích živí neznalost místních reálií, je vůbec lepší možnost jak předsudky odstraňovat? Tím, že se budeme navzájem více či méně vtipně karikovat (a to čím častěji, tím lépe), se budeme v Evropě více poznávat a budeme si blíž. Čím více se móda tohoto sportu po Evropě rozvine, tím lépe pro ni samu.
MF Dnes oslovila kreslíře z celé Evropy, aby otestovali český smysl pro sebekritický humor - coby reakci na výstavu Entropa Davida Černého v Bruselu. Výsledek se dostavil - někteří, soudě podle komentářů, si jej chválí a smějí se mu, jiní se cítí být uraženi. V dnešní politicky korektní společnosti se ovšem slovo "urážka" bere kdoví proč a priori negativně; mluví se o tom, jak právo na svobodu slova je často zneužíváno coby právo urážet někoho. Pročež se vždy najdou tací, kteří by cenzurovali, zakazovali a trestali jakékoliv urážení. V principu takový postoj vypadá bohulibě, jenže jeho pozitivní přínos se vytrácí, jakmile si položíme otázku: kde je hranice mezi urážením a neurážením? Problém totiž je, že co uráží jednoho, druhého urážet nemusí. Proto regulovat urážky nemá vůbec žádný smysl.
Urážka totiž kromě ega uraženého zpravidla jiné oběti nemá; to není jako pomluva, která pomluvenému škodí i jinak, než že se dotyčný musí vyrovnat se sebekritikou - a tam je zásah práva zcela na místě. Pomluvou mám na mysli následující "Pan XY řekl o panu YZ, že pan YZ zavraždil slečnu AB", přičemž to není pravda. Jenže karikatura, nebo chcete-li urážka, leží čistě jen mezi urážejícím a uráženým. Uražený má všeho všudy tři možnosti: buď nereagovat vůbec, nebo urážku více či méně vtipným způsobem vrátit, nebo se spravedlivě rozhořčovat nad nespravedlností světa. Neměl by mít možnost brát urážejícímu jeho právo na vyjádření se, neboť tímto způsobem se totiž obvykle velmi ráda likvidují nepohodlná pravdivá sdělení.
Vrátím-li se k Entropě a k tomu, co vyvolala, musím říci, že to jednoznačně vítám. Pokud totiž bude někdo přemýšlet způsobem "No čímpak dnes ty Čechy, Němce, Bulhary či Italy urazím...", bude hledat inspiraci. Chce-li někdo úspěšně karikovat, musí vědět co karikuje, tedy se musí o té které zemi informovat. V situaci, kdy předsudky o jiných zemích živí neznalost místních reálií, je vůbec lepší možnost jak předsudky odstraňovat? Tím, že se budeme navzájem více či méně vtipně karikovat (a to čím častěji, tím lépe), se budeme v Evropě více poznávat a budeme si blíž. Čím více se móda tohoto sportu po Evropě rozvine, tím lépe pro ni samu.
Komentáře
Ve ctvrtek se chysta tradicni celostatni stavka a manifestace. Fotka z Entropy celkem bezne slouzi jako pozadi u televiznich diskusi a videl jsem ji i na vyzve ke stavce. Vubec bych nebyl prekvapen, kdyby tu karikaturu zitra nekdo nesl v pruvodu.