SPOLEČNOST: Šikana jako počátek společenské agrese

Aniž bych chtěl vypadat jako starý konzervativec, který nadává na to, jak "dřív bylo líp a teď to stojí jen za starou bačkoru", musím bohužel poslední dobou říct, že míra agresivity mezi lidmi v české společnosti, která tam je dnes, před několika lety byla rozhodně menší.

Tím, že žiji v zahraničí, nejsou mé zkušenosti s českou společností zdeformované "efektem postupným vařením žáby", jako kdybych v ČR dlouhodobě pobýval; lépe rozeznám, co se změnilo od doby, kdy jsem byl v zemi naposledy. Bohužel musím říci, že mě jedna věc na české společnosti trápí víc, než stoupající preference ČSSD a KSČM, a sice agresivita, s jakou spolu lidé jednají. Čím dál víc rozporů se mění v boje na život a na smrt, je čím dál běžnější svého oponenta k smrti nenávidět a nevidět možnost usmíření či tolerance jiného názoru. Netýká se to jen politiky (pravice vs. levice), ale i takových věcí jako konfliktů mezi "slušnými" a "neslušnými" řidiči, či jen osobními konflikty postavenými na kdejakých každodenních strastech. Poslední kategorie je velmi problematická, protože o ní vím především z vyprávění, nebudu se jí tedy zabývat a nechám na čtenáři, aby si příklad ve svém okolí našel sám.

Kde se však taková agrese ve společnosti bere? Shodně s Járou Cimrmanem bych řekl, že ve školních škamnách. Jára Cimrman tvrdí, že už ve školních škamnách se pozná, kdo roste pro šibenici - a něco na tom je. Není však zainteresován pouze šibeničník sám, jakož i společnost agrese u dětí hodnotící. Nedávno proběhla ve školách v České republice osvětová akce proti šikaně spojená s rozsáhlými průzkumy na popud ministra Ondřeje Lišky, která přinesla poměrně šokující data: s týráním se setkalo až 40% dětí, z toho 20% je šikanováno denně. Prostou aritmetikou, předpokládáme-li, co víme z médií, a sice že oběti šikany jsou na zvládnutí situace v kolektivu zpravidla samy, přijdeme na to, že 60% lidem ve školním věku je buď šikana jedno, nebo se na ní aktivně podílejí s vědomím, že jim projde. Nejsem psycholog, takže odborné závěry musím nechat na jiných, nicméně není logické, že sklony ke kolektivní agresivitě, je-li v nich de facto dítě vychováváno, mu vydrží i do dospělosti? Ptáme-li se tedy, kdo jsou všechno ti anonymní hrdinové na Novinkách.cz, kteří by posílali Židy do plynu, "zatápěli kapitalistům" či cokoliv jiného dělali, není zřejmé, že ti lidé se podobnému chování museli někde naučit?

Platí, že zloděje dělá zlodějem ponejvíce to, že opakovaně krade aniž by mu jeho čin někdo vytkl, případně vidí-li zároveň své zlodějské kolegy, kterým to prochází rovněž. Vzniká v něm tak přesvědčení, že nebude-li krást on, jeho oběť stejně okrade někdo jiný a on přijde o zisk, zatímco oběť si nepomůže. Podobně lidé smýšlí o šikaně na školách - nač se starat o šikanovaného, když "kdo ví, jestli si za to nemůže sám", případně když "co by jiného chtěl, když je v kolektivu takový divný". Česká společnost, jak to tak vypadá, nám zatím nedospěla do stadia, v němž je schopna odlišnost chápat jako zcela normální; zatím ji totiž chápe jako objektivní důvod k agresi. Nemluvím pouze o odlišnostech, o nichž se mluví, tzn. rasových, etnických, náboženských, či jiných daných backgroundem dotyčné oběti; mluvím o odlišnostech typu "dotyčný je zamlklý", či "nezúčastňuje se kolektivu". Především to druhé je velmi častým původem jak šikany ve školních škamnách, tak šikany v dospělosti ze strany agresivních spoluobčanů. Společnost stále ještě bolševicky účastnění se v kolektivu vyžaduje jako normu. Kdo to neplní, je divný. No a kdo je divný, ať se nediví, že ho jiní šikanují.

Problémy mívají zpravidla i ti, kteří se šikanovaných zastanou - agresoři používají například tento častý argument: "a nešikanovali tě taky, vole? Já bych tě za ty tvoje kecy taky šikanoval" - přičemž jim vůbec nepřijde, že by se už tímto dopouštěli odsouzeníhodného činu. Takové jednání nicméně poukazuje na zajímavou skutečnost, že oběť je viděna pejorativně - tedy že být obětí šikany podle mínění podobných lidí znamená mít se za co stydět. Tohle není přitom žádný nevinný jev - v dospělosti se často projevuje například vůči všem, kteří nehodlají krátit daně, jezdit vysokou rychlostí přes limit či kouřit v restauraci. Nazval bych to efektem "blbého anděla", či efektem "správných drsňáků". Svět podle takových agresorů je místem, které "není žádný med", je "každodenním bojem o přežití silnějších proti slabším", zkrátka "you should be a cool gangsta, yeah". Skutečnost, že se s tímhle více či méně ztotožňuje nadpoloviční většina lidí je jednak alarmující a jednak i leccos vysvětlující. Mimo jiné i mou druhou obavu o zdraví české společnosti, kterou v poslední době přiživily právě ony nepěkné výsledky průzkumu veřejného mínění z dílny agentury STEM.


obrázek: Tactical Communications Training UK