SPOLEČNOST: O válkách zbytných i nezbytných

Válka není nikdy dobrá, ovšem může být nutným zlem, ba dokonce život zachraňujícím zlem. Že je to protimluv? I když by se to mohlo našim pacifistickým spoluobčanům tak zdát, není tomu tak. Jde totiž principiálně o to, jaká je to válka, je nanejvýš nutné brát zřetel na to kdo a proč si začal a na čí straně je spravedlnost postavená na základních morálních principech.

Ta největší zbytečná válka, která se kdy odehrála, byla zároveň také jednou z nejkrutějších. Mluvím o první světové válce. Třebaže dnešní česká historiografie se často mylně dívá na první světovou válku očima té druhé, tedy že šlo o jakýsi boj za svobodu proti Ústředním mocnostem, realita je taková, že stejné máslo na hlavě měly bloky oba. V rámci nich někdo víc, někdo méně, ale rozhodně nelze vykládat vítězství Dohody jako vítězství "pravdy a lásky", jak se to často představuje. První světová válka vypukla prakticky jen kvůli přetlaku v mezinárodních vztazích; srbský terorista Gavrilo Princip pak prakticky jen škrtl sirkou v komoře, kterou zemním plynem už dávno napustili jiní. První světová válka však reálně neznala vítěze, znala jen poražené, její nedílnou součástí totiž byla i poválečná jednání a konference, jejichž plody ve střednědobém hledisku obraly o vítězství i ty, kteří si jej na konci války připisovali.

Největší obětí první světové války ale byl individualismus a optimistický pohled do budoucna. Právě nesmyslnost této války a její velmi nejasný závěr způsobily, že lidé onen optimismus ztratili, jako individua se cítili slabí. Začali slyšet na kolektivistické teorie, od nichž už byl k totalitám jenom skok. Prakticky můžeme říct, že z civilizačního hlediska byl propad po první světové válce tak hluboký, že se jako Evropa dostaneme na podobnou úroveň až okolo roku 2011 (konec posledních přechodných období pro volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu v EU/EEA), respektive 2016 (všichni noví členové z roku 2004 budou nejspíš platit eurem - první pokrok od zlatého standardu fungujícího ještě v roce 1914). Válka, u níž ani není jasné, proč začala, tak v Evropě zbrzdila vývoj společnosti jako celku o více než sto let. Evropu to stálo její zahraniční pozici - v roce 1914 evropské mocnosti reálně ovládaly a vedly většinu světa. V roce 2014 bude Evropa ještě velmi ráda, pokud ji nebudou ostatní světové mocnosti považovat za slabý a neschopný skanzen.

Tak se stalo, že válka naprosto zbytečná vyvolala potřebu po válce naprosto nezbytné - a sice světové válce za svobodu proti totalitě, která de facto začala v roce 1917 v Rusku v boji proti bolševikům, odkud se přesunula na předměstí Varšavy v roce 1920, pak o sobě chvíli nedala znát, až se opět projevila v Rakousku v občanské válce v roce 1934. Všechny tyhle konflikty byly předzvěstí katastrofy, na níž se ve své době politici tvářili jako na velké překvapení - vypuknutí druhé světové války napadením Polska Hitlerovým Německem a Stalinovým Sovětským Svazem, následované vypuknutím studené války, která skončila až v roce 1989. Teprve v roce 1989 se podařilo alespoň ve většině Evropy vymýtit zlo, které bylo zaseto v roce 1917. A to ve válkách, které byly tentokrát nezbytné.

Evropští politici byli po první světové válce k nezbytnosti války proti totalitarismu slepí; zkušenost s ničivými důsledky rozpoutané zbytečné války jim zatemňovala oči, stojící tváří v tvář válce nezbytné. Tak se stalo, že se o spor bělogvardějců a rudoarmějců nikdo nestaral, u Varšavy si museli Poláci proti bolševikům vystačit sami (byť jsou přesvědčeni, že je v tom nenechala alespoň Panna Maria), Dollfuss marně volal evropské demokracie na pomoc v boji proti nacismu v roce 1934. Pak začalo jít do tuhého, za oběť totalitě padlo Československo - a politici svobodného světa - včetně ČSR samé - se tvářili, že je pořád ještě lepší zlu ustupovat, než riskovat vypuknutí nové války, na jejíž účel by se někdo jednou mohl ptát. Stejný scénář se opakoval kdykoliv od té doby, kdy bylo potřeba se zlem bojovat. Vynořila se jakási "mírová hnutí" varující před zbytečnou válkou, ovšem která si neuvědomila fakt, že už nejde o soupeření podobných bloků, ale o agresi totalitarismu vůči svobodným zemím.

Zbytečné války máme i teď - například celá válka v Jugoslávii byla naprosto zbytečná. Ani jedna strana konfliktu, ani Srbové, ani Chorvaté, ani Muslimové nezískali reálně víc, než měli před jejím počátkem. Je tedy třeba zachovat obezřetnost a vznikající mezinárodní napětí bedlivě monitorovat. Spadnutí do zbytečné války totiž ještě pořád není tak strašné, jako ignorovat a pak prohrát válku nezbytnou.