ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Co je to vlastně "pravicový extremismus"?
O tom, že mě velice rozčiluje moderní mediální stereotyp a klišovitý termín "pravicový extremismus", jsem už (nejen) na tyto stránky napsal spoustu slov a dlouho jsem si myslel, že už není třeba psát další. V poslední době jsem si ovšem přečetl několik článků a díky tomu musím, snad už naposledy, reagovat.Velice mě totiž překvapil tento článek z Lidových novin, napsaný redakčním "historikem" Petrem Zídkem. V kostce: Lidovky objevily, že nový mluvčí KSČM Josef Tomáš figuroval na počátku devadesátých let v antisemitském týdeníku Politika, který se proslavil zejména jakýmsi seznamem Židů v české kultuře a politice.
Holému faktu, že si zkrátka komunisté instalovali coby hlásnou troubu dalšího zločince, by se nejspíš nikdo nedivil - jednomu se chce říct, aspoň mezi tu pakáž dobře zapadne. Překvapuje mě však skutečnost, že nepochybně vzdělaný muž, jako je pan Zídek, tolik šermuje s oním klišé "extrémně pravicový", "pravicový extremismus" a podobně. V životě jsem nečetl týdeník Politika, ale minimálně z toho, co pan Zídek cituje, jaksi nemohu pochopit, proč hned v perexu článku píše o "extrémně pravicovém časopise". Rád bych se pana Zídka zeptal, co z uvedených blábolů mu přišlo jako "pravicové". Snad ne třeba toto: "Reformní cesta míří k totálnímu výprodeji národního majetku a je rovněž nade vši pochybnost, že za danou službu dostává pan Klaus od řídících židozednářských lobby velmi slušně zaplaceno." Skutečně pravicové teze jedna báseň. Rozčiluje mě však to, že komunista Tomáš, který se za celý svůj život od "lidí zvláštního ražení" neodklonil ani o píď, je v médiích označovaný za "pravičáka", a to jen proto, že psal kdysi antisemitské žvásty (které se mu jistě hodí do krámu i dodnes). Ostatně překvapilo by to dnes někoho, když nejvíce nacionalistická a xenofobní je u nás levice? Že by tomu tak bylo vždycky? Navíc počátkem devadesátých let nebyl velký rozdíl v elektorátu komunistů a sládkovců, s jejichž kruhy byl časopis Politika spojován. Že se tento na hlavu postavený stereotyp objevuje v citaci estébáckého "politologa" Zdeňka Zbořila, mě zase tak nepřekvapuje.
Před nedávnem upoutal kdesi na internetu moji pozornost zajímavý citát, předem se omlouvám, že neuvedu autora: "Největší úspěch komunistické propagandy je ten, že lidi přesvědčil, že nacismus je pravicový". Považuji tento citát za nesmírně výstižný a přesný. Už od dob Sládkových Republikánů nám média sugerují, že být pravičák rovná se nesnášet Romy a Židy. Neustále opakovaná lež (a v tomto případě ještě evidentní hloupost)se stává pravdou, takže se dnes ani jeden nemůže divit, že za "pravičáky" se dnes považují i někteří, ti méně inteligentní, exponenti Dělnické strany. Což je podle programu extrémní levice jak vyšitá - stačí se jen zamyslet nad tím, kterým stranám asi ve volbách ukradla nejvíc hlasů. Troufám si tvrdit, že ODS to nebyla - může mě někdo zkusit svými argumenty přesvědčit.
Komu by však výše uvedené nestačilo, doporučuji si prostudovat (podle hesla, že ideologii nepřítele je třeba znát) tento článek na webu Národního odporu. Myslím, že lepší a výstižnější příklad toho, co novodobí nacionální socialisté vlastně chtějí a jaké jsou jejich vize a představy, ani nelze najít. Jejich utopie je komunismus jako vyšitý, včetně zavřených hranic, centrálně řízeného vojenského státu... člověk to ani nemusí číst mezi řádky. Kde jsou nějaké "pravicové" myšlenky? Komu by ještě takový kalibr nestačil, doporučuji vyhledat si na serveru Youtube nějaký proslov Adolfa Hitlera. Zvlášť dojemné jsou ty, kde Vůdce hovoří o beztřídní společnosti, vládě lidu a odstranění těch ošklivých kapitalistů, co vykořisťují dělníky.
"Pravicový extremismus" je virtuálně vytvořený pojem a dalo by se říci, že ve své podstatě i oxymoron. Blíž však k němu mají různé anarchistické směry, než nacionalismus a neonacismus. Rád bych se dožil toho, že média s tímhle očividným nesmyslem přestanou - zatím se to očividně nějak nedaří. Bohužel skutečnou "osvětu", jako je například tento článek, najdeme zatím jen v internetovém světě. Doufejme, že se začne blýskat na lepší časy.
Komentáře
2. kde jste přišel " estébáckého "politologa" Zdeňka Zbořila " ?
Ad Zbořil - například zde http://bohumildolezal.lidovky.cz/texty/u119-04.htm nebo třeba v Cibulkových seznamech.
Ad beztřídní společnost - kolega Finrod Felagund bude určitě tak hodný a najde inkriminovaný profil Adolfa Hitlera, který jsme spolu hodnotili a diskutovali, tam mluví o "beztřídní společnosti".
2:45
Pokud je onen projev z doby před rokem 1933 tak se spíš mohlo jednat o součást volební kampaně a snahou o získáni voličů KPD
Jestli to dobře chápu, tak jen strašně nechcete, aby se Vám zbořil skleněný zámek spočívající v tom, že Hitler (ne)byl ve skutečnosti levičák? V tom případě mám špatné zprávy, ale to už určitě víte.
Pokud kecá Autor, že J.T. figuroval v antisemitském týdeníku, tak pak jen proto, že to takhle označují média a nechává se jimi vláčet a sebe nechá panáčkovat s mávátkem v ruce tak, jak si přeje režim. Týdeník Politika a J.T. není antisemita! Tento týdeník je jasně antijudaistický a to z důvodu rasistického a nacionalistického učení ortodoxních židů, kteří sami sebe separují od Gojímů nikoliv v sebeobranném úsilí ale naopak v jejich zákonném agresivním postoji Talmudu, který odmítá asimilaci Židů.
Pakliže Autor kecá o J.T. jako o zločinci, "že dobře zapadne mezi komunistickou pakáž", tak nejspíš neví co se tady v listopadu 89 stalo, a kdo je tady tržní prodejnou děvkou, kdo je vlastizrádcem a fašistou, a kde se nachází ona pakáž této společnosti, na které politické „straně“ ... apod. !!!
Citovaná věta z týdeníku Politika, byla otištěna několik měsíců po 89-ém roce! … jak nadčasový je tento text, když tento Autor-rádobyakademik zde ještě dnes pindá o "pravici" a "levici", přitom tento týdeník už hned po revoluci popisuje dnešní realitu plnou anarchie a nesystémovosti, živelnosti a kolaborantského bezprávního státu, kde programy stran jsou převálcovávány "lobisty" a levá, či pravá v reálu neexistuje. D
Další výrok autora o "komunistovi Tomášovi" je zase smradlavý výlev, kde KSČM po revoluci je zde sametem hozena do parlamentu jako tzv. zločinecká strana a kdy oslabuje tzv. levici v počátcích "sametu" a tuto „demokraticky“ likviduje a dává prostor "pravici", tj. převlečeným STB-ákům, skutečným bolševikům v modrém ... atd., a kdy je jasné, že zločinecká trestně omilostněná KSČ, pod protektorátním vedením Moskvy, není již totožná s dnešní KSČM bez Moskvy.
A pak je tady zase žvást o nejvíce nacionalistické levici! .... Nesmysl, pak teda prezident Klaus je levičák ? Určitě není a být "nacionalistický" v rozměru jak prezentoval týdeník "Politika" není morální delikt, či dokonce zločin!. Mít vztah k vlastnímu národu není důvod, abych se za to styděl, či to tajil. Prohlašuje-li J.T. že je "nacionalista", tak právě v tomto kontextu, jak je výše uvedeno. A pak jen Autorovi připomínám, že hájit svůj národ a hlásit se k němu, třeba obdobně jako člověk se hlásí ke svým rodičům, vlasti apod. není otázkou zda jsem nebo nejsem levičák.... A pakliže to chce takto třídit, tak ten, kdo chce za prachy prodat vlastní rodnou zem je jen pragmatický pravičák – jakoby jen obyčejná prodejná děvka.
Až bude autor příště mudrovat o tom co je pravicový, či levicový extremismus, ať vynechá ze svého akademického pindání Josefa Tomáše a týdeník "Politika". Raději ať se zabývá otázkou EU, coby („pravicové“) nadnárodní společnosti s jejím (levicovým) sociálním programem v Lisabonské smlouvě.
Starback
Neonacismus je mutací levicového extremismu (původní nezkrácená verze)
Reakce Ivana Langera na článek historika Rudolfa Vévody
Je neonacismus jinou formou levicového extremismu či nikoliv? Jsem přesvědčen, že je! Vím, že tento postoj není všeobecně sdílen. A nepřekvapuje mne to. Co mne překvapuje, je povrchní ironizace mého názoru, kterou na těchto stránkách, namísto seriózní polemiky, prezentoval historik Rudolf Vévoda.
Komunismus a nacismus mají příliš mnoho společného, než abychom je mohli stavět do vzájemného protikladu. Podobnosti, které nejsou z kategorie čistě náhodných, vykazují jak základní principy, na kterých oba politické směry stavějí, tak i politická praxe Stalinova Sovětského Svazu, Maovy Číny, Pol Potovy Kambodži nebo Hitlerova Německa.
Námitka o absolutním nepřátelství komunismu a nacionálního socialismu neobstojí. Za prvé proto, že největším deklarovaným nepřítelem nemůže být logicky nikdo jiný než ten, kdo usiluje o tytéž cíle – tedy absolutní, nekontrolovatelnou a věčnou moc. A za druhé stačí připomenout pakt Molotov-Ribbentrop. Tedy dohodu dvou na oko nesmiřitelných totalitních režimů, kterým toto “nepřátelství” nebránilo spojit se při prosazování jejich skutečných světovládných cílů. O blízkosti obou režimů, a to ideologické, včetně levicovosti, svědčí také výroky jejich vrcholných představitelů. Vrchní nacistický propagandista Goebbels tak neváhal o své straně prohlásit, že představuje “německou národní levici”. V odpovědi na Rooseveltovu otázku po totožnosti šéfa NKVD Beriji zase velký Josef Vissarionovič neváhal bezelstně prohlásit: “Myslíte tenhle? To je můj Himmler."
Tím, co však komunismus a nacismus spojuje na prvním místě je přesvědčení, že lze předělat lidskou přirozenost. Víra v to, že lze politickými prostředky vytvořit dokonalého jedince, splývajícího s dokonalou masou a dokonalou společností. Jinými slovy, podle komunistů a nacionálních socialistů je možné vytvořit ideální společnost – v prvním případě ideově a třídně čistou (rozuměj proletářskou), v případě nacismu rasově čistou. Onen pověstný ráj na zemi. V prvním případě podmíněný tím, že nebude existovat žádné soukromé vlastnictví, všechno bude patřit všem, nebude třeba ani státu, neboť nade vším bude bdít vyvolený revoluční předvoj dělnické třídy. Ve druhém pak postavený na vládě vyvolené silné árijské rasy.
Komunisté i nacionální socialisté vytvořili všeobjímající ideologie, které znaly odpovědi na jakékoli otázky politického, ekonomického i ryze lidského typu. Tyto ideologie pak povýšily na státní náboženství, kterým byla podřízena veškerá kultura a vzdělávání. Za důležitou součást své politiky pak oba režimy považovaly export svých ideologií, misi totalitarismů. V případě nacismu se tato “mise” projevovala válkou za dobytí Lebensraumu pro árijskou rasu. Komunisté zase se zbraní v ruce vyvážely své revoluce do všech světových kontinentů a za nezměrného utrpení domácího i cizího obyvatelstva.
Komunistické režimy i nacistický režim byly postaveny na vedoucí úloze masových státostran, které si vytvořily převodové páky, pomocí kterých ovládaly celé společnosti. Všichni lidé pak byli nejen nuceni k bezpodmínečnému podrobení se, ale také k aktivní účasti na stranické práci nebo alespoň na činnosti různých společenských organizací – odborů, tělovýchovných a mládežnických organizací, branných spolků a milicí aj. Nikoli náhodou se příslušníci nacistické NSDAP (mimochodem plný název “Národně socialistická německá dělnická strana” se hodně blíží oficiálním názvům některých komunistických stran před rokem 1989) oslovovali stejně jako komunisté “soudruzi”.
Komunismus a nacionální socialismus dále spojuje rasismus a segregace. Stejně jako nacisté třídili lidi dle jejich rasového původu, komunisté dělili jedince podle třídního původu. Vyvolené oba režimy upřednosťnovaly, nevyvolené tolerovaly, ale zneužívaly, a zavržené pak bez milosti likvidovaly (Židy a Romy stejně jako kulaky a buržousty). Bylo-li navíc třeba i komunisté rádi využili antisemitismus (viz proces proti Slánskému a spol.) a naopak nacisté třídní rétoriky, o čemž svědčí např. dochované řeči Hitlera, Goebbelse a dalších nacistických pohlavárů. Termíny jako “židozednářská plutokracie” nebo “mezinárodní sionistické centrum” byly užívány oběma režimy.
V praxi obou hnutí najdeme bezprecedentní násilí, a to už před převzetím moci např. v podobě ozbrojených milicí. Najdeme tam i koncentrační tábory, ať už se nazývaly Osvětim, Dachau, Terezín nebo Gulag a Jáchymov. A v nich milióny lidí krutě mučených, zbavených jakýchkoli náznaků práv a doslova vyhlazených. Komunismus i nacismus ruku v ruce rozpoutaly nejstrašnější a nejkrutější válku v dějinách lidstva. K dennímu chlebu obou ideologií patřilo systematické vymývání mozků a lámání charakterů celých národů. Typickým rysem obou režimů – revolucí bylo požírání vlastních dětí, tj. soustavné čistky uvnitř státostran a ozbrojených složek, které upevňovaly jejich vnitřní soudržnost. K témuž pak sloužily všemocné státní policie s propracovanými metodami, inspirovanými nezřídka právě činností protichůdných režimů (NKVD, KGB, Gestapo, StB, Securitate aj.)
Společným a hlavním nepřítelem komunismu a nacionálního socialismu byly nepochybně kapitalismus a liberalismus, které představovaly pravý opak jejich kolektivismu. Principy svobody, soukromého majetku a omezeného státu byly hlavním terčem komunistické i nacistické propagandy. Právě ony totiž vytvářely hráz proti jejich nástupu, byť – jak se záhy ukázalo – bohužel nepříliš odolnou. Pro komunisty i nacisty proto nebyl žádný problém znárodňovat, vyvlastňovat, vytvářet několileté státní hospodářské plány s cíli “dohnat a předehnat”, stanovovat ceny produktů, určovat cenu práce, znemožňovat svobodnou volbu zaměstnání a zaměstnanavatele či zneužívat monopol na emisi peněz. Stoupenci komunismu i nacismu popírají svobody jednotlivců, chtějí monopolizovat stát, rozšiřovat jeho moc a prostřednictvím něho pak uskutečňovat své sociálně-inženýrské projekty třídní či rasové povahy. Není těžké nahlédnout, že z hlediska liberálně-konzervativních hodnot jsou jak komunismus tak i národní socialismu dvěma největšími nebezpečími, jejichž podstata je ale totožná – a to veskrze levicová.
Nechci předělávat základy politologie nebo přepisovat historii. Byl bych jen rád, kdyby se mnozí majitelé jediných pravd trochu zamysleli nad skutečnou podstatou komunismu a nacionálního socialismu. Možná by došli k podobným závěrům o společné – a to krajně levicové – podstatě obou totalitarismů, na niž už dříve upozornili např. Friedrich August von Hayek, Ludwig von Mises, Eric Voegelin, Paul Johnson, Rio Preissner či Hannah Arendtová.
V době, kdy si připomínáme konec nejhoršího válečného konfliktu, který obě hnutí společně rozpoutala, a kdy v mnoha evropských zemích sílí komunistické i neonacistické formace, by taková reflexe byla nepochybně na místě. Určitě mnohem více než povrchní soudy podobné těm, kterých se vůči mému postoji v textu “Ivan Langer politologem” dopustil Rudolf Vévoda.
Lidové noviny, 12. května 2005