HISTORIE: Zapomenutí Češi

Česká historiografie je trpí dlouhodobě (posledních 90-150 let, podle toho, jak to bereme) jedním závažným problémem. Nesepisuje a neodhaluje historii, ale neustále posuzuje, kdo má a kdo nemá právo se v Historii českých zemí objevit. V lepším případě posuzují samozvaní intelektuálové, v horším případě lumpenproletariát. Tomuto přístupu padlo za oběť mnoho Čechů, kteří byli hrdiny své doby a na které se úspěšně zapomnělo. Připomeňme si tedy některé z nich.

Největší obětí této čítankové čistky je pravděpodobně maršál hrabě Jan Radecký z Radče. Jeden z největších vojevůdců v Evropě, navíc Čech, který byl živoucím důkazem, že rakouská monarchie nebyla žádným žalářem národů - jak by se jinak mohl Čech dostat do nejvyšší vojenské funkce? Připomeňme, že vedle Radeckého byli dalšími dvěma maršály hrabě Windischgrätz a chorvatský bán Jelačić - který byl obdobným důkazem o nežalářním charakteru monarchie, tentokráte v chorvatském podání. Za největšího českého vojevůdce je tak zcela neprávem vydáván lupič a nájemný lapka Rožmberků Jan Žižka, který přesto byl, na rozdíl od maršála Radeckého, ve své kariéře poražen. Který z nich je tedy lepší? Bohužel se čítanky hemží informacemi o Žižkovi a Radecký upadl v zapomnění.

Druhou největší personální obětí tohoto přístupu je československý president a později politik stojící formálně v čele Protektorátu Čechy a Morava dr. Emil Hácha. Člověk, který byl předním intelektuálem první republiky, básníkem a překladatelem anglické literatury - a který byl zdrhnuvším Benešem natlačen do funkce kapitána potápějící se lodi, ve které se snažil dělat maximum, kolik mohl, aby alespoň nějak pomáhal londýnské čs. exilové vládě a pomáhal odboji. Tento člověk zemřel ukopán k smrti zašitý v pytli po konci druhé světové války za údajnou "kolaboraci s nacisty" a čítanky jej odsoudily k potupnému titulu "vrchní kolaborant". Zatímco Beneš, člověk až do roku 1946 bez legálního mandátu, byl například přímo odpovědný za vydání ruské bílé emigrace (tou dobou čs. občanů) Stalinovi do gulagů, věznění a pronásledování Vlasty Buriana či okradení Tomáše Bati. Ten Beneš, který se zasloužil o stát.

Dalšími oběťmi čítankových čistek jsou celé obrovské skupiny hrdinných Čechů - zejména čeští vojáci v císařských uniformách a sudetští Češi. Za první světové války se odehrávaly v alpských průsmycích velmi tvrdé boje - a byli to Češi, kteří si tam vydobili obdiv nejen u svých nadřízených, ale i u svých protivníků. Historiografie a čítanky nám předkládají obraz, v němž byli všichni čeští hrdinové z první světové války v legiích, ale nebylo tomu tak ani zdaleka. Byl snad každý z těch dlouhých seznamů na pomníčcích v každé české obci v legiích? Kdepak, většinou to byli příslušníci císařské armády, kteří byli ceněni pro svou urputnost v boji a pro to, že dokázali to, co mnozí jiní nikoliv. Přesto jejich hroby ve Slovinsku a Rakousku narozdíl od německých, rakouských, italských či maďarských pustnou a nikdo se o ně nestará...

Sudetští Češi, tedy české rodiny žijící v Sudetech po celá staletí spolu s místními etnickými Němci, byli další významnou obětí čítankových čistek. Oni měli se svými německými sousedy často velmi korektní vztahy, jakož i sudetští Němci s nimi. Mluví se o "odsunu Čechů do vnitrozemí" v roce 1938 - ale již se nespecifikuje, že to byli Češi, kteří byli do Sudet dosazeni státem jako kolonizační síla, sudetští Češi s Němci neměli problém zpravidla ani za války, ba dokonce ani po ní. Nemálo Sudetských Čechů zemřelo, když bránili německé ženy či starce před běsnícími barbary z Rudé armády, nemálo jich zemřelo rukou příslušníků Revolučních gard či mělo problémy za "kolaboraci s nepřáteli státu", za "kolaboraci", k níž došlo po roce 1945. Ano, tito lidé byli ti, které sudetští Němci prosili, aby si vzali jejich majetek se slovy vy jste slušní lidé, vy se o to postaráte. Tito lidé dávali vyháněným Němcům vodu a jídlo na cestu. Komunistická historiografie je z historie úplně vymazala a současná se k nim až na výjimky nechce znát.

Obětí čítankových čistek je víc, tohle jsou jen ty nejkřiklavější případy. Kdy začneme historii posuzovat podle toho, co se doopravdy dělo? Kdy přestaneme soudit, kdo v Historii být smí a kdo nikoliv? Kdy přestaneme s vymazáváním nám nepohodlných osob ze stránek našich čítanek a učebnic dějepisu? Odpovím možná trochu prorocky - až se z nás stane opět plnohodnotně evropský národ.