RUSKO: Průřez ruskou opozicí, aneb kdo je na výběr

Finanční krize hýbe Ruskem a spolu s pádem burz i ruské měny se otřásá v základech důvěra ruských občanů v systém. Dlouho byli běžní Rusové ochotni měnit svou náchylnost k Putinovu režimu, k "řízené demokracii" výměnou za rostoucí životní úroveň, nicméně s turbulencemi v ruské ekonomice tento růst bere za své. V Rusku sílí hlasy opozice - bylo by nanejvýš na místě podívat se, o koho jde.

Západní média jako "ruskou opozici" označují především demokratickou opozici, stranu "Jednotná občanská fronta" šachového velmistra Garriho Kasparova. Kasparov je známý tím, že jeho strana je v Rusku všemožně šikanována a vládnoucí trio Putin-Medveděv-Lavrov dělá vše pro to, aby Kasparovovi nedovolila "přerůst" určitou mez. Přesto ovšem nedůvěra běžných Rusů k demokratickému hnutí není příliš silná, neboť se podařilo Putinovi zakořenit myšlenku, že "demokracie = chaos". A to ne ledajaký chaos - většina dnes žijících Rusů si pamatuje na rozklad ruského státu během 90. let a vlády prezidenta Borise Jelcina - jako jedinou zkušenost s demokracií. A většina Rusů je zajedno, že takovouhle demokracii opravdu nechtějí.

Přesto však není Kasparov jediným a ani nejsilnějším opozičníkem. Dalším významným, tentokráte členskou základnou silnějším hnutím, je Komunistická strana Ruské federace Gennadije Zjuganova, která dostává pravidelně mezi 18-20%. Byla to právě ona, která iniciovala v poslední době v Rusku největší demonstrace, které ovšem jednotky OMON rozprášily kdekoliv se objevily v hojnější účasti - poslední takový případ byl zhruba před měsícem ve Vladivostoku. Přesto není zatím KPRF schopna dát dohromady více příznivců - a její členové, především lidé důchodového či předdůchodového věku, nejsou zrovna ukázkovou revoluční silou, která by byla schopna násilím svrhnout režim.

Kde to ovšem intenzivně bují, je ruská nacistická scéna. Největším a nejsilnějším nacistickým uskupením je Ruské národní sjednocení (Российское Национальное Единство), které je klasickou nacistickou stranou svou strukturou a aktivitami přesně kopírující NSDAP. Má své "úderné jednotky", které jsou polovojensky cvičeny a ozbrojeny pochodují ruskými ulicemi. Jejich ideologií je nacionální socialismus, který se navíc opírá o ruskou pravoslavnou církev a odvolává se na pravoslavné hodnoty. Právě "dědictví", k němuž se hnutí odvolává, je rozlišovacím znakem mezi jednotlivými ruskými nacistickými stranami.

Druhou nejsilnější ruskou nacistickou stranou je Národně-bolševická strana (Национальная Большевисткая Партия). Jejím cílem je především odstranění vlády a režimu premiéra Vladimira Putina, přičemž je pragmatičtější, nežli RNE - je ochotná spolupracovat jak s liberálními, tak s extremistickými stranami. Odkazují se ke Stalinovu nacionálnímu bolševismu, tedy k tomu období Stalinovy vlády během druhé světové války, kdy z ideologického hlediska Stalin zkombinoval bolševismus (internacionální socialismus, do té doby doktrína SSSR uplatňovaná například během ruských expanzí 20. let) s ruským nacionalismem a antisemitismem.

Dále pak existuje v Rusku celá řada menších "tradičně nacistických" (tzn. organizací i cíli shodnými s 3. říší a NSDAP) i neonacistických (typu hnutí Blood and Honour a různých skinheadských organizací) sdružení, tyto však spíše fungují lokálně a zaměřují se na násilnou trestnou činnost proti různým menšinám, zejména z oblasti Kavkazu, nejčastěji proti Čečencům či Gruzíncům.

Podíváme-li se na to, kdo všechno tvoří alternativu Putinově "řízené demokracii", člověk se jen těžko brání přesvědčení, že o moc lepší to po jakékoliv změně režimu v Rusku být nemůže, proto by mělo být bytostným zájmem Západu jednak držet si Rusko od těla, oslabovat současný ruský režim, aby se nemohl navenek projevovat agresivně, ale ponechat mu jeho činnost dovnitř a nedovolit jeho kolaps. Šance, že by po případném svržení systému Vladimira Putina byl nastolen demokratický režim je mizivá; naopak v době velké finanční krize jako je tato je možné, že radikalizovaný dav bude ochoten přijmout první snadné řešení na vyřešení všeho formou útoku na "veřejného nepřítele" - a z pohledu na ruskou politickou scénu vidíme, že adeptů není málo. Říká se, že Rusko je za západní Evropou opožděno myšlenkově zpravidla o takových sedmdesát let - nebylo by tudíž od věci si připomenout, co se v některých evropských zemích před sedmdesáti lety dělo.