STŘEPINY 20. STOLETÍ: Dollfußovo Rakousko

Historie 20. století je jako vybuchlý granát, jehož střepiny se nepříjemně zabodly do našich citlivých míst. Nový seriál serveru Nekorektně.com bude takové střepiny odhalovat a dávat do zajímavých souvislostí.

Záběry na Hitlerovo úspěšné tažení Rakouskem po tzv. anschlußu v roce 1938 jsou veřejnosti zpravidla dosti známé. Bývají často považovány za důkaz, že velkoněmecká teorie, jakož i nacismus, měly v meziválečném Rakousku své pevné kořeny. Co se však u našich jižních sousedů před tím, než došlo k anexi Rakouska do Říše, dělo?

Rakouská republika, která vznikla jako zbytek po rozpadlém Rakousku-Uhersku přibližně v týchž hranicích, jak je známe dnes, měla jeden velmi zásadní problém - jak ospravedlnit svou existenci. Čím je Rakousko tak výlučné, že nebylo jen dalším německým státem? Etnicky po odtržení území nově patřícím Československu, Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Království SHS (Kraljevstvo Srba, Hrvata i Slovenaca) či Itálii zůstalo takřka čistě německy mluvící (nepočítme-li slovinskou menšinu v Korutanech). Po prohrané první světové válce se vyprofilovaly v Rakousku tři významné politické tábory, které více či méně spolu přinášely i vizi Rakouska a jeho budoucí identity.

První z táborů se odvolával na tradici Rakouska-Uherska, na tradici monarchie, aristokracie a katolických konzervativních hodnot. Představovala jej Křesťansko-sociální strana (Christlichsozialen Partei, CSP), později na čele s Engelbertem Dollfußem. Křesťansko-sociální strana byla demokratickým konzervativním politickým uskupením založeným už v roce 1893, tedy v době Rakouska-Uherska a byla předchůdcem dnešní rakouské Lidové strany (ÖVP). Vztah CSP k rakouské identitě představoval Rakušany jako německy mluvící, avšak na Německu autonomní národ, který se odkazuje na kulturní tradice Rakouska-Uherska a vymezuje se vůči "německému prušáctví". V meziválečním Rakousku v tomto táboru rovněž působilo radikální polovojenské hnutí Heimwehr, které se snažilo vojenskou organizací dostát týchž cílů jako CSP - pouze s větším důrazem na rakouskou národnost a menším důrazem na katolické dědictví. Heimwehr s CSP později spolupracoval a v době občanské války v Rakousku v roce 1934 stál na straně CSP v bojích proti levici - nacistům na jedné straně a ke komunistické ideologii tíhnoucím socialistům na straně druhé.

Druhým důležitým táborem byli rakouští socialisté, prezentovaní Rakouskou stranou sociálně-demokratickou (Sozialdemokratische Arbeiterpartei Österreichs, SDAPÖ), kteří byli vojensky zaštiťováni organizací jménem Republikanischer Schutzbund, která na socialistické levici působila podobně, jako Heimwehr na konzervativní pravici. SDAPÖ viděla Rakousko jako jednotku v rámci mezinárodního dělnického hnutí; byla zastáncem dělnického internacionalismu, který se vymezoval vůči nedělnickým třídám bez ohledu na státní hranice.

Třetím táborem byli rakouští nacionální socialisté, neboli nacisté, představovaní Německou národně-socialistickou dělnickou stranou (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP). Tato strana viděla Rakousko jako administrativní jednotku v rámci Německa, odvolávala se na velkoněmeckou teorii, tvrdící, že všichni německy mluvící lidé jsou Němci. DNSAP požadovala začlenění Rakouska do Německé říše, neuznávala rakouskou národní identitu.

Klíčovými body v historii meziválečného Rakouska jsou: zvolení Engelberta Dollfuße do čela rakouské vlády v roce 1932, zákaz všech stran mimo CSP v roce 1933, občanská válka, nová ústava a založení Stavovského státu (Ständestaat) v roce 1934, zavraždění Engelberta Dollfuße v témže roce a anschluß v roce 1938.

V roce 1932 byly v Rakousku první volby od vypuknutí velké hospodářské krize, které vyhrála CSP. Ta začala s pravicovými liberálními reformami (osobně se na nich podílel velký liberální myslitel Ludwig von Mises), které se rozhodně nelíbily jak socialistům, tak nacistům - a vládě se protlačovaly jen velmi tvrdě. S vítězstvím Adolfa Hitlera v Německu v roce 1933 velmi vzrostla síla (i ozbrojená síla) DNSAP v Rakousku - a o nic pozadu nezůstávali ani už nyní otevřeně Moskvou podporovaní socialisté. Dollfuß se tak rozhodl zakázat obě strany s tím, že v Parlamentu zůstala pouze CSP. Spolu se zákazem obou parlamentních stran došlo i k zákazu jejich polovojenských organizací - socialistického Schutzbundu i nacistických SA, SS a dalších organizací. V únoru roku 1934 vypukla občanská válka - na jedné straně nekoordinované útoky socialistů a nacistů proti konzervativní vládě, na straně druhé jednotky Heimwehru, které se snažily udržet pořádek a zpacifikovat nacisty i socialisty. Válka trvala jen tři dny, začala provokací, při které nacisté převlečení za policisty provedli razii u socialistů, načež oni i socialisté vyhlásili válku vládě. Dollfußovi se oba tábory povedlo zpacifikovat - nicméně nacisté pokračovali v boji formou teroristických útoků; výbuchy v tramvajích, vlacích, na železničních tratích. Do toho všeho Adolf Hitler v Německu hřímal neustále cosi o neschopnosti rakouské vlády zajistit bezpečnost rakouských Němců (přičemž historické prameny dokazují, že teroristické útoky v Rakousku organizoval sám Hitler). 25. června 1934 se rakouští nacisté (konkrétně šlo o SS Regiment 89) pokusili o puč, při němž zaútočili na budovu vlády, zastřelili Dollfuße, který mezitím bránil jiné členy kabinetu - které se mu podařilo zachránit. Jednotkám Heimwehru se však podařilo nacisty zneškodnit - bohužel až po úspěšném zavraždění kancléře. Novým kancléřem nově vyhlášeného Stavovského státu se stal Kurt von Schuschnigg, který stál v čele Rakouska až do anschlußu v roce 1938.

Tyto události vnášejí světlo do otázky, zda bylo Rakousko první Hitlerovou obětí, nebo prvním kolaborantem - rakouští nacisté tvořili většinu ve Štýrsku a Korutanech, v Horních a Dolních Rakousích byla bašta katolické CSP, Vídeň drželi socialisté. V Rakousku vládl až do roku 1938 konzervativní autoritativní katolický režim, často nesprávně označovaný za fašistický (s fašismem měl společný prvek prakticky jen jeden, a sice monopol jedné strany), který se pokoušel navázat spolupráci s evropskými demokraciemi (Francií, Británií, ČSR), nicméně který nakonec kvůli neochotě demokratů k takovému spojenectví našel útočiště u Mussoliniho. Mussolini však Rakousko hodil přes palubu kvůli nedostatečné fašizaci země a dal od něj oficiálně ruce pryč - fakticky však dal přednost spolupráci s Hitlerem proti spolupráci s Rakouskem. Ano, z tohoto pohledu bylo Rakousko první Hitlerovou obětí. Na druhou stranu je třeba podotknout, že mezi běžnými Rakušany až třetina obyvatelstva sympatizovala s nacisty a anschluß uvítala - posouzení je tak stále velmi, velmi těžké.