nekorektně.com

ODS na svém internetovém kanálu na serveru youtube.com publikovala video, v němž dává do souvislosti Mnichov, komunistický puč, okupaci v roce 1968 a události posledního týdne. Mnozí, překvapivě včetně Ondřeje Neffa , jsou pobouřeni, tvrdí cosi o svatokrádežnictví a zlehčování historických tragédií. Je tomu ale opravdu tak? Jestli ODS myslí toto video vážně (jako že nejspíš ano, protože zapadá do logického kontextu jejich politiky), stala se pod Topolánkovým vedením z ODS strana jednoznačně západního charakteru. Můžeme se dohadovat o tom, jaké je orientace, v tomto smyslu pojmy levice/pravice tak trochu postrádají smysl. Mirek Topolánek, který straně vtiskl charakter obránce západní tradice a západního myšlení v ČR, tak učinil z ODS stranu, která západně opravdu uvažuje - pokud nepovažujeme za jeho straníky lidi jako jsou Tlustý, Bém či Jančík, kteří jsou poslední dobou jednou nohou venku a uvnitř zůstávají jen proto, aby mohli dělat Topolánkovi Klausova trojského koně. Nutno říci, že

Historie takových případů zná mnoho. Padne tyranie, okupace či jiná forma nedobrého období a hledají se příčiny - a způsoby, které by měly opakování takové epizody odvrátit. Leč ono se to kolikrát nedaří a nedaří, neboť se ošklivé epizody opakují znovu. Čím to? Ti, kteří se do podobných analýz pouštějí, totiž často neumějí odolat líbivému svodu: označit za příčinu problémů konkrétního činitele, nikoliv abstraktní princip. Coby západní společnost si v současné době (soudě podle přístupů k totalitním hnutím a ideologiím) zaděláváme opravdu na nejlepší cestu k nějaké katastrofě. Obecně, až na různá extremistická hnutí, platí přesvědčení, že ani komunismus, ani nacismus zpět nechceme. Snažíme se nacházet způsoby, jak nástupu podobných ideologií zamezit, jenže tyto jsou jako bájná saň - kde usekneme jednu hlavu, narostou dvě další. Proč tomu tak je? Podléháme totiž jednomu zásadnímu omylu, který je sice přirozený, ale protože jsme rodu homo sapiens sapiens , tedy člověk rozumný , měli bycho

Ačkoliv nás deníky straší bombastickými titulky, že Paroubek má vyhráno, a doslova se tetelí nad představou, že bude příštím premiérem (a to včetně těch, které se dřív prezentovaly spíše jako konzervativně liberální, viz například Hospodářské noviny, které popisují jeho totalitářský sjezd, jenž si nezadal s těmi bolševickými, jako zahájení modernizace strany západním směrem), osobně bych si dovolil tipnout, že dnes k tomu s větší pravděpodobností nedojde. Status quo totiž Jiřímu Paroubkovi vyhovuje jako nikdy předtím a věřím, že ve skrytu duše by byl tím posledním, kdo by si teď přál předčasné volby - když sociální demokraté pomalu demolují svá krajská území, vytváří čím dál tím větší chaos v (ne)placení poplatků a klesají jim preference. To jen jeho zbytnělé ego se nemůže vyrovnat se skutečností, že jeho největší politický konkurent vede Evropu poměrně s úspěchem. Proto se rozhodl rozpoutat mediální divadlo, které je z větší části atrakcí pro novináře a z menší pro ty méně inteligentn

Slovensko čekají za čtyři dny prezidentské volby. Volební kampaň je nesmírně zajímavá, a sice jak profil jednotlivých kandidátů, tak poměr hlasů, které jednotliví adepti na prezidentskou funkci mají. Co je na věci z pohledu českých médií ještě zajímavější, je skutečnost, že se v českém mediálním prostoru slovenským prezidentským volbám nevěnuje prakticky vůbec žádná pozornost; proto náš server přichází s analýzou, která českému čtenáři přinese alespoň základní možnost, jak se orientovat v problematice. Jak už to tak v prezidentských volbách v různých zemích bývá, stojí proti sobě dva hlavní rivalové a blíže neurčená skupina „menších“ kandidátů. V případě slovenské verze duelu hlavních kandidátů jde o obhájce současné prezidentské funkce Ivana Gašparoviče a horkou kandidátku Dzurindovy SDKÚ-DS, KDH a SMK-MKP (Strana Maďarskej Koalície – Magyar Koalíció Pártja) Ivetu Radičovou. Vedle těchto dvou kandidátů je na výběr ještě František Mikloško ze strany „Konzervatívni demokrati Slovenska“,

Vládní koalice v současné době probírá možnou změnu volebního zákona, která by měla zamezit pokud možno opakování takových patů, jakých jsme byli svědky v roce 2006. Ozývají se výkřiky pocházející od malých stran, jakož i od jejich sympatizantů, že je nový volební systém zničí a proto je špatný. Je tomu ale opravdu tak? Samotný návrh nového volebního zákona počítá s tzv. řeckým modelem, tedy s takovým, v němž vítězná strana dostává bonus, aby mohla snadněji sestavit vládní koalici. V prvním skrutiniu (přepočítávání hlasů na mandáty) se mandáty rozděluji podle nově vytvořených volebních krajů se srovnatelným počtem obyvatel, v druhém skrutiniu se rozdělují neobsazené mandáty – které připadnou jako bonus vítězi. Samozřejmostí (a zároveň důsledkem posledních voleb) je současně změna počtu mandátů na lichý počet – což je ovšem už spíše jen kosmetická změna. Navzdory dojmu, který se snaží tzv. malé strany vyvolat, tedy že se zde zavádí většinový systém, je třeba říci, že nemají pravdu – a z

15. března 1939 si připomínáme letos smutné sedmdesátileté výročí počátku nacistické okupace českých zemí. Přesto bych rád v tomto článku, podobně jako v článku, který jsem psal loni o výročí Srpna 1968, zkusil spíše tlumit emoce typu "tisíc let jsme trpěli" a nakolik je to možné, podíval se na situaci reálnýma očima. Když mocnosti Dohody pod vyhlášeným právem na sebeurčení bořily Rakousko-Uhersko, měly dost pravděpodobně pocit zadostiučinění a zejména Francouzi si opět připadali jako velcí páni, kteří opět po téměř století určovali, kudy v Evropě povedou jaké hranice. Málokomu došlo, v čem spočívá historická úloha habsburské monarchie, a leckdo podcenil důsledky dvojího metru vůči národům "vítězným" a "poraženým". Výsledkem konferencí ve Versailles, Trianonu a Saint-Germain-en-Laye bylo, že na základě minulých rozhodnutích, při nichž zúčastněné strany nebyly upozorněny na riziko "trestu", byly některé národy přesunuty do druhé kategorie - a nejv

Anglosaské právo, postavené na precedentech, si už dlouhodobě uvědomuje jejich sílu. Ne nadarmo se říká, že zabít myšlenku je nemožné - a čím víc si na myšlenku zvykáme, tím normálnější nám přijde. To, co nás jednou zhrozilo nás posté otupí - ruku na srdce, kdo z vás čtenářů opravdu cítí šok z každého sebevražedného atentátu v Iráku či jinde? Šok, který jste cítili, když se to stalo poprvé? Člověku je otupění k hrůzám vrozené a je to zčásti dobře - jinak by brzy nejspíše zkolaboval. Jenže ono otupění je zároveň nebezpečné, protože z ojedinělého excesu dělá pravidlo, jehož se špatně zbavuje. Protože jsem pevně přesvědčen, že je bezpodmínečně nutné si připomínat nejen dobrou, ale i špatnou minulost, aby se ta špatná neopakovala, dovolím si dnes takové menší zamyšlení na toto téma. Na českém internetu existuje jeden velmi zajímavý web, zanikleobce.cz . Monitoruje nejrůznější data o obcích zaniklých z různých důvodů v České republice po roce 1945, ať už šlo o vyhánění obyvatel z důvodu jej

Druhá světová válka byla válkou ještě světovější a globalizovanější, nežli ta první. Zatímco první světová válka byla konfliktem evropských velmocí se svými spojenci mimo Evropu a v rámci kolonií, druhá světová válka byla konfliktem ideologickým, který byl doslova globální. Své místo v něm sehrávaly i národy Blízkého východu, a sice nejen takoví Peršané, kteří stáli na straně západních spojenců, ale i Arabové, kteří často sympatizovali právě s nacistickou Osou. Kořeny arabské příchylnosti k nacismu je třeba hledat ve způsobu, jakým Adolf Hitler vedl svou rétoriku. Předně je třeba uvědomit si to, co je zjevné například z jeho nesčetných projevů k lidu v Německu, a sice že to nebyla pouze struna antisemitismu, na kterou hrál. Antisemitismus byl důsledkem rétoriky zneužívající pudů mnohem hlouběji zakořeněných a mnohem horších - závisti, touze po tzv. "beztřídní společnosti" a "odstraňování boháčů". Velká část intelektuálních elit v současné společnosti nemá dostatek o