SLOVENSKO: Prezidentská obamománia po slovensky

Slovensko čekají za čtyři dny prezidentské volby. Volební kampaň je nesmírně zajímavá, a sice jak profil jednotlivých kandidátů, tak poměr hlasů, které jednotliví adepti na prezidentskou funkci mají. Co je na věci z pohledu českých médií ještě zajímavější, je skutečnost, že se v českém mediálním prostoru slovenským prezidentským volbám nevěnuje prakticky vůbec žádná pozornost; proto náš server přichází s analýzou, která českému čtenáři přinese alespoň základní možnost, jak se orientovat v problematice.

Jak už to tak v prezidentských volbách v různých zemích bývá, stojí proti sobě dva hlavní rivalové a blíže neurčená skupina „menších“ kandidátů. V případě slovenské verze duelu hlavních kandidátů jde o obhájce současné prezidentské funkce Ivana Gašparoviče a horkou kandidátku Dzurindovy SDKÚ-DS, KDH a SMK-MKP (Strana Maďarskej Koalície – Magyar Koalíció Pártja) Ivetu Radičovou. Vedle těchto dvou kandidátů je na výběr ještě František Mikloško ze strany „Konzervatívni demokrati Slovenska“, což je odštěpená frakce katolické KDH, neoliberálka Zuzana Martináková ze Slobodného fóra, svými názory blízká Declanu Ganleymu, Milan Melník, nezávislý kandidát z akademického prostředí, ovšem nominovaný Mečiarovou ĽS-HZDS, levicová kandidátka Dagmara Bollová a komunista Milan Sidor. Podle posledních průzkumů veřejného mínění nemají tito ostatní kandidáti reálnou šanci být na prezidenta zvoleni, takže hlavní boj je opravdu mezi Ivanem Gašparovičem a Ivetou Radičovou.

Coby externího pozorovatele mě na Radičové zaujalo několik zajímavých bodů – v průběhu její kampaně došlo ke změně v charakteru jejího elektorátu, kdy se od ní na začátku, coby od kandidátky Dzurindovy SDKÚ-DS, očekával typický liberalismus ve smyslu snižování daní, nesouhlasy s politikou premiéra Roberta Fica, zkrátka jasný pravicový program, který umí artikulovat své zájmy tak, jako to dokázal Mikuláš Dzurinda. Bohužel místo toho, po uplynutí nějaké doby její volební kampaně, začaly na Facebooku vznikat iniciativy typu „nevolím Radičovú“ právě z liberálních pozic – kde tedy k té změně došlo? Radičová se totiž ve své kampani spolehla na opakování americké „obamománie“ a místo toho, aby jasně definovala své zájmy a postoje, nezmohla se na nic víc, než na opakování frází typu „Yes, We Can“ (v jejím podání „Dokážeme to!“) a stejně tak začala po obamovsku slibovat všechno všem. Místo toho, aby se opřela do Fica (nebo ho na druhou stranu třeba i podporovala), nedokázala k vládě vyjádřit žádné přesnější stanovisko. Ano, v televizních duelech proti Ivanu Gašparovičovi mu odporovala a na svých stránkách poukazuje na Gašparovičovy velmi trapné přehmaty. To ale podle mého soudu na prezidentskou funkci v zemi s přímou volbou nestačí. Vznikla tak situace, kdy Radičové elektorát je jen velmi obtížně definovatelný, protože nikdo vlastně s určitostí nemůže říct, jaké názory vlastně zastává. Ve své kampani totiž kombinuje argumenty neoliberální s argumenty sociálními, ochranu všech, prosazování zájmů všech. Svými argumenty mi tak připomíná ideologii, která se v americké terminologii označuje jako „liberal“. Tedy máme rádi všechny, všichni se milujeme, všichni společně budujme lepší svět, odzbrojme, vždyť zbraní je na světě dost – ovšem praktický skutek utekl. Ideologové tohoto typu, reprezentovaní v České republice například Stranou zelených, vědí velmi přesně, jaké vysoké cíle je třeba ve společnosti zavést, ovšem nemají zpravidla ani ponětí o tom, jak to udělat, tedy konkrétně komu co říct, jaký zákon vydat, jak nastavit daně, co zadat jednotlivým resortům aby udělaly. Těmto lidem zkrátka stačí mít utopický cíl – a je až hrůzostrašné, kolik voličů na to slyší.

O Ivanu Gašparovičovi nemá smysl dlouze mluvit, jeho první období bylo všechno, jen ne dobré – člověk, který si plete geografické názvy, jména význačných světových osobností (například Benedikta XVI. označil za Dominika XVI.) a vystupuje tímto způsobem oficiálně, se do prezidentské funkce opravdu nehodí. O Gašparovičově minulosti a podivných vazbách na HZDS a SNS radši ani nemluvě. Slovenské prezidentské volby mají poněkud hořkou příchuť; menu je sice dobré (kandidáti Mikloško i Martináková opravdu nějaké konkrétní hodnoty nabízejí a dávají tak všanc to, že je v případě jejich zvolení bude někdo opravdu kontrolovat, zda je dodržují), ale průzkumy poukazují na to, že se hlavní klání odehraje mezi špatným a ještě horším populismem.