SPOLEČNOST: Udržitelnost trvale udržitelného rozvoje

Trvale udržitelný rozvoj je jedním z pojmů, kterými často rádi šermují různí environmentalističtí aktivisté. Způsob, jakým tak činí, jej ovšem znechucuje velké části lidí - kteří se nezamýšlejí nad tím, co pojem znamená, nýbrž si ho rovnou ztotožňují s akcemi poloanarchistických revolucionářských fanatiků. Přitom kdo ze čtenářů kdy viděl například rakouský, norský či švýcarský venkov, trvale udržitelný rozvoj v praxi viděl.

Společnost po nějaké době svého vývoje přichází na to, že stojí za to si připlatit (v tomto smyslu daňově) za to, že jejich okolí nebude pouze splňovat hygienické normy, ale že se někdo bude starat o to, aby ono okolí bylo krásné, a to se zárukou, že to tak vydrží i do budoucna. Nenechme se mýlit - úhlednost a krása rakouského venkova nespočívá pouze v píli tamních obyvatel na svých vlastních pozemcích, nýbrž zároveň i v nemalých investicích obcí či spolkových zemí, které se financují z daní obyvatel. Pro důkaz o platnosti tohoto jevu se nemusí jezdit daleko - stačí do Erdély, horské oblasti v severozápadním Rumunsku obývané Maďary, kteří stejně jako Rakušané inklinují k tomu mít své okolí jako ze škatulky - ovšem toto končí všude tam, kde by se o rozvoj měl postarat rumunský stát - a kde se o to nestará. Trvale udržitelný rozvoj totiž neznamená jen normy zamezující lít jedy do půdy či vypouštět velké množství škodlivin - on znamená aktivní snahu o to, jak bude daná lokalita vypadat v budoucnu a především takový přístup nadřazuje princip nutnosti hezkého okolí soukromému zájmu postavit či provozovat cokoliv bez ohledu na ohledy vůči okolí.

V České republice byly myšlenky na trvale udržitelný rozvoj během komunistické éry zlikvidovány, komunistický stát si vůbec nelámal hlavu s aplikováním nějakých přísných kritérií rozhodujících o tom, jak ta či která činnost poškodí životní prostředí, ať už po stránce ekologické, nebo kulturní. Lidé se tak bez starosti o úhlednost svého okolí naučili žít - a stejně jako je jim líto třiceti korun u lékaře, je jim příkro platit cokoliv na nějaké "obecné dobro", bez kterého žili většinu svého života - a taky nějak přežili. V takové situaci přicházejí ekologičtí fanatici a začínají hlásat, že když se nebudou povinně kupovat úsporné zářivky imitující žárovky (které se mimochodem velmi náročně ekologicky likvidují, obsahují totiž rtuť), případně když nebudou všichni financovat každý environmentální projekt jaký existuje, nastane konec světa. Tento přístup nejenže nepomůže v tom, aby si lidé uvědomili, že je třeba žít i kulturněji, nejen jako v Rusku nebo v Číně, které jsou arogancí vůči životnímu prostředí pověstné, ale navíc se po něm většina místních zatvrdí a pod pojmem "trvale udržitelný rozvoj" pak neuvidí malebnost rakouského venkova, nýbrž právě ony fanatiky. Jsem přesvědčen o tom, že by situace vypadala jinak, kdyby iniciativa vyšla nikoliv od mladých a neklidných batikovaných příšer přivazujících se na stromu, ale od střední vrstvy, pokojných občanů, kteří si řeknou "tak ale vážení, v tomhle nepořádku přeci nemůžeme žít, pojďte, něco zaplatíme, ale nebudeme se muset stydět za to, jak to tu vypadá", celá idea by dostala úplně jiný ráz.

Udržet trvale udržitelný rozvoj v chodu není levná záležitost - je to velká investice, kterou není jednoduché si dovolit, pokud nejsou občané toho kterého státu příliš bohatí. Je to ovšem jedna ze vstupenek do elitního klubu "vyšší společnosti" mezi národy. Těmi dalšími jsou zejména existence důvěry ve společnosti a úcty k zákazníkům ve sféře služeb a samozřejmě absolutní hodnota vyjadřující bohatství země (zpravidla vyjádřená údajem GDP/capita). Rozdíl mezi zemí tyto hodnoty uznávající a zemí finančně bohatou, ovšem na úhlednost a udržitelnost rozvoje ve smyslu kulturním i ekologickém kašlající je stejný, jako rozdíl mezi hlavním hrdinou Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále a opravdovou milionářskou elitou, která jej mezi sebe nepřijala, i když ty peníze měl jako oni. Jistě, není jednoduché takového stavu dosáhnout, zejména kvůli rozsáhlé komunistické devastaci - ovšem velmi rád bych se dočkal dne, kdy právě takový rozvoj, ne poplatky u lékaře, budou hlavním tématem parlamentních voleb i u nás. Do té doby budeme národem sice relativně bohatým, ale ostatní nás budou mít za obyčejné zbohatlíky - nikoliv skutečně bohaté.