SPOLEČNOST: Ženské hodnoty se staly univerzálními

Téměř každý zná čínský symbol Jin-Jang a téměř každý slyšel něco o jeho symbolice. Harmonie dvou principů, které se doplňují a zároveň obsahují trochu toho druhého. Ideál, který by měl být ztělesněním funkčnosti světa. Jak daleko máme do tohoto ideálu? S politováním musím konstatovat, že minimálně v západním světě se situace za posledních čtyřicet let zhoršila.

Před masivním rozvojem feministického hnutí byla situace taková, že role byly společností zpravidla dané, a pokud někdo chtěl vystoupit ze své role, musel se přizpůsobit nezvyklému světu opačného pohlaví (zpravidla však muži ženám). Přesto pokud člověk žil tak, jak se od něj očekávalo, měl ve svém "království" možnost žít podle svých hodnot, které mu byly přirozené - nikdo nenutil ženy si mezi sebou dělat hierarchii ani muže pracovat kolektivně "kooperačně". Po druhé světové válce se však situace dramaticky změnila, neboť vzhledem k masivnímu počtu padlých mužů i ženy musely nastoupit do práce a tak vcelku přirozeným procesem se zapojily do dění, které do té doby patřilo výlučně mužům. Tehdejší feministky, prosazující například volební právo ženám, používaly jako svůj hlavní argument rovnost před státem - proti čemuž lze těžko něco namítat, zvláště když pracující ženy platily daně. Nicméně bohužel u toho nezůstalo.

Současné feministky prakticky všech proudů (častým argumentem na jakoukoliv kritiku feminismu bývá, že jich je mnoho druhů a nelze je dávat do jednoho pytle - v tomto případě však ano) po dosažení reálné rovnosti mužů a žen před státem si vzaly jako jeden z cílů doslova "kulturní revoluci". Shledaly totiž, že hodnoty, chování či priority se dělí na mužské a ženské a že ženské jsou kvalitnější, proto by měly být univerzální. Jen tak namátkou - zatímco kooperace je ženská hodnota, soutěživost je mužská hodnota. Podle současného feminismu je soutěživost jednoznačně špatná. Stejně tak se za ženský způsob chování považuje nepřímá komunikace, opatrnost "aby se probůh protistrana necítila špatně" - a tradiční mužské chování, tedy přímá komunikace se označuje za "slony v porcelánu", urážlivou a po všech stránkách nevhodnou. V posledním čísle Reflexu je cover story týkající se pokusu Jiřího X Doležala navštívit některé salony, které se hojně hemží metrosexuály - tedy z pohledu současné módy a feministického pohledu na "moderní muže" ideální vzorek mužské populace. JXD z toho bylo poměrně výrazně na nic, nicméně vysvětlení proč čtenáři dlužen nezůstal. Podle něj mužský princip je falický, trčící, křičící na všechny strany něco ve smyslu "tady jsem, to jsem já, jsem dobrý a já jsem ten, kdo koná, ne na kom se něco dělá" - a to právě metrosexuálům, tedy těm mužům, které feminismus považuje za ideální, chybí.

V současném světě je pro muže velký problém žít podle své přirozenosti, neboť současný úzus jak v moderních firmách, tak v akademickém světě diktuje: Nevyčnívej! Mysli na to, aby se lidé okolo tebe necítili špatně! Přizpůsob se! Nesnaž se být vůdce nebo neposlouchej nějaké "samozvané" autority - spolupracuj s těmi na tvé úrovni! Nevytahuj se! Nemůžeš to na lidi vybalit takhle na rovinu! - a podobně. Důsledek je zřemý - vzhledem k biologické determinovanosti odlišnosti mužského myšlení a chování není možné, aby se muž dokázal chovat podle ženských pravidel stejně dobře, jako žena. Z čehož vyplývá další věc - společnost, v níž funguje univerzalita ženských hodnot, muže vylučuje, vyhazuje z elit - a ti na ně postupně rezignují, stáhnou se a stanou se z nich věčně hrající si kluci (což je typický nářek mnoha dnešních žen nad tím, že muži nejsou, co bývali). Jenže přemýšlel někdo o tom, jak těžké pro muže je neustále válčit s tím, že ho okolí má za příliš panovačného, arogantního či sobeckého jen proto, že se chová jako muž? Primitivnější muži mají v tomhle výhodu - chovají se podle sebe a nepřemýšlejí nad kritikou svého okolí - navíc jejich okolí často jsou podobně smýšlející muži. Ovšem ve společnosti vysokoškolsky vzdělaných lidí, moderních firem či jiných institucí je pro muže jeho přirozenost problém. Odolávat se tomu nějak dá, ale taky člověka občas napadne, jestli není lepší se na to vykašlat, rezignovat na své ambice, dělat si svoje a "držet hubu a krok". Přinejmenším v takovém případě do toho - alespoň zatím - kulturní revoluce zasahovat nebude.