nekorektně.com

Francii studentské bouře roku 1968 poznamenaly velmi hluboce - a určily vývoj země na dalších několik desetiletí. V ulicích Paříže se přesně rozhořel oheň, který může být dobrý sluha, ale zlý pán; v případě Francie oheň-dobrý sluha v podobě nutnosti radikální generační změny se rozhořel ve zlého marxistického pána. Proces sám o sobě špatně nezačal, ovšem brzy se ho chopila politická ideologie, která zemi spíše uškodila, než pomohla. Poslední dny nám ukazují, že stojíme na prahu podobných událostí i my - jen v našem případě by mohly dopadnout lépe. Důvod, pro který si radikální mládež ve Francii zvolila socialismus jako svou platformu je jasný - generace jejich rodičů byla generace Charlese de Gaulla, vyznávající vypjatý francouzský nacionalismus, zbytečná a přepjatá hesla typu vetování vstupu Spojeného království do Evropských společenství jen proto, že se Francii "zachtělo ukázat, kdo je tu pánem" či upjaté odmítání jakýchkoliv společensky-liberálních myšlenek. Bohužel, mlád

Špičky ČSSD bezradně stojí na oranžovém návěsu a čelí doslova kulometné palbě vajec, které nezřídka neminou cíle, davovému skandování hesel "táhněte" a "vypadni", stejně jako záplavě transparentů dokazujících, že naprostá většina této masy lidí nepřišla na pražský Anděl sociální demokracii podpořit. Protože se dlouho očekávaný mítink levičáků (na který ovšem téměř žádní levičáci nepřišli, ale nepředbíhejme) odehrával v těsné blízkosti mého pracoviště, bylo mi jasné, že na tak velkolepé akci nemůžu chybět. Nevěděl jsem přesně, co mám očekávat, nicméně jsem tušil, že v přilehlých zelinářstvích značně vzroste poptávka po jednom konkrétním sortimentu. Sám jsem měl velké pokušení těsně před akcí nějaký ten obchod s potravinami navštívit, posléze jsem si však řekl, že munice bude na místě jistě dost. Pracovní povinnosti mě nicméně poněkud zdržely a v centru dění jsem se octl přibližně ve tři deset. Už z dálky bylo jasné, že nošení dalších vajec na pražský mítink ČSSD by b

Po dlouhé době přišly opět na přetřes záležitosti česko-lichtenštejnských vztahů. Česká republika Lichtenštejnsko neuznává, stejně tak neuznává Lichtenštejnsko Českou republiku. Co brání oběma zemím navázat slušné vztahy? Zločiny člověka, který se podle zákona zasloužil o český stát. Edvarda Beneše. Rodina Lichtenštejnů před druhou světovou válkou měla své samostatné, svrchované a na bankovním tajemství založené striktně neutrální knížectví, které má dosud - uznané od roku 1815 jako samostatný stát. Přesto ovšem žila rodina ve Vídni a zároveň vlastnila rozsáhlé majetky mezi jinými na Moravě - kupříkladu Lednicko-valtický areál, zámky v Adamově, Branné, Břeclavi, Bučovicích, Moravské Třebové, Moravském Krumlově, Litovli, Plumlově, Velkých Losinách, Zábřehu na Moravě, Krnově a mnohé paláce v Olomouci a v Praze. V roce 1938 během anschlussu uprchla před nacisty domů do Lichtenštejnska, které bylo, stejně jako Švýcarsko, po dobu celé druhé světové války neutrální. Po druhé světové válce s

Nedávno mi při sezení s přáteli řekl jeden z nich, že po letošních eurovolbách bude potřeba přepsat všechny učebnice politologie, protože současná předvolební kampaň používá prostředky dosud nejen nepoužité, ale hlavně nevídané, nemyslitelné a nepředstavitelné. Shodou okolností jsem už v té době měl v hlavě téma na tento článek, nicméně tato myšlenka mi posloužila coby úvod k němu - díky, Petře. Nesleduji předvolební spoty. Jeden mi nicméně neunikl - a to v médiích hojně propíraný spot Národní strany. Ten nemohl svým zadavatelům posloužit coby předvolební reklama lépe. Nikoliv kvůli svému nápadu. Proč to neříct na rovinu, ten spot je trapný a stupidní. A to nejen provedením. Samozřejmě je třeba přiznat, že jeho tvůrci mají v něčem pravdu. Podobně uvažuje skutečně velká většina lidí v naší zemi, z nichž téměř nikdo se však neodváží podobné myšlenky byť jen vyslovit, protože jen poukázání na ně by bylo rasismem - a bude hůř - jenže v této oblasti zkrátka nelze paušalizovat. Stejně jako

Ptáme-li se po tom, proč je česká politika v současné době tak vyprázdněná, proč je nikoliv válkou idejí, ale válkou osobních zájmů, měli bychom se podívat na demografický profil naší společnosti. Mnohé totiž vypovídá o tom, proč situace byla jaká byla během devadesátých let, proč je teď relativně špatná a proč v budoucnu - nenastane-li závažný zvrat - bude znovu lepší. Kdo stál za pádem komunistického totalitního režimu v roce 1989 je oblíbený námět k hovorům, především proto, že je to otázka, na níž nelze nikdy vyčerpávajícím způsobem odpovědět. Budeme-li se ovšem ptát která generace sametovou revoluci především "způsobila", zjistíme, že tehdejší společnost měla mnohem větší občanský potenciál než má ta dnešní. Vycházejme z toho, že průměrný věk těch, kteří ve státě něco znamenají a o něčem rozhodují, jakož i jiných významných činitelů veřejné společnosti, je okolo čtyřiceti let. Vývojová psychologie nám říká, že nejvýrazněji je okolím člověk formován v pubertě a během dosp

Co mají společného pojmy Zwentendorf, radar a Lisabonská smlouva? Všechny tři popisují oběti mediálního honu a politického přiživování se na strategicky důležitých otázkách, které většina lidí nedokáže pochopit. Ne, nedokáže, jsem si vědom toho, co píšu. Pokud člověku naženete strach z něčeho složitého, co je mimo jeho představivost, velmi jednoduše se s ním manipuluje. To jsou okamžiky, kdy se ze všech možných koutů ozývá „70% lidí je proti, jdete proti lidem…” Na našem serveru jsme toto chování tvrdě kritizovali ve věci americké radarové základny – a neskončí jen u toho. Dopředu čtenáře upozorňuji, že v tomto článku vysvětlím srozumitelně a jasně fungování EU i Lisabonské smlouvy, ovšem krátké to nebude. Sedmdesát procent je začarované číslo. Přibližně stejný počet občanů Rakouska byl proti otevření JE Zwentendorf, přibližně stejný počet Rakušanů se bojí Temelína. Tímto číslem se oháněli odpůrci výstavby radarové stanice v České republice, jakož i odpůrci Lisabonské smlouvy. Přibližn

" A ještě jednu vlastnost měl. Že byl splachovací. Jedněmi dveřmi ho vykážou - hned druhými se vrací! " Znáte tyto verše? Pocházejí ze skladby Snaživec z druhého alba skupiny, která si tehdy říkala Výběr. Autorem textu je současný ministr pro národnostní menšiny a lidská práva Michael Kocáb. Chce se mi zvolat: Jak trefné! Pád vlády v průběhu českého předsednictví Evropské unie jsem rozhodně nevítal. Přesto se mi už nesčetněkrát potvrdila pravdivost hesla, že všechno zlé je k něčemu dobré. Na pádu Topolánkova kabinetu jsem si našel pozitivum jediné: Že se z křesla virtuálního ministerstva, o jehož zbytečnosti netřeba ani vteřinu pochybovat, bude pakovat Michael Kocáb. Muž, který tam byl pár dní a pokaždé, když o jeho každém upšouknutí referovala média, jsem měl příslovečnou chuť hrabat prstíčkem po Džamile Stehlíkové. Velmi dobře si pamatuji tahanice, které doprovázely vznik Fischerova kabinetu, jemuž se v určitých kruzích už teď přezdívá Mostecká uhelná vláda. Všichni zúčastn

Titulek tohoto rozhovoru vyjadřuje slova z refrénu písničky Jaroslava Hutky Böhmen und Mähren. Naše redakce Vám přináší s panem Hutkou rozhovor na téma, které je nadmíru palčivé - českočeské vyrovnání aneb Češi domácí versus Češi zahraniční. Z pohledu Čecha žijícího v zahraničí pozoruji poměrně velký rozdíl mezi tím, jak vnímají historii a dění v České republice emigranti a doma usazení Češi, a to i po téměř dvaceti letech po pádu železné opony, který ukončil izolaci českých zemí. Čím si tento přežívající rozpor vysvětlujete? Já si nemyslím, že je to tak stoprocentně, jsou výjimky na obou stranách, ale většinou to tak je. Výraz, který používáte: "doma usazení Češi", to už jaksi sám vyjadřuje. Exil, ať nucený nebo dobrovolný, nutí člověka se znovu zařadit do souvislosti společenství do kterého se dostal a v sobě překořenit téměř všechno a to otevírá oči a nutí člověka se znovu podívat na sebe i na zemi, ze které pochází. A tato nevyhnutelnost rozbíjí klišé, ve kterých člověk v

Vážení a milí čtenáři! Dnes je tomu přesně dva roky, co náš server začal fungovat - tehdy jako malý, neznámý blog. Z něj jsme se postupem času vypracovali do dnešní podoby, kdy se Vám, čtenářům, snažíme zprostředkovávat zajímavé pohledy na svět, v němž žijeme. Třebaže vedení našeho serveru stojí mnoho tvrdé práce a času, přináší nám radost, když vidíme Váš zájem v diskusích, které jsou u nás zpravidla věcné a slušné. Právě Vám, milí čtenáři, bychom rádi poděkovali za Vaši přízeň i Vaše reakce a rádi bychom Vás ujistili, že budeme i nadále dělat vše, co je v našich silách, aby takových výročí bylo ještě mnoho. Dnes v naší redakci vychází u této příležitosti zvláštní článek, rozhovor s písničkářem, disidentem a signatářem Charty 77 panem Jaroslavem Hutkou o tématu, kterého se snažíme často dotýkat - a sice o české identitě, emigraci, komunistické i ještě starší zátěži. Vaše redakce Nekorektně.com

Nadešel osmý květen, den 64. výročí konce druhé světové války. Už šedesát čtyři let se při této příležitosti kdekdo snaží zjistit, co k tak strašnému masakru vedlo. A jako obvykle - až na pokaždé několik rozumných hlasů - se skončí u pomyslného setkání všech němcožroutů Evropy, kteří se začnou poplácávat po zádech jací jsou dobří a civilizovaní proti těm hrozným Němcům, kteří mají válčení "v genech". Tato teorie je sice velmi populární i mezi čelnými politiky, dokonce i mezi těmi, kteří jinak projevují zdravý rozum (jako baronka M. Thatcher), ale je, vážení přátelé, naprosto mylná. Teorii o tom, že Němci jsou v jádru militaristické bestie, vytvořila francouzská propaganda během první světové války pro pozvednutí bojového ducha vlastní armády. Bohužel se kvůli vítězství Dohody zapomnělo na to, že v míře militantnosti si byly Ústřední mocnosti i Dohoda naprosto rovny, obě uskupení byly připraveny k válce a to, že Rakousko-Uhersko zaútočilo na Srbsko v důsledku atentátu na násle

Čistě náhodou jsem narazil na tuto reportáž , kde mladý student gymnázia Daniel Vodňanský popisuje, kterak se svými přáteli způsobil menší rozruch na prvomájovém mítinku KSČM. Narušování extremistických shromáždění patří sice mezi naše oblíbené činnosti, jak se můžete dočíst například tady , ale tuto sešlost jsme vypustili ze zřetele - nikdo z nás si nechtěl kazit první květnový den bolševickou svoločí. Přesto mě však při následném čtení napadalo mnoho otázek, které většinou souvisely s postojem mladé generace k relativně nedávným letům komunistické nesvobody. Zaslal jsem tedy Danieli Vodňanskému několik otázek. Zde jsou odpovědi člověka narozeného půl roku po "Sametové revoluci". S jakým cílem jste se Vy a Vaši přátelé vydali na komunistický mítink? Dosáhli jste toho cíle? Cílem naší akce zprvu vůbec nebylo zviditelnit se jedním roztažením transparentu. Tak jako již u loňské akce Sklizeň, která se vzhledem k pouhým několika účastníkům bez této záležitosti obešla, šlo i tento

Neutralita je často skloňované slovo. V zemích, kde je zavedená, se jí křečovitě drží, v zemích, kde zavedená není, po ní jisté kruhy touží. Přesto okolo ní panuje mnoho mýtů a pověr. Zkusme se na ni podívat trochu detailně. Neutralita je, jak známo, postoj státu vyjadřující nezúčastnění ve sporech. Zní to sice nesmírně pacifisticky (a pacifisté tímto pojmem často a rádi šermují), ale nemá to s pacifismem příliš mnoho společného. Neutrální postoj totiž sice lze vyhlásit unilaterálně a pak se podle toho chovat, ovšem vždy je tu riziko, že ne každý neutralitu takové země uzná. Ošemetnost neutrality byla velmi pěkně vidět během druhé světové války, kdy se neutrální země rozdělily na užitečné a neužitečné. Přesně tento cynický pohled rozhodl o okupaci Belgie, Nizozemí či Norska a neokupaci Švýcarska či Švédska. Hitler se nerozpakoval okupovat Belgii či Nizozemí, protože je potřeboval jako odpalovací rampy pro rakety V-2 na Anglii - a ty země mu nemohly dát nic, co by potřeboval víc než to,