EVROPA: Lichtenštejnská Pandořina skříňka
Po dlouhé době přišly opět na přetřes záležitosti česko-lichtenštejnských vztahů. Česká republika Lichtenštejnsko neuznává, stejně tak neuznává Lichtenštejnsko Českou republiku. Co brání oběma zemím navázat slušné vztahy? Zločiny člověka, který se podle zákona zasloužil o český stát. Edvarda Beneše.
Rodina Lichtenštejnů před druhou světovou válkou měla své samostatné, svrchované a na bankovním tajemství založené striktně neutrální knížectví, které má dosud - uznané od roku 1815 jako samostatný stát. Přesto ovšem žila rodina ve Vídni a zároveň vlastnila rozsáhlé majetky mezi jinými na Moravě - kupříkladu Lednicko-valtický areál, zámky v Adamově, Branné, Břeclavi, Bučovicích, Moravské Třebové, Moravském Krumlově, Litovli, Plumlově, Velkých Losinách, Zábřehu na Moravě, Krnově a mnohé paláce v Olomouci a v Praze. V roce 1938 během anschlussu uprchla před nacisty domů do Lichtenštejnska, které bylo, stejně jako Švýcarsko, po dobu celé druhé světové války neutrální. Po druhé světové válce se Lichtenštejnové opět ujali svého majetku ve Vídni, ovšem totéž jim nebylo dovoleno v Benešově Československu. Rodina Lichtenštejnů neměla československé státní občanství - což samozřejmě do roku 1938 za první republiky nijak nebránilo tomu, aby spravovala svůj majetek v Lednici. Přesto Edvard Beneš na základě dekretu č. 5/1945 Sb. jménem "Dekret presidenta republiky ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů" znemožnil Lichtenštejnům kontrolu nad svým majetkem - a tento byl převeden do majetku státu, tedy jednoduše řečeno, byl ukraden. Na základě prostého faktu, že Lichtenštejnové neměli československé občanství a mluvili německy jim bylo ukradeno dvě stě let staré dědictví rodu - aniž by kolaborovali s nacisty či osnovali cokoliv proti Československé republice.
Jak byla tato krádež provedena? Aby se Beneš vyhnul argumentu Lichtenštejnů, tedy že jsou svrchovaní a nelze na ně vztahovat jakékoliv "němectví", přestal uznávat svrchovanost a nezávislost Lichtenštejnska a prohlásil za realitu, že Lichtenštejnsko se uznává jako součást Německa a tudíž by Lichtenštejnové měli pykat coby Němci. V reakci na to Lichtenštejnsko recipročně přestalo uznávat Československo a jeho území uznalo jako součást Rakouska. Po rozdělení Československa v roce 1993 Lichtenštejnsko uznalo Slovensko, Českou republiku ovšem nikoliv (proto čeští občané například pracovní víza pro lichtenštejnské knížectví musejí vyřizovat ve Vídni) - a Česká republika dosud Lichtenštejnsko neuznává kvůli výše uvedeným majetkům.
Uznání Lichtenštejnska by totiž automaticky znamenalo uznání vlastnictví těchto majetků Lichtenštejnskou rodinou a přiznání se ke krádeži. Proč to stát nejspíš neudělá? Protože by musel přiznat i další krádeže - například krádež obuvnického průmyslu ve Zlíně patřící firmě Baťa ze dne 27. října 1945 - a přejmenování na Svit. Firmu Svit sice po revoluci firma Baťa převzala, ovšem koupí, nikoliv restitucí - stát tak, pokud otevře případ Lichtenštejnů, bude muset přiznat i svou vinu v krádeži majetku rodiny Baťů. Stejně tak by musel přiznat, že okradl a musí vrátit majetek rodině Harrachů či Kinských, kterým stejným způsobem šlape po vlastnickém právu.
Je smutné, že Česká republika roku 2009 je státem, který se zuby nehty drží majetků, které ukradla i proti vlastnímu dobovému právu, o standardním právu, jaké se uznává v demokratických zemích ani nemluvě. Najde se někdy v budoucnu politická vůle k odčinění těchto zločinů? Budou příští generace ochotny přiznat, že drží nepoctivě nabytý majetek? Případ Lichtenštejnů je lakmusovým papírkem síly českého lumpenproletariátu. Jak se zabarví?
Rodina Lichtenštejnů před druhou světovou válkou měla své samostatné, svrchované a na bankovním tajemství založené striktně neutrální knížectví, které má dosud - uznané od roku 1815 jako samostatný stát. Přesto ovšem žila rodina ve Vídni a zároveň vlastnila rozsáhlé majetky mezi jinými na Moravě - kupříkladu Lednicko-valtický areál, zámky v Adamově, Branné, Břeclavi, Bučovicích, Moravské Třebové, Moravském Krumlově, Litovli, Plumlově, Velkých Losinách, Zábřehu na Moravě, Krnově a mnohé paláce v Olomouci a v Praze. V roce 1938 během anschlussu uprchla před nacisty domů do Lichtenštejnska, které bylo, stejně jako Švýcarsko, po dobu celé druhé světové války neutrální. Po druhé světové válce se Lichtenštejnové opět ujali svého majetku ve Vídni, ovšem totéž jim nebylo dovoleno v Benešově Československu. Rodina Lichtenštejnů neměla československé státní občanství - což samozřejmě do roku 1938 za první republiky nijak nebránilo tomu, aby spravovala svůj majetek v Lednici. Přesto Edvard Beneš na základě dekretu č. 5/1945 Sb. jménem "Dekret presidenta republiky ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů" znemožnil Lichtenštejnům kontrolu nad svým majetkem - a tento byl převeden do majetku státu, tedy jednoduše řečeno, byl ukraden. Na základě prostého faktu, že Lichtenštejnové neměli československé občanství a mluvili německy jim bylo ukradeno dvě stě let staré dědictví rodu - aniž by kolaborovali s nacisty či osnovali cokoliv proti Československé republice.
Jak byla tato krádež provedena? Aby se Beneš vyhnul argumentu Lichtenštejnů, tedy že jsou svrchovaní a nelze na ně vztahovat jakékoliv "němectví", přestal uznávat svrchovanost a nezávislost Lichtenštejnska a prohlásil za realitu, že Lichtenštejnsko se uznává jako součást Německa a tudíž by Lichtenštejnové měli pykat coby Němci. V reakci na to Lichtenštejnsko recipročně přestalo uznávat Československo a jeho území uznalo jako součást Rakouska. Po rozdělení Československa v roce 1993 Lichtenštejnsko uznalo Slovensko, Českou republiku ovšem nikoliv (proto čeští občané například pracovní víza pro lichtenštejnské knížectví musejí vyřizovat ve Vídni) - a Česká republika dosud Lichtenštejnsko neuznává kvůli výše uvedeným majetkům.
Uznání Lichtenštejnska by totiž automaticky znamenalo uznání vlastnictví těchto majetků Lichtenštejnskou rodinou a přiznání se ke krádeži. Proč to stát nejspíš neudělá? Protože by musel přiznat i další krádeže - například krádež obuvnického průmyslu ve Zlíně patřící firmě Baťa ze dne 27. října 1945 - a přejmenování na Svit. Firmu Svit sice po revoluci firma Baťa převzala, ovšem koupí, nikoliv restitucí - stát tak, pokud otevře případ Lichtenštejnů, bude muset přiznat i svou vinu v krádeži majetku rodiny Baťů. Stejně tak by musel přiznat, že okradl a musí vrátit majetek rodině Harrachů či Kinských, kterým stejným způsobem šlape po vlastnickém právu.
Je smutné, že Česká republika roku 2009 je státem, který se zuby nehty drží majetků, které ukradla i proti vlastnímu dobovému právu, o standardním právu, jaké se uznává v demokratických zemích ani nemluvě. Najde se někdy v budoucnu politická vůle k odčinění těchto zločinů? Budou příští generace ochotny přiznat, že drží nepoctivě nabytý majetek? Případ Lichtenštejnů je lakmusovým papírkem síly českého lumpenproletariátu. Jak se zabarví?
Komentáře
Nenechať sa okrádať štátom pomocou daní má byť niečo zlé?