SPOLEČNOST: Generační paralýza

Ptáme-li se po tom, proč je česká politika v současné době tak vyprázdněná, proč je nikoliv válkou idejí, ale válkou osobních zájmů, měli bychom se podívat na demografický profil naší společnosti. Mnohé totiž vypovídá o tom, proč situace byla jaká byla během devadesátých let, proč je teď relativně špatná a proč v budoucnu - nenastane-li závažný zvrat - bude znovu lepší.

Kdo stál za pádem komunistického totalitního režimu v roce 1989 je oblíbený námět k hovorům, především proto, že je to otázka, na níž nelze nikdy vyčerpávajícím způsobem odpovědět. Budeme-li se ovšem ptát která generace sametovou revoluci především "způsobila", zjistíme, že tehdejší společnost měla mnohem větší občanský potenciál než má ta dnešní. Vycházejme z toho, že průměrný věk těch, kteří ve státě něco znamenají a o něčem rozhodují, jakož i jiných významných činitelů veřejné společnosti, je okolo čtyřiceti let. Vývojová psychologie nám říká, že nejvýrazněji je okolím člověk formován v pubertě a během dospívání, tedy mezi svým třináctým až dvacátým rokem. Zkusme se podívat na to, které generace byly v klíčových momentech u moci a v čem vyrůstaly.

Rok 1968: věkovým průměrem čtyřicátníci, kteří se podíleli tak či onak na procesu zvaném Pražské jaro, se narodili okolo roku 1928. Jejich dospívání tak formovala nacistická okupace, válka a mnozí byli poznamenáni komunistickou interpretací Mnichova (Západ zradil, obraťme se na Východ), nicméně byli to lidé, kteří vyrůstali s ideály, idejemi, s nimiž se sic nemůžu velmi často ztotožnit, ale na samotné věci to tolik nemění. Tito lidé byli zvyklí pro ty ideály bojovat - ať už byly jakékoliv. Komunisté bojovali za ideály marxismu-leninismu a komunismu, nekomunisté za jiné ideály. Pražské jaro, proces sice nesmírně naivní, navíc opět s hlavní myšlenkou, kterou nemám rád, a sice socialismem s lidskou tváří, jitřil ideové ukotvení společnosti.

Rok 1989: věkovým průměrem čtyřicátníci, kteří se podíleli na sametové revoluci, se narodili okolo roku 1949. Tito lidé dospívali a hledali své ideály v době postupného uvolňování šedesátých let, kulturního boomu a ideálů Pražského jara - které bylo utnuto. Sametová revoluce tak pro ně znamenala především návrat do mládí, v němž podporovali něco, o čem si mysleli, že měla být demokratizace - a pokračování přetnutého snu. Tito lidé stáli za překotnou a silnou vůlí stát se Západem nebo oním nešťastným "mostem mezi Východem a Západem" a byli to oni, kdo nasměroval zemi na členství v NATO a EU. Opět šlo o generaci, která měla ideály. Jaké, je už podřadná otázka, důležité je, že vůbec nějaké.

Rok 2009: dnešní čtyřicátníci, tedy vládci a tvůrci současné české společnosti, byli narozeni okolo roku 1969. Dospívali během let hluboké normalizace, která nejenže ideálům nepřála, ale přímo aktivně je likvidovala. Byla postavená na principu, že kdokoliv má jakýkoliv ideál (paradoxně i takoví komunisté jako Ransdorf byli v podezření) je potenciálně rozvracející živel. Normalizace více než léta šedesátá a dokonce i než léta padesátá trvala na vytvoření uniformní šedi, nevybočování z řady a to žádným způsobem. Normalizaci symbolizuje vstupování do zločinecké KSČ kvůli prospěchu, kariéře - na ideály přeci nikdo nevěří. Hesla jako "kdo nekrade, okrádá rodinu" a "co je doma, to se počítá" nabyly svého vrcholu. Lidé nevěřili v dobré úmysly ostatních (nikdo přeci nemůže dělat něco "jen tak", vždy za tím musí být zájem o osobní obohacení) - a tato generace nám teď vládne. Nejen svým členstvím v zákonodárném sboru, ale především jde o lidi, kteří i v soukromém sektoru jsou momentálně na vyšších pozicích.

Současná česká politika je ideově vyprázdněná, protože v ní zrovna třímá žezlo generace, která vyrostla na popření všech ideí a ideálů. To, nač čekáme, je generace narozená v osmdesátých letech, na ideálech demokracie, sametové revoluce a evropanství počátku 90. let - a ta se dostane "k moci" někdy okolo roku 2020. Pokud Česká republika do té doby přežije tak, aby mezitím nezbankrotovala, své občany nezotročila v nějakém novém režimu nebo nevyhnala (či nedonutila k "dobrovolné" emigraci), bude vyhráno. Společnost bude opět plná ideí, těch, s nimiž souhlasím, i s nimiž nesouhlasím. Ale půjde o ideje a ideály, ne o to, jak platit hypotéku z poslaneckého platu.