SPOLEČNOST: Češi a xenofobie

Čím víc se toulám po světě a čím víc poznávám lidi různých národností, tím víc přicházím na jeden vcelku neoddiskutovatelný fakt: mluvíme-li o xenofobii, je to něco, co je lidem vlastní jako jejich vlastní boty, a to kdekoliv. Jediné, co se liší, je způsob - a cíl, na nějž je xenofobie v dané zemi většinou zacílena. Když pak někdo sestavuje žebříčky xenofobnosti obyvatelstva, vlastně tak pouze sleduje výskyt netolerance vůči předem stanoveným kritériím, ignorujíce ty další. Češi bývají leckdy označovaní jako rasisté - s čímž poměrně dost nesouhlasím, neboť označit Čechy za rasisty je spíše neznalost xenofobního procesu české duše, než jakákoliv výpovědní hodnota.

Jakkoliv je xenofobie pro člověka přirozená, je to vlastnost negativní, tedy pokud vezmeme v úvahu to, že chceme svět postavený na obchodu a volném trhu. Xenofobie brání lidem jednat racionálně, vede je k jednání typu "toho Ukrajince nezaměstnám, protože všichni vědí, že Ukrajinci chlastají a kradou", což může velmi snadno způsobit, že firma odmítne dobrého pracovníka, kdy v konečném důsledku jsou poškození oba - pracovník proto, že nedostane práci a firma proto, že přijde o potenciální konkurenční výhodu v podobě dobrého zaměstnance. Jistě, tržní princip říká, a velice správně, že taková firma si zaslouží konkurenční nevýhodu a krach, jenže problém nastává v situaci, kdy je xenofobie sdílena většinou společnosti a náš hypotetický Ukrajinec jednoduše ze své fyzické podstaty nemůže oběhat všechny firmy v zemi, aby našel tu, jejíž majitel xenofobní nebude. Výsledkem pak trpí celá ekonomika, protože preferuje prvky, jejichž "hodnota" spočívá například v národnosti a nikoliv v ekonomické výkonnosti. Čili - je potřeba s xenofobií něco dělat, pokud nám jde o to, abychom byli jako země úspěšní. Pokud dáváme místo ekonomického úspěchu přednost národní "čistotě", stačí říct a rozhodnout se - jenže lidé by často chtěli mít obojí a pokud možno hned, což jednoduše nejde.

Abychom mohli s českou xenofobií něco dělat, musíme si uvědomit, odkud vítr vane. Češi jsou často kritizovaní různými mezinárodními organizacemi typu Human Rights Watch, že u nich kvete rasismus jedna radost - a jako příklad se uvádějí negativní emoce vůči Romům či Afričanům. Tyto organizace se však dopouštějí logického klamu - dělají si statistiky tak, aby jim vyhovovaly do jejich myšlenkového rámce. V průzkumech typu "koho byste nechtěli za souseda" totiž mnohem výrazně lépe dopadají američtí černoši než Afričané - američtí černoši jsou dokonce často viděni jako "cool", zejména u mladé generace. U téže mladé generace, která se pohoršuje nad možností, že jejich soused bude například ze Senegalu. Stejně tak nemají Češi problémy s asimilovanými a do "běžné společnosti" integrovanými Romy - to, co jim vadí, jsou cikáni. Ačkoliv se různé lidskoprávní organizace snaží navodit dojem, že Rom a cikán jedno jest, není to pravda. Rom je označení pro etnikum, resp. národnost podle německého modelu, zatímco cikán je označení sociální, označení způsobu života. Cikán může být bílý úplně stejně, jako Rom vůbec nemusí být cikán. Úplně stejně jako cikáni vadí Čechům různé "alternativní" subkultury jako anarchisté či squatteři, a troufnu si říct, že úplně ze stejného důvodu.

Češi totiž, bez ohledu na to, jak moc si to připouštějí, milují pořádek malého městečka co nemá víc než pět tisíc obyvatel a rádi to aplikují na celou společnost. V rámci tohoto pořádku, tedy u kohokoliv, kdo splňuje tento požadavek, jsou ochotni vcelku upřímně tolerovat naprosto kohokoliv, ovšem běda jak přijde někdo, kdo se mu vymyká. Neztotožňuji se s názorem politicky korektních strážců multikultury, kteří tvrdí, že tento pořádek je špatný, rasistický a kdo ví, co ještě. Sám takovou představu mám rád a proto se mi například rakouské městečko o pěti tisících obyvatelích, které je doslova prototypem takového stavu, líbí neskonale víc, než "alternativní" a "živé" město, v němž je "ten nenudný nepořádek", jako například Porto nebo Glasgow. Vzhledem k tomuto prvku jsou Češi ochotní tolerovat všechny "prohřešky", které pobuřují lidi v jiných zemích - proto nahý Topolánek, ať se bulvár snaží jak se snaží, expremiéra v očích české veřejnosti nediskredituje, proto je většina apatická k homosexuálům či feministkám (kteří kolikrát v Čechách doslova rozrážejí otevřené dveře). Čechovi je v zásadě jedno, jakou barvu kůže kdo má, pokud se bude chovat slušně - Kde to slušně znamená chovat se tiše, nenápadně a moc se neprojevovat. A to není rasismus, protože Češi nápadné a projevující se chování nesnášejí ani u vlastních lidí, na první pohled nerozeznatelných, a dávají jim to také náležitě sežrat.

Co tedy s xenofobií v Čechách dělat? Jak jsem již psal, je potřeba si uvědomit především několik věcí. Jednak to, že v Čechách xenofobie je, stejně jako kdekoliv jinde. Dále to, že to není žádný zločin, je to normální lidský pud, který je akorát nekompatibilní s naším ekonomickým modelem a budoucností, kterou si kreslíme, tzn. bohatou a mezinárodně uznávanou. Tím, že budeme odmítat slušné a pracovité jen proto, že odněkud jsou a budeme preferovat domácí lemply se akorát znovu izolujeme, což sice nemálo lidí v kotlince chce, ale minimálně já osobně si nemyslím, že je to správné. S xenofobií bychom tedy bojovat měli - a bezbranní rozhodně nejsme. Zde bychom si měli uvědomit v čem je naše největší bohatství, které nám leckdo může jen závidět - v našem humoru. Čím víc bude vtipů na téma různých stereotypů a klišé (které se političtí korektčníci snaží kritizovat a vymýtit), tím lépe, protože tím méně vážně se bude opravdová xenofobie brát. Tím, že budeme hledat na druhých věci, kvůli kterým se jim chceme smát, je budeme poznávat a tím víc přijdeme na to, že to jsou lidé jako my. Jednotlivci, ne "národy". Ovšem chce to zároveň i stejné poznání u ostatních u nás, že tím, že si z nich děláme legraci, je neurážíme - a zároveň najít v sobě odvahu nechat ty druhé dělat si legraci z nás.

Čím víc se na sebe v téhle kotlince budeme smát, tím lépe a přirozeněji se s xenofobií vyrovnáme - nezlikvidujeme ji, protože xenofobie je, stejně jako zločin, věčná. Pokud ji ovšem usměrníme do slušných kolejí, v nichž nebude škodit a stane se z ní zábavný prvek debaty mezi námi a našimi sousedy odjinud, budeme žít v pohodě. Bez zákazů, příkazů a revolucí.