Z ČESKÉ KOTLINKY: Antidiskriminační zákon? Příliš mnoho humbuku pro nic

Poslanecká sněmovna schválila tzv. antidiskriminační zákon a novináři, publicisté, blogeři i chlapi v hospodách se mohou přetrhnout, aby jej kritizovali za presumpci viny. Ani mně se presumpce viny nelíbí, nicméně evidentně na rozdíl od zástupů jiných jsem si příslušný zákon našel, otevřel a přečetl – a ať jsem ho četl, jak jsem ho četl, nikde jsem v něm nic o presumpci viny, tedy přenesení důkazního břemene na obviněného, nenašel.

Přiznám se, že jsem si ten zákon otevřel už coby zaujatý, nikoliv nestranný pozorovatel – chtěl jsem si ho soukromě rozcupovat a stejně jako mnozí jiní se pohoršit nad tím, jaký paksvil to byl zase vymyšlen. Leč jaké bylo mé překvapení! Celý zákon se skládá z několika částí – vymezení toho, co to diskriminace je, uvedení případů, kdy je diskriminace nepřípustná, kdy je naopak přípustná a ke komu se obrátit, pokud má někdo pocit, že je diskriminován (podle zákona k ombudsmanovi). Není v něm nic o policii, důkazním břemenu ani konkrétních trestech kromě toho, že soud může za diskriminaci udělit peněžní pokutu. Kde se tedy ta fáma o presumpci viny vzala?

Pátral jsem tedy dál. Zjistil jsem, že se fáma, jak už to tak bývá, zkombinovala z několika problémů – presumpce viny je totiž obsažen v již dávno schváleném (a tuším, že i na našem serveru právem kritizovaném) zákoně proti sexuálnímu obtěžování, kde jde o přenesení důkazního břemene v trestněprávním, nikoliv občanskoprávním sporu – což je pro naše právní dědictví nepřípustné. Nicméně je třeba být fér, a třebaže má antidiskriminační zákon název podobně znějící, neměli bychom si vymýšlet a říkat, že v něm je obsaženo něco, co tam ve skutečnosti vůbec není – a být navíc ani nemůže, protože antidiskriminační zákon řeší občanskoprávní, nikoliv trestněprávní spory a tam se důkazní břemeno dělí mezi žalobce a žalovaného odedávna. Další taková fáma se týká toho, že antidiskriminační zákon v této podobě byl přikázán Evropskou unií. To by víceméně platilo, pokud by o tomto Evropská komise vydala směrnici. Jenže ona to nebyla směrnice, ale závazné doporučení, což v praxi znamená, že stačilo doložit, že cíle, které toto doporučení stanoví, jsou již v českém právu implementovány. Což byly – cokoliv, v čem je antidiskriminační zákon pro český právní řád nový, je tedy iniciativa nad rámec evropských požadavků.

Nicméně jakkoliv jsem chtěl být fér vůči tvůrcům tohoto zákona, budu fér i vůči jeho kritikům. Ten antidiskriminační zákon v podobě, v níž je, se mi nelíbí. Pokud by se týkal vztahů státu a občanů, byl bych jedním z prvních, kdo by jej nadšeně prosazovali, protože od toho si stát platíme, aby fungoval efektivně a slušně, a to nebude, pokud nebude dodržovat nařízení, která jsou v antidiskriminačním zákoně obsažena. Nicméně on se týká vztahů soukromých osob a tady už s tím problém mám – pokud se majitel některé firmy chová diskriminačně, poškozuje tím vlastní firmu, protože dává přednost škatulce místo kvality, což ho za podobnou iracionální hloupost samo trestá tím, že diskriminovaného kandidáta může snadno zaměstnat konkurence, která na tom vydělá – na úkor diskriminující firmy. Nicméně mezi svobodu majitele patří i svoboda si nabít ústa, dělat špatná rozhodnutí a v jejich důsledku krachovat; stát tady není od toho, aby držel nad kýmkoliv ochrannou ruku před jeho vlastními rozhodnutími, a situace, kdy stát mluví soukromému podnikateli byť i do špatného rozhodnutí, se mi opravdu vcelku zásadně nelíbí. Pokud chce stát zamezit diskriminaci, která je ve společnosti bezesporu jevem negativním, měl by to provádět osvětou, ne represí. Především v období recese budou majitelé firem hledat způsob, jak ušetřit – a čím ušetřit lépe než tím, že se zbaví špatných, neproduktivních zaměstnanců a tím, že naberou zaměstnance opravdu schopné bez ohledu na škatulky? Vždyť o byznys a zisk jde ve firmě až na prvním místě, proč tedy tolik firem iracionálně odmítá dobré kandidáty jen kvůli nějaké škatulce? V době zvýšené konkurence, jako je ta dnešní, jim to škodí – ovšem na to musejí přijít sami. Jedním ze způsobů je to, že si budou muset do dna „vyžrat“ zodpovědnost za špatná rozhodnutí. A mimochodem – jak se k té zodpovědnosti dostanou, když cokoliv udělají špatně, za ně stát ošetří? A jen tak na okraj – není právě těmito způsoby zapříčiněna současná globální recese?

Jediné, co mne v tomto případě ovšem opravdu hluboce udivuje, je stav české žurnalistiky, kdy takzvaní hlídací psi demokracie místo hlídání a detekování opravdových hrozeb spíš štěkají jako choleričtí knírači na domnělé hrozby, aniž by si zákon, který kritizují, vůbec přečetli. Svým způsobem tato kauza důležitý dopad má – vrhá totiž na stav českých novinářů a publicistů velmi nelichotivé světlo.