NORSKO: Mýty a legendy kolem lovu velryb

Lov velryb, neboli hvalfangst je jednou z nejkontroverznějších činností v Norsku, ovšem kontroverze (sdílená především ne-Nory) je způsobená především neznalostí místních poměrů. Takřka kdykoliv připomenu někomu ekologicky uvědomělému, že mám něco společného s Norskem, tento na mě vytáhne cosi o "hnusných zabijácích velryb" a takřka není možné logicky vysvětlit, oč vlastně jde.

Hvalkjøtt, neboli velrybí maso, je tradiční norské jídlo už po stovky, ne-li tisíce let. Je k dostání prakticky v každém supermarketu, jakož i na slavném Fisketorget v Bergenu. Na území Evropské unie je jeho prodej zakázán, především proto, že většina Evropanů zná velryby pouze z filmu Zachraňte Willyho a na cokoliv co se týká racionality v rozhodování o této problematice, tak si s ní nezadá ani racionalita Rakušanů ve věci jaderné energie. Jistě, jsou státy, jejichž velrybářský průmysl drancuje moře bez ohledu na cokoliv a loví velryby, které rozhodně nenarušují ekosystém (typicky Japonsko nebo Chile), ale protože se laická veřejnost ve věci lovu velryb příliš nevyzná, nedělá rozdíly mezi Japonskem a Chile na jedné straně a Norskem či Islandem na straně druhé. A rozdíl je to značný.

V Norsku se loví velryby následujících druhů: vågehval, knølhval, hvithval, narhval, kvitnos, kvitskjeving a nise, tedy česky plejtvák malý, keporkak, běluha severní, narval, plískavice bělonosá, plískavice běloboká a sviňucha obecná. Všechny tyto druhy kytovců se živí výhradně rybami (resp. některé rybami a korýši) a nespadají mezi ně kytovci živící se planktonem. Jeden ze zásadních argumentů pro lov kytovců v okolí Norska a Islandu je rybolov. Realita je taková, že norské a islandské ryby jako laks, ørret nebo torsk jsou považovány ne za spotřební zboží, ale za luxusní zboží. Jejich kvalita, daná výjimečnou čistotou Norského a Barentsova moře, z nich činí lahůdku, za níž jsou lidé ochotni platit až šestinásobnou cenu proti rybám téhož druhu z jiných oblastí. Logicky vzato je pak lov velryb důsledkem toho, že se Norsko jednoduše snaží obohatit své zásoby kvalitního rybolovu.

Lososi a tresky, nejcennější exportní ryby v Norsku, jsou ryby dravé, živí se menšími rybami. Po celém pobřeží existuje sice nespočet farem, kde se lososi a tresky chovají, ale maso z nich není považované za tak kvalitní a chutné, jako maso z ryb z volného moře. Proto rybářské firmy přišly na způsob, jak populaci těchto luxusních ryb zvětšovat - v sádkách pěstují malé krmné ryby, které házejí do otevřeného moře, kde slouží jako potrava rybám, o něž je zájem. Bohužel lososi a tresky nejsou jedinými živočišnými druhy, které se těmito rybičkami živí - nepohrdnou jimi právě ani výše zmíněné druhy kytovců. Proto jejich počet narůstá nad přirozené množství a rybářské firmy se tak dostávají do pozice, kdy v podstatě nekrmí ryby na výlov, ale velryby, které podle některých lovit nesmějí. Pokud by byl uvalen zákaz na lov velryb, rybáři by tak vlastně pouze lili do moře peníze bez jakékoliv návratnosti. Otázkou ovšem je, jaké by pak byly jejich výnosy, protože zmínění kytovci nemají problém se živit i oněmi drahými treskami a lososy.

Kudy z toho ven? Norsko má celkem rozumnou velrybářskou politiku, která neničí ekosystém (kvóta se stanovuje jako 1% z celkového počtu kusů, který se průběžně monitoruje) a přitom zásobuje trh masem a pomáhá rybářskému průmyslu. V důsledku této politiky je v Norském a Barentsově moři zachován počet velryb v přirozeném stavu a v konečném důsledku příroda jako celek netrpí. Přesto však kde kdo - zejména evropští suchozemci, kteří velrybu viděli maximálně na obrázku - Norsko kritizuje za "barbarství" v podobě lovu velryb. Vzhledem k tomu mají aktivisté velmi jednoduchou práci - a je smutné vidět své spoluobčany jedním dechem kritizující Rakušany za iracionální přístup k jaderné energii kritizovat Norsko podobným způsobem za hvalfangst.