OMYLY 20. STOLETÍ: Organizace spojených národů

Nový seriál serveru Nekorektně.com Omyly 20. století přinese čtenářům pohled na hodnoty, instituce a plány, na nichž dvacáté století stavělo, ale které se ukázaly jako přinejlepším neschopné, často však destruktivní slepé uličky lidského vývoje. Nejde však o soupis "omylných" událostí z let 1901-2000, jako spíš o ideje, třeba zrozené před rokem 1901 nebo ještě místy funkční po roce 2000, které však 20. století přímo formovaly. První díl seriálu se zabývá jedním z největších, Organizací spojených národů.

Pro myšlenky OSN, stejně jako třeba pro komunismus, platí to, že mnozí o tom říkají, že "myšlenka je fajn, jen realizace pokulhává". K obojímu dodávám - ani ta myšlenka nestojí za nic, špatná realizace je pouze důsledkem od základů špatné myšlenky. Chceme-li zjistit, proč OSN nefunguje, nemůžeme se dívat pouze do roku 1945, kdy vznikla, ale na vznik jejího předchůdce, Společnosti národů (League of Nations). Po druhé světové válce se mezinárodní veřejnost domnívala, že za všechny problémy s válkou související, jakož i za další problémy v mezinárodním měřítku, může skutečnost, že Společnost národů neměla dostatek pravomocí. Jak nám ukazuje OSN, která má pravomocí nepoměrně více, v tom to není. Co je problematické, je universalistický charakter OSN, tedy samotná myšlenka, že lze nalézt jeden rámec pro všechny, jednu definici pro všechny, že lze stanovit jednotnou definici národa a tu prosazovat, a tak dále a tak podobně.

Důvody, proč OSN nefunguje a nemá cenu ji reformovat, ale tak nanejvýše zrušit, jsou především tři: za prvé charakter OSN je vpravdě podobný jiným omylům 20. století tím, že bezmezně věří v sílu odhlasovaného. Po dekolonizaci v 50. a 60. letech vzniklo na světě mnoho států postrádající jakoukoliv legitimitu, ale které mají zároveň ve Valném shromáždění stejnou váhu, jako třeba Spojené státy americké. Myslet si, že si jsou USA a Burkina Faso rovny je naprosto naivní představa a praxe OSN přitom funguje v tomto ohledu tak, že "odhlasujeme-li si, že problém neexistuje, pak neexistuje".

Druhý důvod pro zrušení OSN - a nehledání za ni náhrady - je ten, že pokud bychom nechali svět své přirozenosti, různé země si vyvinou různé instituce. Cílem OSN bylo prosazovat národní myšlenku, tedy etnického sebeurčení na základě jazyka, kultury, atp., přičemž za národ se globálně začalo považovat to, co vzniklo mezi evropskými romantiky v 19. století. Že mají Afričané absolutně jinou představu národa samozřejmě nikoho v OSN nezajímá, a tak radši OSN bude trvat na tom, aby všechny země šly v zásadě stejným vývojem. Zároveň ovšem - a v tom je OSN nesmírně schizofrenní - je instituce nastavená tak, aby ignorovala vývoj států a jejich hranic jako živelný mechanismus a drží se zuby nehty kolektivně schválené mapy světa. Nikomu v OSN samozřejmě nepřekáží realita, jako že Somálsko už v praxi neexistuje, ale jde v praxi o státy hned čtyři. Nejsou uznány OSN, mají smůlu, nikdo se s nimi nebaví. Neříkám, že je Puntland nebo Somaliland zrovna vzorem dobrých států, to rozhodně ne, ale legitimitu mají nesrovnatelně větší, než jeden neexistující somálský stát. Stejnou chybu dělá OSN v Rwandě, Súdánu a dalších místech, kde je etnický konflikt - místo uznání faktu, že neexistují žádní Rwanďané, ale pouze Hutuové a Tutsiové, se modré přilby snaží vyřešit konflikt tím, že budou udržovat při životě politickou mrtvolu zvanou Rwanda, čímž opět zadělávají na další konflikt, místo toho, aby nechaly domorodce, aby si postavili společnosti podle svého a aby pouze hlídaly, že se mezi sebou nezačnou vraždit.

Třetí zásadní omyl OSN vychází z reality doby, kdy OSN vznikla. Tedy absolutní ignorování demografické a kulturní reality ve prospěch ideologie a výsledku druhé světové války. Podíváme-li se na mapu Evropy podle OSN, jsme beznadějně ve východní Evropě a v ruské sféře vlivu, protože si to Stalin v roce 1945 tak nadiktoval. Změnit to samozřejmě nelze, protože by změnu muselo schválit Rusko, které to nikdy neudělá, neboť na stavu, který OSN uznává, nechce nic měnit, naopak ho chce posilovat. Že se Čechů, Poláků, Slováků a Maďarů nikdo neptá, to už nikoho nezajímá. O tom, že OSN ignoruje existenci Evropské unie, ASEAN, Mercosur a dalších podobných organizací už ani nemá smysl hovořit - jde jen o další potvrzení toho, že je OSN v dnešní době pouze hodně drahým anachronismem.

Jako nesporná výhoda OSN se mnohým jeví to, že jde o klub, který zajišťuje jednotnost mezinárodního uznávání států. Nejsem si zdaleka jist tím, že jde v tomto případě o výhodu, vžiji-li se do situace společnosti, která chce fungovat pospolu a suverénně, ovšem je jí v tom bráněno. Podle "pravidel" aby byla taková společnost uznána za stát, musí být uznána OSN, kterou ovšem není zpravidla uznána nikdy, protože ten, na kom se daná společnost chce osamostatnit, už v hlasovacím orgánu sedí a má tam své přátele, kteří třeba mají rovněž podobné problémy a tak vlastně nehlasují například o Kosovu, ale o Katalánsku, jde-li o Španělsko, nebo o Korsice, jde-li o Francii. Tvrdím, že takový přístup není fér. Toto má samozřejmě své opodstatnění v minulosti - a sice v konceptu "trvalosti", "věčnosti" a "neměnnosti" hranic, což je (opět spolu s komunismem) jedna z nejhorších utopií na světě. Samozřejmě, že nic takového neexistuje a každá hranice se jednou změní - příkladem budiž české země ve dvacátém století, které hranice svých státních útvarů změnily šestkrát - a to navzdory úzu o jejich neměnnosti. Toto romantické pojetí "věčnosti" a "trvalosti" pak vytváří zbytečné konflikty - jde totiž o ideu, za níž jsou mnozí schopni umírat, přesto však je to idea doslova směšná, neboť není více než 150 let stará a lidé se dříve bez ní v klidu obešli. Válčilo se o léno, o náboženství (v čemž měl zase prsty universalismus - lidé věřili, že existence jednoho vylučuje druhé), ale nikdy ne o "národní svébytnost". Feudální vztah aristokracie a poddaných byl velmi jasný - poddanému bylo jedno, jakou mluví panovník řečí, hlavně když ho ochrání a bude konat své vrchnostenské povinnosti a panovníku bylo jedno, jakou řečí mluví jeho poddaní, hlavně když budou odvádět své povinnosti (robota, později daně). OSN tak stojí na principu, který není nijak přirozený; je lidským výmyslem 19. století, který se začal uplatňovat po první světové válce - a tváří se přitom tak, že jde o věc danou a věčnou.

Důkazů o nefunkčnosti je mnohem více a jsou často diskutované, ale většina z nich nechává v plénu ilusi, že onu instituci lze reformovat. Vezmeme-li však v úvahu její hliněné - a dávno zborcené - základy, stačí říct jediné. Každý další den existence OSN je pouze dalším zbytečným dnem její existence.