RUSKO: Moskevsko-teheránské tanečky

Už během masových protestů v Teheránu proti ustanovení Mahmúda Ahmadínežáda prezidentem bylo z kremelských komentářů celkem jasně patrné, že se Moskva staví spíše na podporu staronového prezidenta. Čas však ukázal, že je jejich spojenectví hlubší.

Moskva už dlouhodobě podporuje Írán ve věci mírového využití jaderné energie - což není nic proti ničemu, naopak, tuto iniciativu jsem shledával celkem smysluplnou, poněvadž v jejím světle se dalo odhadnout, nakolik jsou snahy Íránu o využívání jaderné energie coby mírového nástroje myšleny v samotném Teheránu vážně. Tím spíš bylo spojenectví v této věci logické, protože Írán do svého jaderného zařízení v Búšehru instaluje reaktory ruského typu VVER. Poslední vývoj událostí však poukazuje na to, že ono spojenectví není tak nevinné, jak by se mohlo zdát.

Poté, co z izraelských tajných služeb přišla zpráva, že na palubě ruské civilní lodi byly rakety středního doletu mířící do Íránu, jejichž transport se Mossad snažil překazit, však jde do tuhého. Spojenectví Moskvy s teheránským režimem je totiž velmi zlá zpráva.

Jaké má Rusko důvody pro takové oběti íránskému vládnoucímu režimu? Při bližším pohledu zjistíme, že Írán jako spojenec je pro Rusko klíčový. Dokáže totiž ohrozit energetickou bezpečnost Evropy, pohlídat Rusku dění na Kavkaze, jakož i ohrozit nejdůležitějšího spojence USA na Blízkém Východě - Stát Izrael, s vytouženým přístupem k teplému moři jako třešničkou na dortu.

Energetická bezpečnost Evropy je postavena především na diverzifikaci zdrojů zemního plynu, jehož dodávky Rusko zneužívá jako nástroj pro vydírání zemí, které se nedávno vymanily z jeho impéria. Jediná rozumná možnost pro tyto země je plynovod Nabucco, který má přivést do Evropy plyn mimo ruskou kontrolu. Jako zdroje přicházejí v úvahu Ázerbajdžán (tranzit přes Gruzii a Turecko) a Írán (tranzit přes Turecko). První jmenovaný zdroj je dosti nestabilní, protože Ázerbajdžán i Gruzie jsou v hledáčku Moskvy jako sféra vlivu zvaná "blízké zahraničí" a jejich obrana proti vojenským útokům ze strany Ruska je velmi obtížná. Jako bezpečný zdroj tedy zůstává Írán, jehož možnost jako zdroje plynu pro Evropu stojí a padá s otázkou, zda režim v Íránu nastolený v roce 1979 padne nebo ne. Pokud Írán zůstane pod kontrolou radikálních kleriků, ale bude na to sám, bude to pro Evropu sice problém, ale ne přímé ohrožení, protože izolovaný Írán má velký problém si vytvořit opravdu dobrý arzenál zbraní hromadného ničení. Írán zásobovaný touto technologií z Ruska je pro Evropu, a především pro Izrael, hotová noční můra.

Důkazy o tajném rusko-íránském spojenectví však s sebou nesou další nepříjemnou otázku - jak to je s ruským odporem proti antiraketové obraně USA v Evropě? Dosud jsme se domnívali, že Rusku jde pouze o uchování a pojištění si vlivu ve střední Evropě, nicméně v případě existence rusko-íránské aliance do hry vstupují i další strategické zájmy. Není logické v takovém případě, že Rusko bude protestovat proti výstavbě ochrany před íránskými raketami právě proto, že s Teheránem spolupracuje?

Viditelně prohraný pokus o revoluci v Íránu tak znamená v tomto světle jedno - promrhali jsme možnost snadno si Írán postavit na svou stranu a dovolili jsme zapuštění základů potenciální zdi, která odřezává Evropu po zemi od zemí ve východní Asii. Doufat, že v takovém případě přežije tímto blokem nedotknutá Gruzie nebo Ázerbajdžán, které jako jediné stojí této blokádě geograficky v cestě, je totiž více než iluzorní.