SPOLEČNOST: Ideologie a tolerance
Na světě existuje mnoho ideologií, náboženství, resp. souhrnně světonázorů, které mají toleranci jako jednu ze svých zásadních hodnot. Přesto většina lidí, s nimiž jsem se setkal, nebo o nichž jsem četl, kteří svým jednáním byli opravdu tolerantní, se žádným takovým světonázorem nezaštiťovala; respektive přinejmenším ne pokud šlo o to, proč tolerují jiné.
Tolerovat jiné je jednak umění a jednak určitým způsobem "nastavení mysli". Tolerance totiž neznamená pouze to, že nebudu zastánce jiných názorů bít, zavírat nebo popravovat, ale to, že pokud tito osobně někomu neubližují, nebudu jim jejich názory ani vyvracet, resp. budu je mít v úctě jako své vlastní. Problém je, že například všichni hlasatelé tzv. politické korektnosti do jednoho které jsem kdy poznal byli tak "tolerantní", že zapomněli na toleranci k těm, kteří nesdílejí jejich pohled na svět. V tu chvíli byla rázem veškerá tolerance za sedmero horami a oni se proměnili v bojovníky s plamennými meči za Lepší svět, co by své oponenty nejradši naházeli do lví jámy.
Tolerance znamená především odhodit universalismus a nejen se smířit s tím, že všichni lidé nebudou nikdy sdílet mé hodnoty, ale především tento stav považovat za normální. S universalismem souvisí ještě jeden fenomén, který je třeba odhodit, a sice kolektivismus. Nenechme se plést - tento má tužší kořínek, než by se mohlo na první pohled zdát. V jedné internetové diskusi pod některým z mých článků o Sudetech jsem se dočetl (parafrázuji): "To by vám nevadilo jezdit do Reichenbergu, Aussig nebo Egeru za hranice?" - odpověď zní - nevadilo. A proč? Ne proto, že bych z toho měl nějaký osobní profit, nebo poťouchlou radost z toho, že Češi "přišli o území", ale proto, že moje představa toho, co je "moje" končí na hranici mého pozemku. Ano, byl bych velmi nerad, kdyby mi někdo proti mé vůli zabral můj pozemek nebo zavedl pravidla, která se mi nelíbí na mém pozemku. Ale v případě, kdyby (čistě hypoteticky) v dnešním Reichenbergu mluvil takřka každý německy a byla by tam standardní demokracie jako je jinde v BRD, jak se mě tohle dotýká, když v dotyčném městě nic nevlastním?
Kolektivismus zavádí kategorie "my" a "oni", kde obojí je svým objemem vysoce nadhodnocené. "Oni" jsou nadhodnocení proto, aby bylo proti komu se vymezovat, "my" jsme vysoce nadhodnocení, abychom měli pocit, že když nás bude víc sdílet stejné hodnoty, tak že máme vlastně pravdu. Čím mi je bližší Franta Novák z Liberce, kterého jsem v životě neviděl proti mému kamarádovi Hyung-Junovi z Jižní Koreje? Hádám, že ničím - a přesto mnoho mých spoluobčanů je pohoršeno představou, že se Franta Novák dostal do situace, se kterou tito lidé nesouhlasí (přičemž se často vůbec neptají, zda se Frantu Novákovi nová situace líbí či nikoliv). Franta Novák je pro ně v tu chvíli součástí kolektivního "my", třebaže ho vůbec neznají a ani nevědí, zda existuje.
Vrátím-li se k otázce, co je to tolerance a zda vůbec lze být tolerantní - odpověď není tak problematická, jak může vypadat. Tolerance je stav, kdy akceptuji jako normální odlišnost, která nikomu neubližuje - a tolerantní být lze. Ironií osudu jsou takřka všichni hlasitě se zaklínající tolerancí, které jsem kdy potkal - netolerantní, protože si rozdělili lidstvo na "my tolerantní" a "ti hnusní šovinisté, kterým je třeba udělat XY". Doopravdy tolerantní člověk o své toleranci zpravidla nemluví, ale je pragmatik - na co potřebuji, aby můj zelinář uměl perfektně česky, když od něj stejně potřebuji vědět pouze kolik stojí rajčata a u kterého bych byl rád, kdyby mi rozuměl "dobrý den"? Proč má ministr zahraničních věcí mluvit skvěle česky, když je v jeho pracovní náplni mít na co nejvyšší úrovni angličtinu (globální jazyk), francouzštinu (diplomatický jazyk) a němčinu (středoevropský jazyk)? Proč bych se měl rozčilovat nad tím, udělá-li někdo na své vývěsní ceduli pravopisnou chybu? Rozuměl jsem tomu, co mi chtěl říct, nebo ne? Pokud ano, nač ten vztek? Tolerance znamená racionalismus, odhodit zbytečné emoce a stát se realistou. Bouhžel v lidské přirozenosti realismu příliš není - a proto je tolerantních lidí tak málo.
Tolerovat jiné je jednak umění a jednak určitým způsobem "nastavení mysli". Tolerance totiž neznamená pouze to, že nebudu zastánce jiných názorů bít, zavírat nebo popravovat, ale to, že pokud tito osobně někomu neubližují, nebudu jim jejich názory ani vyvracet, resp. budu je mít v úctě jako své vlastní. Problém je, že například všichni hlasatelé tzv. politické korektnosti do jednoho které jsem kdy poznal byli tak "tolerantní", že zapomněli na toleranci k těm, kteří nesdílejí jejich pohled na svět. V tu chvíli byla rázem veškerá tolerance za sedmero horami a oni se proměnili v bojovníky s plamennými meči za Lepší svět, co by své oponenty nejradši naházeli do lví jámy.
Tolerance znamená především odhodit universalismus a nejen se smířit s tím, že všichni lidé nebudou nikdy sdílet mé hodnoty, ale především tento stav považovat za normální. S universalismem souvisí ještě jeden fenomén, který je třeba odhodit, a sice kolektivismus. Nenechme se plést - tento má tužší kořínek, než by se mohlo na první pohled zdát. V jedné internetové diskusi pod některým z mých článků o Sudetech jsem se dočetl (parafrázuji): "To by vám nevadilo jezdit do Reichenbergu, Aussig nebo Egeru za hranice?" - odpověď zní - nevadilo. A proč? Ne proto, že bych z toho měl nějaký osobní profit, nebo poťouchlou radost z toho, že Češi "přišli o území", ale proto, že moje představa toho, co je "moje" končí na hranici mého pozemku. Ano, byl bych velmi nerad, kdyby mi někdo proti mé vůli zabral můj pozemek nebo zavedl pravidla, která se mi nelíbí na mém pozemku. Ale v případě, kdyby (čistě hypoteticky) v dnešním Reichenbergu mluvil takřka každý německy a byla by tam standardní demokracie jako je jinde v BRD, jak se mě tohle dotýká, když v dotyčném městě nic nevlastním?
Kolektivismus zavádí kategorie "my" a "oni", kde obojí je svým objemem vysoce nadhodnocené. "Oni" jsou nadhodnocení proto, aby bylo proti komu se vymezovat, "my" jsme vysoce nadhodnocení, abychom měli pocit, že když nás bude víc sdílet stejné hodnoty, tak že máme vlastně pravdu. Čím mi je bližší Franta Novák z Liberce, kterého jsem v životě neviděl proti mému kamarádovi Hyung-Junovi z Jižní Koreje? Hádám, že ničím - a přesto mnoho mých spoluobčanů je pohoršeno představou, že se Franta Novák dostal do situace, se kterou tito lidé nesouhlasí (přičemž se často vůbec neptají, zda se Frantu Novákovi nová situace líbí či nikoliv). Franta Novák je pro ně v tu chvíli součástí kolektivního "my", třebaže ho vůbec neznají a ani nevědí, zda existuje.
Vrátím-li se k otázce, co je to tolerance a zda vůbec lze být tolerantní - odpověď není tak problematická, jak může vypadat. Tolerance je stav, kdy akceptuji jako normální odlišnost, která nikomu neubližuje - a tolerantní být lze. Ironií osudu jsou takřka všichni hlasitě se zaklínající tolerancí, které jsem kdy potkal - netolerantní, protože si rozdělili lidstvo na "my tolerantní" a "ti hnusní šovinisté, kterým je třeba udělat XY". Doopravdy tolerantní člověk o své toleranci zpravidla nemluví, ale je pragmatik - na co potřebuji, aby můj zelinář uměl perfektně česky, když od něj stejně potřebuji vědět pouze kolik stojí rajčata a u kterého bych byl rád, kdyby mi rozuměl "dobrý den"? Proč má ministr zahraničních věcí mluvit skvěle česky, když je v jeho pracovní náplni mít na co nejvyšší úrovni angličtinu (globální jazyk), francouzštinu (diplomatický jazyk) a němčinu (středoevropský jazyk)? Proč bych se měl rozčilovat nad tím, udělá-li někdo na své vývěsní ceduli pravopisnou chybu? Rozuměl jsem tomu, co mi chtěl říct, nebo ne? Pokud ano, nač ten vztek? Tolerance znamená racionalismus, odhodit zbytečné emoce a stát se realistou. Bouhžel v lidské přirozenosti realismu příliš není - a proto je tolerantních lidí tak málo.
Komentáře
Co se Maroka a Turecka týče, to není dobrý příměr - neb tito jsou rozptýleni, neobývají žádné souvislé území a jejich rozptýlení způsobuje, že není možné vyhlásit si životaschopný stát. Všude jsou menšinou.
Nebo to jak Rusové rozdávájí pasy Osetincům v Gruzii a pak pod záminkou "útoku na ruské občany" jdou "osvobozovat".
Nejsem odborníkem na Sudety ale podle mě Sudeťáci žili v souladu dokud nepřišli dvě zásadní události: Hitlerův nacionalizmus a finanční krize 30. let, která ho umocnila. Jelikož Praha byla ekonomicky vázaná na USA, tak krize zasáhla celé Čechy i se Sudety, což nahrálo Hitlerovi a umocnilo jeho nacionalistický populizmus. Sudetští Němci prostě nechtěli mít nic s ekonomickými problémy Prahy, cítili že za to nemůžou a z druhé strany Hitler je v tomto mínění podporoval a poukazoval na to jak je v Německu "dobře" ...
Autonimie Sudet v rámci ČR by asi byl nejlepší kompromis...Rozdávat území jen tak přece nejde.
Jinak Němce poprvé napadlo se připojit k Rakousku již roku 1918 a po celou dobu trvání První republiky měly odtržení Sudet od Československa politické strany Německá národní strana a Německá národně socialistická dělnická strana, jejichž průměrný zisk ve volbách byl 5 % v celé republice, tedy až 25 % mezi Němci. Heinleinova strana vznikla po zákazu těchto dvou r. 1933.
Dále mě zaráží dvojí metr: Sudetoněmci a Kosovští Albánci se chtít odtrhnout můžou, Osetinci a Abcházové nikoliv (a to přesto, že na to mají historicky mnohem větší právo).
Jinak s pasáží o toleranci a korektčnících se ztotožňuji, to je dobrý postřeh.