nekorektně.com

Proč je česká společnost tak náchylná k tomu odmítat cokoliv, co by zavánělo nějakou inovací? Proč zatímco v jiných zemích je běžné určité nadšení z nových věcí a směřování některým směrem, Češi zpravidla stojí stranou a šklebí se na ty „naivní“ optimisty? Proč legendární postava Hujera vznikla právě v Čechách jako ztělesnění toho, čím nejvíce opovrhujeme? Zkusme si pro začátek provést takovou drobnou komparativní studii a najít společný jmenovatel tohoto jevu, který sdílíme i s někým jiným. Často se kverulantství svádí na komunismus – proč ale stejní kverulanti nejsou třeba Poláci, Maďaři či dokonce Slováci, kteří s námi byli za komunismu dokonce v jednom státě? To poukazuje (spolu například s nevybraným chováním první republiky na mezinárodní scéně) na skutečnost, že je české kverulantství starší, než rok 1948. Může za to snad Rakousko-Uhersko? Součástí Rakouska-Uherska byli i Slováci, kteří si mimochodem opravdu mohli na nějaký útlak stěžovat, na rozdíl od Čechů, a ti kverulantství

V poslední době se ve velkém diskutuje o Lisabonské smlouvě, přesto většina jejích odpůrců i obhájců neví, o čem mluví, protože jednak smlouvu nečetli a jednak nemají potřebné vzdělání na její zodpovědnou analýzu. Protože se evropským právem nějakou dobu zabývám profesionálně a Lisabonskou smlouvu jsem nejen přečetl, ale i analyzoval, rád bych zde napsal naprosto neutrální srozumitelný výpis toho, co mění - ať se k tomu laskavý čtenář pak postaví jakkoliv. Článek je dost dlouhý, ale troufám si tvrdit, že je v něm vše, co jste kdy mohli chtít o fungování EU vědět víceméně srozumitelným jazykem. Nejprve na úvod stručný výpis důležitých aspektů LS, které v současném systému EU, danému smlouvou z Nice, mají být změněny: 1. Reforma institucionální architektury 2. Nové možnosti a pravomoci pro CFSP/ESDP 3. Listina základních práv EU 1. Reforma institucionální architektury V současné době funguje EU v takzvaném pilířovém systému - přirovnává se ke stavbě řeckého chrámu. Schodiště představuje

Dnes je to přesně 91 let od vzniku kontroverzního projektu zvaného Československo. Projektu, který vznikl proti vůli, nebo přinejmenším bez souhlasu většiny obyvatel českých zemí a který od svého založení periodicky okrádal, vyháněl, nebo v nejhorším případě vraždil své občany. Je na místě otázka - je vůbec co oslavovat? Českým národním svátkem, potřebujeme-li takový, rozumím 28. září, den svatého Václava. Svatý Václav a především svatováclavská legenda měla velký význam ve formování středověkého českého státu a jeho osoba zůstává dodnes symbolem, k němuž Češi vzhlížejí, pokud jim není nejlépe. Nebyl to Masaryk, Beneš ani nikdo z mužů 28. října - ba dokonce ani legionáři - ke komu vzhlíželi Češi, když jim bylo v různých momentech dvacátého století špatně. Byl to svatý Václav - symbol spravedlnosti, kontinuity a vznešenosti, která byla násilně rozbita spolu s mariánským sloupem na Staroměstském náměstí v roce 1918. S první republikou se - u kdysi hrdého, silného a světového českého náro

Biologie je věda, která rozumí vývoji živých organismů - odlišnostem druhů, schopností jejich přežití, postupnému vývoji a změnám. Je s podivem, ale možná i logické, že mnohé její principy lze aplikovat i na vývoj lidské společnosti. Podívejme se tedy na některé souvislosti, které by nás mohly inspirovat: 1. Jednotlivé druhy zvířat či živých organismů obecně lze připodobnit k jednotlivým národům či kulturám. Všechny se vyvinuly postupným vývojem z jednoho primitivního a identického organismu. 2. Vývoj druhů byl založen na postupné specializaci dle životních podmínek - zvířata se snažila osídlit nové oblasti (přechod z moře na pevninu, z teplých oblastí do studených atd.). Národy se vyvíjely podobně - jejich uspořádání, schopnosti a kultura se přizpůsobily místním podmínkám. Samotný vývj druhů byl podmíněn potřebou přežít - najít si svou enklávu, kde budou moci v klidu přežívat. U národů obdobně - najít si své místo na zemi, o které nebudou muset bojovat s ostatními. 3. Každý druh musel

Mnohokrát jsme na našem serveru kritizovali s kolegou templatem salonní komunisty v západní Evropě, nebo ještě lépe v USA. Ano, tito lidé mi lezou krkem dnes a denně - v místě mého působiště jich je přesně o tolik, kolik jich tam je víc, než by jich bylo potřeba. Salonní bolševici však nejsou v naivním obdivu některé ideologie sami. V České republice nemají moc smysl, protože většina země ví, co byl komunismus zač, zato se poslední dobou rozšířili tzv. salonní konzervativci, kteří ve své naivitě nejsou o moc lepší. Jistě, nepodporují ideologii, která vraždí kudy chodí, ale ve svých ódách na konzervativní společnosti, Prawo i Sprawiedliwość, Pata Buchanana a další zapomínají rovněž na jeden podstatný fakt: po konzervativní společnosti se hezky touží, když někdo žije ve společnosti liberální. Tím, že píšu tento článek, si svým způsobem sypu popel na hlavu, protože jsem ve své době tomuto romantickému salonnímu konzervatismu podlehl rovněž; ano, nelíbila se mi, a dosud se mi nelíbí relati

Poslednímu názorovému veletoči předsedy ČSSD Jiřího Paroubka by se mohl leckdo divit; ještě dejme tomu před rokem se zdálo, že na české politické scéně není horlivějšího zastánce co nejrychlejší ratifikace Lisabonské smlouvy. Tak jak to, že najednou stojí za prezidentem? Kdo však sleduje jeho politické kroky, nemohl být jeho nejnovějším obratem tak moc překvapen. Je totiž třeba si uvědomit, kam Paroubkova ČSSD patřila a patří. Současný předseda sociálních demokratů nejvíc přispěl k polarizaci české politické scény a je, alespoň mediálně, antitezí svého protějšku, Mirka Topolánka. Zde bych ale zdůraznil onu vsuvku "alespoň mediálně". Pod drobnohledem je totiž vidět, že co se skutků týče, mezi oběma stranami takový rozdíl - co si budeme povídat - není. Tedy v době, kdy Mirek Topolánek nazýval Evropskou ústavu "shitem", Jiří Paroubek nutně potřeboval stát na opačné straně barikády. A to i přes to, že Paroubkův hlavní politický partner - tedy Falmerova KSČM - se nikdy o

Jedním z největších omylů 20. století, který zároveň patří mezi ty, o nichž je ve společnosti nejvíce mýtů, je feminismus. Ideologie vytvořená v 60. letech 20. století, která si ukradla historii ženského hnutí konce 19. a první poloviny 20. století aby nastolila "nový řád", který s rovnoprávností fakticky nic společného nemá. Zejména v první polovině 20. století byly tzv. sufražetky hlavním hlasem, který volal po volebním právu pro ženy a po tom, aby ženy mohly svobodně studovat/pracovat v oborech, o něž mají zájem, pokud splní kvalifikaci jako muži. Boj to byl nanejvýš chvályhodný, neboť se opíral o ideu státu jako společenské smlouvy, jako firmy, jejíž akcionáři jsou občané-daňoví poplatníci. Nebylo úplně fér, když existovaly ženy, které pracovaly - a tedy odávděly daně - a nemohly přitom rozhodovat o tom, nač se jejich peníze použijí. Tehdy bylo heslo opravdu "rovnoprávnost" - a protože s ohledem na logiku měly jejich argumenty převahu a oponovat jim mohli jejich

Když jsme s kolegou zakládali tento server, chtěli jsme, aby poskytoval svým čtenářům neotřelý pohled na svět, v němž žijeme. Svět, který je spoutaný politickou korektností a všemi možnými tabu, o nichž se obyčejně nemluví. Nevím, jak bych posoudil změnu stylu Nekorektně.com, ale rozhodně se změnil okolní svět. Když jsme Nekorektně.com zakládali, byla například úplně jiná situace okolo evropské integrace, než je dnes. Většina lidí ji slepě podporovala, bez provokujících otázek o její funkčnosti. Zároveň šlo o dobu, kdy evropské politické instituce byly obsazeny většinou osobami levicového přesvědčení - které mají politickou korektnost doslova v krvi. Přešla skoro tři léta a téměř vše se změnilo. Je moderní nadávat na EU, jakož i na celý integrační proces, když dnes někdo vystoupí s kritikou EU, rozhodně není sám jako před dvěma lety, ale zdatně mu sekunduje dav veřejnosti. Co se změnilo? Tupé stádo, které dříve EU podporovalo, protože to bylo moderní, na ni teď z téhož důvodu nadává. B

Od externího přispěvovatele L.H. Neuběhlo ještě ani dvacet let od vzniku Ruska, demokratického nástupce Sovětského svazu, a už se nad ním zase pomalu stahuje opona. Nebo se ani nikdy nerozevřela? V Rusku se hlavně v posledních letech zintenzivnily diskuse a rozpory o interpretaci ruské historie 20. století a Moskva oprášila mnoho symbolů bývalého Sovětského svazu, včetně sovětské hymny a rudých hvězd. Nedávno byl například na jedné z hlavních stanic moskevského metra obnoven pozlacený slogan vychvalující Josifa Vissarionoviče Stalina. Vrací se snad v Rusku éra "kultu osobnosti"? Některé věci tomu bohužel nasvědčují.Na to, že svoboda projevu vždy nefunguje tak jak by měla, přišel i osmašedesátiletý aktivista za lidská práva Lev Ponomarjov, kterého přepadlo v noci na 1. dubna několik útočníků přímo na prahu jeho domova. Když po úderu do tváře padl na zem, násilníci ho ještě zkopali. Útočníci během přepadení prý nepronesli ani slovo. Aktivista, který se údajně nacházel ve vážném

V sobotu byla v Irsku referendem schválena Lisabonská smlouva. Množí se komentáře o dvojím hlasování, "hlasování tak dlouho, dokud se neřekne ano" a podobně - ale není snad právo občanů změnit názor? Irská anabáze s Lisabonskou smlouvou ukázala v celé své nahotě jeden problém, o němž na tomto serveru píšeme už roky: lid ulice nemá co rozhodovat o strategických otázkách, bezpečnosti státu a mezinárodních smlouvách, od toho má, stejně jako v případě umístění amerického protiraketového štítu ve Střední Evropě své zástupce. První hlasování o Lisabonské smouvě v Irsku velice silně připomínalo rakouské referendum o JE Zwentendorf, které vlastně o jaderné elektrárně vůbec nebylo, jenom si občané vyřizovali účty s neoblíbenou vládou za jiné problémy. Myslel-li by si čtenář, že jsme o něco lepší, nejsme. Kdyby cokoliv vláda předložila k referendu v době po zavedení zdravotních poplatků, z čeho by neplynul jasný a přímý zisk do kapes lidí, vsadil bych klidně tisíc korun na to, že by t

Mezi radikálnějšími členy polského katolického kléru se v debatě ohledně interrupcí (respektive v boji proti nim) používá argument nadřazenosti "kultury života" nad "kulturou smrti". Protože často pobývám v Polsku a protože mě polská kultura, mentalita i způsob života zajímají, podíval jsem se věci více na zoubek. Mariusz Szczygieł, redaktor listu Gazeta Wyborcza a autor bestselleru o České republice jménem "Gottland" jednou napsal, že má rád Čechy, protože Češi si jako nejvyšší hodnotu cení život. Lepší být živý, než mrtvý hrdina, nemá smysl stavět vzdušné zámky, když život tady a teď nestojí za nic - radši je lepší pracovat na tom, aby náš život tady a teď byl lepší. Podle radikální části polské katolické církve je však Česká republika typickou zemí, kde vládne "kultura smrti" - protože v ČR jsou legální interrupce. Tento aspekt mě přivedl k zamyšlení, jak to s tou "kulturou smrti" vlastně je - kdo to prosazuje a proč. Nejslavnějšími