OMYLY 20. STOLETÍ: Feminismus

Jedním z největších omylů 20. století, který zároveň patří mezi ty, o nichž je ve společnosti nejvíce mýtů, je feminismus. Ideologie vytvořená v 60. letech 20. století, která si ukradla historii ženského hnutí konce 19. a první poloviny 20. století aby nastolila "nový řád", který s rovnoprávností fakticky nic společného nemá.

Zejména v první polovině 20. století byly tzv. sufražetky hlavním hlasem, který volal po volebním právu pro ženy a po tom, aby ženy mohly svobodně studovat/pracovat v oborech, o něž mají zájem, pokud splní kvalifikaci jako muži. Boj to byl nanejvýš chvályhodný, neboť se opíral o ideu státu jako společenské smlouvy, jako firmy, jejíž akcionáři jsou občané-daňoví poplatníci. Nebylo úplně fér, když existovaly ženy, které pracovaly - a tedy odávděly daně - a nemohly přitom rozhodovat o tom, nač se jejich peníze použijí. Tehdy bylo heslo opravdu "rovnoprávnost" - a protože s ohledem na logiku měly jejich argumenty převahu a oponovat jim mohli jejich odpůrci v podstatě jen nábožensko-tradicionalistickými dogmaty, nakonec tyto sufražetky svého dosáhly.

Jak to ale chodí, ideologům všeho druhu nejvíce vadí spokojená společnost, která mezi sebou nepozoruje větších problémů. Přesně v tomto duchu se zrodil v 60. letech 20. století v USA feminismus, hnutí hlásající ne rovnoprávnost, ale nadřazenost žen, hnutí, jehož ideologickým základem se stalo odvržení termínu "pohlaví" a jeho nahrazení pojmem "gender", který neměl nic do činění s biologickou podstatou člověka, ale byl pouhým sociálním konstruktem. Aby toho nebylo málo, zatímco pohlaví jsou dvě, "genderů" je hned několik - muži, ženy, homosexuálové, lesbičky a transsexuálové. Feminismus během dalších čtyřiceti let rozvinul celou velkou teorii o tom, jak se všechny hodnoty, zájmy a veškeré chování dělí podle oněch pěti "genderů", opírajíce se o marxistickou teorii dějinnosti - dějiny lidstva podle feminismu jsou dějinami neúprosného boje žen, homosexuálů, lesbiček a transsexuálů proti mužské nadvládě a tyranii, kde nepřítel (muž) je viděn stejnýma očima, jakýma byl viděn kapitalista v podání komunistů; ne pouze jako někdo, jehož práva by mohla být dána i těm druhým, ale jako nepřítel na život a na smrt, kterého je třeba likvidovat, přičemž tento "hřích" bytí třídním nepřítelem se u obou ideologií dědí. Z pohledu feminismu je úplně jedno, že jsem nikdy žádnou ženu nediskriminoval, že se k ženám chovám slušně a že respektuji jejich integritu i životní prostor - jednou jsem muž-heterosexuál, jsem tedy vinen vším, co kdy udělali zlého muži na ženách v celé historii - a za to musím pykat.

Feminismus je nebezpečný nejen proto, že krade historii úspěšného hnutí, ale protože nutí společnost, aby věřila, že feminismus = ochrana práv žen. Zcela demagogicky tak ukončují každou kritiku svého hnutí - s poukazem na to, že kdo kritizuje feminismus, tak vlastně kritizuje práva žen a nejradši by ženy viděl "u plotny". Necítím se zrovna jako někdo, kdo by měl vidět ženy u plotny - moje přítelkyně je úspěšná žena a nemám s tím absolutně žádný problém - naopak se jí snažím být oporou a přesto považuji feminismus za zlo, které, ovládlo-li by společnost, vedlo by akorát ke zbytečné perzekuci a vraždění. V čem je tedy v té ideologii chyba? Feminismus je - a to všechny jeho proudy (to bývá další argument, že nelze kritizovat feminismus, neboť není jen jeden feminismus) - je kolektivistický a nevidí člověka jako individuální entitu. Muž má mužské společenské hodnoty, tedy ctí hierarchie a konkurenci, žena má ženské hodnoty, tedy horizontální kooperaci - které byly označeny za lepší a morálně nadřazené těm prvním. Stejné hodnoty byly přisouzeny i homosexuálům, lesbičkám a transsexuálům. Proč - nevím, natolik jsem feministickou teorii nepochopil (to bývá třetí argument proti těm, kteří by feminismus rádi kritizovali). Asi jsem jen hloupý muž.

Sečteno a podtrženo, feminismus se stal výnosným kšeftem, protože řeší neexistující problémy. Jistě, je na světě mnoho míst, kde je vůči ženám praktikováno nemístné násilí, ale ještě jsem v životě neviděl feministku, která by jela do Íránu, Saúdské Arábie nebo Somálska místním ženám na pomoc. Znám odvážné bojovnice za práva žen v muslimském světě, jmenovitě Ayaan Hirsi Ali nebo Wafu Sultan, které na sobě nesou fatew víc než svých vlasů a každý den riskují život proto, aby někde na světě nebyly ženy mrzačeny či ponižovány. Nevím, jak v případě Wafy Sultan, ale Ayaan Hirsi Ali je feministickým hnutím kritizována a ponižována jako "islamofobka" a kolaborantka se zločinným západním společenským řádem bílého heterosexuálního muže - což je zvláštní přinejmenším proto, že je sama ženou a muslimkou. Na závěr článku bych rád vyslovil jedno přání - aby všechny feministky na světě napřely své síly tam, kde jich je třeba, a to především do islámského světa. Obávám se ale, že to dříve feministky vymřou.