POLSKO: Kultura života a kultura smrti

Mezi radikálnějšími členy polského katolického kléru se v debatě ohledně interrupcí (respektive v boji proti nim) používá argument nadřazenosti "kultury života" nad "kulturou smrti". Protože často pobývám v Polsku a protože mě polská kultura, mentalita i způsob života zajímají, podíval jsem se věci více na zoubek.

Mariusz Szczygieł, redaktor listu Gazeta Wyborcza a autor bestselleru o České republice jménem "Gottland" jednou napsal, že má rád Čechy, protože Češi si jako nejvyšší hodnotu cení život. Lepší být živý, než mrtvý hrdina, nemá smysl stavět vzdušné zámky, když život tady a teď nestojí za nic - radši je lepší pracovat na tom, aby náš život tady a teď byl lepší. Podle radikální části polské katolické církve je však Česká republika typickou zemí, kde vládne "kultura smrti" - protože v ČR jsou legální interrupce. Tento aspekt mě přivedl k zamyšlení, jak to s tou "kulturou smrti" vlastně je - kdo to prosazuje a proč.

Nejslavnějšími propagátory těchto termínů jsou překvapivě ultrakatoličtí polští politici, jmenovitě například Roman Giertych za Ligu polských rodin, případně jiné osoby veřejného života, jako například vlastník ultrakatolické a ultranacionalistické rozhlasové stanice Radio Maryja kněz Tadeusz Rydzik. Míra dogmatičnosti katolicismu v Polsku je přitom přímo úměrná míře nacionalismu u té osoby; polský klasický katolicismus (respektive ideologie neurčitého typu, která se pod hlavičku katolicismu často pouze schovává, aniž by s ní měla moc společného) totiž vyznává zásadu, že Polák = katolík a kdo není katolík, nemůže být Polák. Toto svázání nacionalismu s ultraortodoxní religiozitou je příznačné především pro střední a starší generaci Poláků - kteří žijí v systému, jež je pouhým produktem jejich vlastního kolektivního vědomí. Protože jsem osoba zvědavá a často s místními diskutuji na různá témata, přijde na přetřes právě i náboženství. Kdybych katolickou víru a oficiální "politiku" katolické církve po II. vatikánském koncilu neznal, tak bych po tom, co slýchávám, sbalil nohy na ramena a zděšeně utekl - protože ono kolektivní vědomí, které bych si možná ani netroufl nazvat náboženstvím, nemá s tím, co vyznává katolická církev moc společného.

Stručně řečeno - postoje typu "správné a od Boha jsou i jiné hodnoty jiných náboženství, které souzní s křesťanskými", celá myšlenka ekumenismu - o tom všem mnoho Poláků v životě neslyšelo, proto bych byl opatrný nazývat polskou společnost "katolickou". Polský tradiční katolicismus se tak v zásadě omezuje na: odpor proti interrupcím, homosexuálům, Židům, jinověrcům, komunistům, atheistům, pravidelné chození do kostela, puritánství v oblasti vztahů a sexuálního života a vzývání Panny Marie. Zároveň, protože tento "katolicismus" se důsledně pojí s národním uvědoměním, tentýž sentiment často vybízí k odporu vůči Čechům (jsou prý zbabělci), Rusům (důvody netřeba uvádět), Ukrajincům (zabrali Lvov) a Němcům (přijdou si pro své domy); požaduje Polsko polské (ve smyslu žádní Češi, Němci, Židé, ...) a odmítá vidět situaci Polska očima mladé polské generace, tedy lepší být bohatý a vykašlat se na národní a náboženský sentiment než být chudý a být hrdý na vzdušné zámky (ostatně proto mladí Poláci jsou tak fascinovaní Českou republikou).

Pokud vezmu v úvahu výše uvedené, nevím co si o "kultuře života" a "kultuře smrti" myslet. S ohledem na heslo, které si často střední a starší generace Poláků bere za vlastní, tedy lepší být mrtvým hrdinou než živým nehrdinou, respektive radši udělat z Polska měsíční krajinu, ale hlavně aby bylo polské, objevují se mi v mysli dvě otázky. První - je Polsko příkladem "kultury života"? Pokud by bylo, nač tolik glorifikace smrti a nač tak absolutní stanoviska? Druhá - mluví-li se o "kultuře smrti", co proti ní mohou pánové Rydzik a Giertych mít?