SPOLEČNOST: Biologie - inspirace pro společnost

Biologie je věda, která rozumí vývoji živých organismů - odlišnostem druhů, schopností jejich přežití, postupnému vývoji a změnám. Je s podivem, ale možná i logické, že mnohé její principy lze aplikovat i na vývoj lidské společnosti.


Podívejme se tedy na některé souvislosti, které by nás mohly inspirovat:

1. Jednotlivé druhy zvířat či živých organismů obecně lze připodobnit k jednotlivým národům či kulturám. Všechny se vyvinuly postupným vývojem z jednoho primitivního a identického organismu.

2. Vývoj druhů byl založen na postupné specializaci dle životních podmínek - zvířata se snažila osídlit nové oblasti (přechod z moře na pevninu, z teplých oblastí do studených atd.). Národy se vyvíjely podobně - jejich uspořádání, schopnosti a kultura se přizpůsobily místním podmínkám.
Samotný vývj druhů byl podmíněn potřebou přežít - najít si svou enklávu, kde budou moci v klidu přežívat. U národů obdobně - najít si své místo na zemi, o které nebudou muset bojovat s ostatními.

3. Každý druh musel o svou oblast působení bojovat - nemohl si dovolit příchod jiného druhu, který by měl zcela identické potřeby. Symbióza je zcela výjimečným jevem. Obdobně národy - své místo musely uhájit proti ostatním, které by potřebovaly stejný kus země.

4. U vyšších forem druhu se vyvinuly určité způsoby chování v rámci daného druhu (vůdčí samec, stádní chování atd.). Stejně tak národy - kultura, organizace společnosti, hierarchie, pravidla chování.

5. Na to, aby byl daný druh úspěšný, musel splňovat dvě kritéria - musel se postupně vyvíjet, aby dokázal reagovat na měnící se podmínky, ale nesměl se vyvíjet příliš rychle, aby nesklouzl někam mimo osvědčené způsoby přežití. Příroda pro to zajistila sofistikovanou metodu - pohlavní rozmnožování. V rámci tohoto rozmnožování je zajištěno, že každý narozený tvor se mírně liší od ostatních, ale zase není zcela odlišný. Míchání mezi druhy je nemožné. Způsob, jakým je tohoto dosaženo, je poměrně sofistikovaný - DNA organismu je rozdělena na větší celky (chromozómy) a dále na menší samostatné úseky (geny), z nichž některé jsou fixní a jiné je možno mezi sebou zaměňovat. Lze tak míchat některé jednotlivé vlastnosti, ale základ (určující daný druh) ponechávat stejný. Obecně nelze zavádět libovolné změny do genetickévýbavy (mutace), protože ty jsou v naprosté většině letální - neživotaschopné.
Druhy, které se nerozmnožují pohlavně (nižší organismy) zůstaly na nízkém stupni vývoje. Změna životních podmínek je dokázala snadno zlikvidovat. Výjimkou jsou zcela primitivní organismy (např. bakterie, jednobuněčné), které mají tak skromné životní potřeby, že je změna podmínek příliš neohrozí.
Stejně tak mezi národy - každý rozvíjí svoji vlastní kulturu a způsob organizace uvnitř sebe, ale nemůže přijmout zcela jinou kulturu, protože jsou velice často nekompatibilní. Obdobně zcela primitivní národy bez zvláštních nároků se dokázaly přizpůsobit příchodu jiné kultury, ale jen tak, že přijaly její hodnoty a splynuly s ní.

6. U každého živočišného druhu je zajištěn vnitřní přirozený výběr - úspěšní jedinci mají větší šanci na rozmnožování a ti neúspěšní mají šanci nižší, či přímo zahynou. Stejně tak u národů - úspěšnější se rozšiřuji, slabší ustupují. Příkladem může být např. kolonizace Ameriky či Austrálie - příchozí byli schopnější než místní domorodci a dokázali je prakticky zcela vytlačit.

7. Rozvoj druhu byl u živočichů vždy aktivnější, pokud žily v drsnějších či měnících se podmínkách. Organismy, které nic nenutí k rozvoji, se ani dále nerozvíjejí. Obdobně národy - ty, které žily v prostředí bohatém na zdroje a kde je nic neohrožovalo ve svém vývoji zakrněly (např. indiáni v Amazonii). Naopak národy žijící v nehostinném prostředí, byly podmínkami silně tlačeny k vývoji (např. severské národy).

Podobných souvislostí by se dalo nalézt i více, ale ty výše uvedené nyní postačují.

Co z toho všeho plyne pro nás?

K úspěšnému rozvoji národa či dané kultury je nutno zajistit rozumný poměr mezi dynamikou změny a konzervativností.
1. Dá se říct, že zcela konzervativní společnost zakrní na určitém stupni vývoje a je jen otázkou času, kdy podlehne společnosti lépe rozvinuté. Velkou konzervativnost obvykle zajišťuje náboženství - jeho morální kodexy jsou neměnné a neumožňují změnu.
2. Hodně dynamicky se měnící společnost zase snadno podlehne vnitřnímu rozkladu - nestabilní hierarchie a rychle se měnící morální hodnoty neumožní synchronizovaný postup celého národa za určitým zájmem. Velkou dynamiku způsobuje obvykle absolutistický způsob vlády - každý panovník může zavést zcela jiná pravidla.

Z analogie s biologií by se dalo říci, že změny ve společnosti by měly být prováděny obdobným způsobem, jako u DNA v biologii - měl by existovat jistý stabilní základ a vývoj by měl probíhat především přimícháváním menších segmentů, které jsou kompatibilní s tímto základem a přitom již byly někde jinde ověřeny jako životaschopné. Zcela nezávislé dílčí zásahy se mohou často ukázat jako fatální, protože obvykle nejsou zcela domyšleny všechny jejich souvislosti a vzájemné vazby k celku.

Z výše uvedených závěrů vyplývá, že úspěšná společnost by měla mít zajištěny:
- konzervativní a málo měněné základy - obvykle ústava se základními a jen jednoduchými principy. Striktně a nekompromisně tedy odmítat vše, co je v rozporu s ústavou a se základními hodnotami. Odmítejme příchod nekompatibilních kultur v rozporu s ústavou.
- dynamiku reagující na změnu podmínek - obvykle zákonodárný sbor vycházející z demokratických základů. Musí být akceschopný, ne konzervativní a reagující pružně na potřeby společnosti. Změny by však měly vycházet nejlépe již z principů ověřených jinde a ve stejné kultuře.
- přirozený výběr - obvykle státní podporu vhodných rozvojových směrů. Mít tedy zajištěnu selekci vhodných rozvojových směrů (např. podpora vědy, kultury a podnikání, tlumení hazardu, korupce, kartelů...). Podporujme to, co nám dává větší šance oproti ostatním.
- tlak na rozvoj - obvykle konkurenční prostředí v ekonomice či nepřátelské podmínky okolí. Uvědomujme si a propagujme důvody, které nás tlačí k vývoji - nemysleme si, že jsme dosáhli vrcholu vývoje a nic nás již nemůže ohrozit - pojmenujme existující rizika.
- ne fašismus, ne rasismus – vše, co z výše uvedeného plyne, nedávává ani nejmenší záminku k fašistickému (absolutistickému) či rasistickému (dělení na základě rasy) přístupu. Jde pouze o odlišnost kultur a společenských hodnot – právě s těmito hodnotami je zapotřebí zacházet opatrně.


Mojmír Adamec