ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Předseda Korouhvička Paroubek

Poslednímu názorovému veletoči předsedy ČSSD Jiřího Paroubka by se mohl leckdo divit; ještě dejme tomu před rokem se zdálo, že na české politické scéně není horlivějšího zastánce co nejrychlejší ratifikace Lisabonské smlouvy. Tak jak to, že najednou stojí za prezidentem? Kdo však sleduje jeho politické kroky, nemohl být jeho nejnovějším obratem tak moc překvapen.

Je totiž třeba si uvědomit, kam Paroubkova ČSSD patřila a patří. Současný předseda sociálních demokratů nejvíc přispěl k polarizaci české politické scény a je, alespoň mediálně, antitezí svého protějšku, Mirka Topolánka. Zde bych ale zdůraznil onu vsuvku "alespoň mediálně". Pod drobnohledem je totiž vidět, že co se skutků týče, mezi oběma stranami takový rozdíl - co si budeme povídat - není. Tedy v době, kdy Mirek Topolánek nazýval Evropskou ústavu "shitem", Jiří Paroubek nutně potřeboval stát na opačné straně barikády. A to i přes to, že Paroubkův hlavní politický partner - tedy Falmerova KSČM - se nikdy odporem k jakékoliv formě evropské ústavní smlouvy, zcela z logiky věci, netajil. Ale protože před časem Topolánek spojil úspěšnou ratifikaci Lisabonské smlouvy se svoji politickou kariérou (a to, jak víme, k nevoli velké části členské základny své strany, ale také několika poslanců a nezanedbatelné části senátorského klubu), museli soudruzi v Lidovém domě zastříhat ušima.

To je ovšem první - a marginálnější - důvod. Hlavní motiv Paroubkovy změny názoru je třeba hledat jinde. Nelze si nevšimnout (a to hlavně poslední dobou), že téměř vše, co předseda ČSSD říká a deklaruje, se řídí nikoliv stranickými principy a programem, ale jen a pouze výsledky průzkumů veřejného mínění. Paroubek totiž velice rád mluví za onen imaginární LID. Slavné vítězství lidu například vyhlásil, když se americká administrativa rozhodla u nás neumístit protiraketový štít - ten Paroubek, kterého mnohokrát novináři nachytali na švestkách a donutili ho k opatrnému prohlášení, že "jemu osobně by radar vlastně nevadil, ale musí se řídit většinovým názorem české veřejnosti" - jak se takové názory formují a konstruují, o tom se můžeme přesvědčovat dnes a denně. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že některé "výsledky průzkumů" si soudruh předseda sám předplácí, zejména ty u agentury STEM, a osobně tomu nemám důvod nevěřit. Takže je zřejmé, že magické číslo 91 procent respondentů, co vyjádřili na TV Nova Klausovým požadavkům podporu, muselo na Jiřího Paroubka zapůsobit opravdu citelně. To by bylo, aby pod vlivem těchto okolností nezměnil názor!

Ono v současnosti velmi přetřásané téma - Benešovy dekrety - si nejspíš Klaus vybral pouze coby další obstrukci. Je ovšem až zarážející najednou vidět, jaký dopad má obava na jejich možné prolomení na českou společnost. Osobně mohu mít tisíce výhrad k prohlubující se evropské integraci, nejsem nadšený z vidiny ekonomicky centrálně plánovaného superstátu a mám husí kůži s post-demokratických postupů některých eurofanatiků. Benešovy dekrety, toto ostudné uplatnění kolektivní viny (byť v poněkud specifické atmosféře poválečné doby) bych "prolomil" klidně. Hlavně jsem si doposud myslel, že se jedná o mrtvé téma, kterým pouze ultralevicoví populisté typu kandidátky KSČM Jany Bobošíkové straší své voličské jádro, které tvoří skutečný hardcore bezmozků.

Jak je vidět, tak jsem se mýlil a Klausova podmínka mi tak posloužila jako lakmusový papírek vnímání české veřejnosti. Kterou jsem zřejmě opět poněkud přecenil. Na straně druhé úplně chápu prezidentovo rozhořčení z toho, že na rozdíl od Irů, Poláků a Britů se naše loutkové vlády, ovládané socialistickými a postsocialistickými stranami ani trošku nesnažily vyjednat si v textu smlouvy alespoň nějaké záruky - ovšem strašení sudetskými Němci bych od něj, na rozdíl od Paroubka, nečekal.