nekorektně.com

Když se sestavoval poslední rozpočet EU, Tony Blair svorně s Komisí prosazovali myšlenku, že současná podoba Společné zemědělské politiky (Common Agricultural Policy; CAP) je zastaralá a že je třeba dotace zemědělství zásadně omezit a ušetřené peníze investovat do podpory univerzit a technologií, protože jinak bude tzv. Lisabonská strategie (do roku 2010 se dostat na úroveň USA) neuskutečnitelná. Plán kvůli neústupné pozici Francie a Polska na Radě ministrů zemdělství selhal a v současné době tak CAP tvoří 49% výdajů rozpočtu EU. CAP vznikla jako logický důsledek narovnávání trhu a likvdace protekcionismu - státních zásahů do volného trhu v rámci jednotlivých členských zemí. Evropská unie je postavena ekonomicky na stejném principu jako Světová obchodní organizace (WTO), což znamená především důsledné udržování volného trhu nepodporovaného dalšími dotacemi a subvencemi. WTO funguje jako společenství průběžně odstraňující bariéry neustálým aktualizováním režimu GATT (General Agreement o

Musím se přiznat, že mi článek o úniku dat z počítačů pánů klimatologů udělal radost a způsobil škodolibý úsměv na tváři. Ne tedy že bych se dozvěděl něco nového; ostatně rozumně uvažující lidé, mezi které čtenáři tohoto serveru rozhodně patří, ví už dávno, proč nad nesmysly šířené globálně oteplovacími alarmisty mávají rukou. Klimatické změny rozhodně existují, existovaly a existovat budou. To nikdy nepopřel ani zlý a strašlivý nelida Václav Klaus; v některých médiích si pozorní čtenáři dokonce mohli sem a tam všimnout zmínek, že ve sporu o vliv člověka na tyto změny existuje jakási názorová protistrana, která je dokonce o něco početnější. Není však s podivem, že tyto zcela marginální zmínky jsou v médiích rychle odsunuty na druhou kolej a do mainstreamu se dostává pro bezmozky předžvýkaná informace (často podpořená hlasy takových expertek, jako jsou Markéta Irglová či Aneta Langerová - druhá zmíněná se dokonce angažuje v jakési kampani "proti změnám klimatu" a nedošlo jí,

Evropská integrace po druhé světové válce začala jako proces, který měl naprosto cíleně odebrat moc státům ve prospěch nadnárodní instituce. Argument pro to byl silný - státům a jejich správám a politikům se nedá věřit, byly to "národní" státy, kdo rozpoutal dvě světové války a nelze jim ponechat Evropu jen tak na pospas. Navzdory různým omezením, kterých se evropské instituce (například kvůli de Gaullovi) dočkaly, étos Evropské unie coby instituce, která pomáhá občanům proti vlastním státům, přežívá celkem odolně dodnes. Dnes se podíváme na to, na jakou adresu se v Bruselu dá zajít, aby byl občan vyslyšen. Hlavní výkonnou institucí Evropské unie je Komise. Jejím úkolem je stanovovat na základě politického mandátu od Rady (tedy instituce ovládanou vládami členských zemí) nové předpisy a politiky, jejichž cílem je zejména dohled nad nekalými praktikami v ekonomice (monopoly, likvidace konkurence prostřednictvím dumpingu, atd.), standardizace (důvod je jasný - aby pokud jste po

Dnes večer to bude přesně dvacet let poté, co bylo brutálně rozehnáno pokojné shromáždění demonstrantů v Praze na Národní třídě a sedmdesát let poté, co byl při podobné demonstraci proti nacistickému režimu zabit student Jan Opletal. Je to dobrý čas nejen na vzpomínky, ale i na rekapitulaci, čeho jsme za posledních dvacet let (ne)dosáhli. Jsem vcelku zvyklý od voličů KSČM slýchávat, jak bylo za komunistů dobře, případně jak je teď na tom společnost hůř. Vzhledem k tomu, že se od těchto lidí nic rozumného ani čekat nedá, mě to zrovna dvakrát nepřekvapuje. Co mě ale nejen překvapuje, ale i rozhořčuje je fakt, že podobnou rétorikou se často ohánějí lidé, kteří komunistům nemohou přijít na jméno. Ačkoliv jedna skupina říká "dřív bylo lépe" a jedna "mohlo být teď lépe, kdyby se (ne)udělalo XY", obě se shodnou na tom, že současný stav je špatný a že tomu šlo předejít. Nedělám si iluze o tom, že je současný stav nějaký vynikající - ostatně pravidelní čtenáři našeho serveru

Debaty o Lisabonské smlouvě a suverenitě odhalily v plné kráse iluzi, kterou používá tzv. národní stát už od počátku svého vzniku. Dává totiž pocítit občanovi totéž, co tak prostými slovy kdysi vyjádřil už Ludvík XIV., a sice "Stát jem já!" - až na to, že na rozdíl od občanů si to francouzský král mohl dovolit. Suverenita státu, pojem, s nímž se tolik operuje, je iluze, která má udržet občany "poslušné". Sociální stát naučil občany, že jsou na státu více či méně závislí. Zakryl tím zcela skutečnost, která je přemýšlivým lidem zřejmá - závislost státu na svých občanech je mnohem větší. Stejně jako různá náboženství, i tato iluze stojí a padá s tím, kolik lidí v ni věří. Stát hledáním nových a nových oblastí, do nichž by mohl zasahovat, tak vlastně hledá svůj vlastní raison d'être , dává na vědomí občanům "jsem tady, jsem nepostradatelný a pokud jsem suverénní, znamená to, že reprezentuji vás všechny". Co je to vlastně stát? Idea národního státu nám vtis

Kauza „plzeňského VUMLu“, ke které jsme se doposud na našem serveru nevyjádřili, nabrala opět zajímavou otočku; poslanec Marek Benda za ODS, z jehož dílny je například tzv. „náhubkový“ zákon pro novináře, byl jedním z prvních, kdo vystavil svou rigorózní práci na internet , aby tak dal najevo absolutní transparentnost získaného titulu JUDr. Našli se ovšem šťouraví novináři. Objev, že Bendova „rigorózní“ práce je jen a pouze znovu svázaná diplomka (přičemž řádkování i velikost písma je roztažené do „slabikářové“ podoby tak, aby počet stran řádně nabobtnal - vysokoškolským studiem jsem si prošel a vím, že takhle blbě podvádět si dovolí tak možná studenti prvního ročníku) rozesmál i mě, a to jsem na leccos zvyklý. Na každé fakultě existuje studijní řád, který ukládá studentům přesně předepsaný počet znaků, nikoliv tedy stran, na závěrečnou práci. Má zkušenost je taková, že zrovna s tím dělají akademické autority někdy velké problémy. Převedeno do normálního řádkování by ovšem Bendovo vele

Přinejmenším ve střední Evropě jsou železniční společnosti provozující mezinárodní spoje vlastněny státem a zároveň mají na tuto službu monopol. Navzdory skutečnosti, že je díky schengenskému prostoru zcela volný pohyb osob, železniční společnosti naprosto nemorálně sdírají cestující na mezinárodních trasách. Před několika lety Evropská komise regulovala ceny za roamingová volání uvnitř EU - tehdy šlo o kontroverzní záležitost, neboť se to dotýkalo soukromých subjektů a trhu, kde přeci jen nějaká konkurence vládne. V případě železničních společností by naopak byl zásah Komise zcela neoddiskutovatelně na místě. V čem je zakopaný pes? V kartelové dohodě ve svých zemích monopolních subjektů, která se nazývá "Tarif TCV". Cestující je nucen platit až dvakrát více za jízdenku přes hranice, než by platil za separátní vnitrostátní jízdenky; přitom pokud použije vnitrostátní separátní jízdenky, jede tímtéž vlakem, s týmiž službami a týmž personálem. Příklad uvedu na spojení Prahy s ji