EVROPA: Občanská unie, aneb za kým zajít?

Evropská integrace po druhé světové válce začala jako proces, který měl naprosto cíleně odebrat moc státům ve prospěch nadnárodní instituce. Argument pro to byl silný - státům a jejich správám a politikům se nedá věřit, byly to "národní" státy, kdo rozpoutal dvě světové války a nelze jim ponechat Evropu jen tak na pospas. Navzdory různým omezením, kterých se evropské instituce (například kvůli de Gaullovi) dočkaly, étos Evropské unie coby instituce, která pomáhá občanům proti vlastním státům, přežívá celkem odolně dodnes. Dnes se podíváme na to, na jakou adresu se v Bruselu dá zajít, aby byl občan vyslyšen.

Hlavní výkonnou institucí Evropské unie je Komise. Jejím úkolem je stanovovat na základě politického mandátu od Rady (tedy instituce ovládanou vládami členských zemí) nové předpisy a politiky, jejichž cílem je zejména dohled nad nekalými praktikami v ekonomice (monopoly, likvidace konkurence prostřednictvím dumpingu, atd.), standardizace (důvod je jasný - aby pokud jste podnikatel a vyrábíte cokoliv, mohli jste to prodávat kdekoliv v EU a aby vám to nikdo nemohl zakázat) a ochrana spotřebitele. Komise sbírá podněty především ze soukromého sektoru - a hlavně od občanů - o nekalých praktikách států, státních firem, nebo nadnárodních společností. Pokud vyrábíte třeba autosedačky a na evropském trhu funguje jiná firma, jejíž činnost je ovšem dotována některým státem, dopouští se ten stát nelegální činnosti a riskuje obrovskou pokutu - pokud na tuto skutečnost upozorníte. Pokud státní firma, k níž nemáte alternativu a kterou využít musíte (má monopolní postavení a zajišťuje službu nutnou k životu) vás neprávem odírá, těžko to bude stát, kdo podá ke Komisi na takovou firmu stížnost - musí to být občan. Komise má povinnost se stížnostmi podanými občany zabývat, a pokud shledá, že došlo ke zneužití či porušení některého z principů jednotného trhu, sama podá stížnost k Evropskému soudnímu dvoru, který může viníka pravomocně potrestat.

Euroskeptiky často kritizovaný princip sui generis, na kterém je Evropská unie - a zejména Komise - postavená, bere státům jistý díl suverenity, který ovšem nepřenáší na sebe, ale na jednotlivé občany. Jednoduše řečeno se Evropská unie staví do role klacku, který občané na svůj státní aparát mají, pokud jim tento nějak škodí. Důkazů o tom je bezpočet i v unijních politikách - například v evropské kulturní politice jsou státy prakticky úplně pominuty a Unie jedná a pomáhá buď konkrétním jednotlivcům, občanským sdružením, nebo (jde-li o veřejné instituce) jednotkám ne větším, než jsou NUTS-3 (v případě ČR kraje). Těmito kanály, a často navzdory značné nevoli "národních států" proudí pomoc směřující k zachování různých malých národů, jejich kulturních a jazykových identit. Takovou pomoc dostávají ve velkém například Skotové (k nelibosti Británie), Slezané (k nelibosti Polska - v tom je velmi aktivní Ruch Autonomii Śląska), Katalánci (k nelibosti Španělska) a další; zejména spočívá na financování programů k zachování jazyka a kulturních tradic. Evropská unie tím dokazuje, že není společenstvím států, nýbrž občanů, a snaží se tuto ideu prosazovat i uvnitř svých institucí (nadnárodní a nezávislý charakter Komise, Evropský parlament rozdělený do frakcí a ne státních příslušností poslanců, ...).

Lisabonská smlouva dává poprvé možnost občanům EU obrátit se na Evropský soudní dvůr v případech ochrany lidských práv - a to nevyjímaje občany České republiky až do vstupu Chorvatska nebo Islandu do Unie. Činnost ESD stojí na tom, že porovnává fakta, na něž byla podána stížnost, s evropským (primárním i sekundárním) právem. To jej dostává do zcela nové roviny, neboť dosud běžný občan (který se například nedostal se svou firmou do sporu) neměl příliš velké možnosti se nějak s Evropským soudním dvorem setkat. V těch zemích, kde platí Listina základních práv EU, může ESD závazně rozhodnout ve věcech porušování těchto práv, přičemž již dnes jsou v České republice skupiny občanů, kteří mohou své stížnosti směřovat tímto směrem. Evropský soudní dvůr může řešit například problémy otců, jejichž matky jim odmítají se stýkat se svými dětmi a má pravomoc například nařídit státu, jehož soudy rozhodly nespravedlivě, velmi vysokou pokutu navyšující se denně až do nápravy situace (to je princip, kterým často pokuty stanoví jak Komise, tak ESD; je mnohem efektivnější, než pokuty jednorázové). Stejně tak se na ESD mohou obrátit například lidé, kteří emigrovali během komunistického režimu a kterým stát ukradl majetek - a odmítá jej vrátit často kvůli zaujatosti českých soudců. Příkladů by se však našlo i jiných dost.

Sečteno a podtrženo - má smysl se obracet na následující instituce:
- V případě, že máte podezření na nekalé jednání ze strany státu nebo firem porušujících pravidla otevřeného trhu, obraťte se na Komisi. Buď se můžete obrátit na jednotlivé komisaře podle jejich specializace (v případě již existující legislativy, která pomůže vyřešit váš problém), nebo na "Generální ředitelství" (Directoriate General), které novou legislativu a nové regulace vytvářejí (v případě, že je nutné vytvořit legislativu novou). Pokud to bude nutné, Komise předloží Váš problém k Evropskému soudnímu dvoru
- V případě, že máte pocit, že vůči Vám stát porušil kterékoliv z ustanovení Listiny základních práv EU, obraťte se na Evropský soudní dvůr.
- Nemá smysl se obracet na Radu, která zastupuje členské země, jakož ani na Evropský parlament, který má jen velmi málo pravomocí.